12. Soud
V úterý vstala Sylva časně, i když soudní jednání mělo začít až v jedenáct. Aspoň, že ráno nefigurovala v místním zpravodajství. Přesto byla nervózní, a tak si znova prolistovala materiály, které jí Albert dal k obhajobě. Nakonec se do nich začetla tak, že se málem vypravila k soudu pozdě. Albert ji měl čekat po desáté, aby se ještě naposledy poradili o případných novinkách.
Soud pro Jižní Prahu sídlil v budově bývalé věznice na Pankráci, která o tuto svou funkci na léta přišla, aby ji nedávno opět částečně získala. Albert tu ještě nebyl. Budova byla (jako všechna vězení) privatizována a Sylva věděla ze zpráv, že její provozovatelé nedávno výrazně zlevnili realizaci trestu odnětí svobody tím, že vězně podrobují kúře s virtuální realitou simulující časově delší trest. Zatím se údajně podařilo zpomalit subjektivní vnímání času vězňů zhruba na polovinu, což společně s umístěním vězňů v prostorově nenáročných virtuálních oblecích zvýšilo kapacitu věznice oproti běžnému trávení trestu v celách zhruba pětinásobně. Pro vězně bez větších peněžitých trestů to byla nejefektivnější metoda, dokonce levnější, než kdyby si na svůj pobyt v nápravném zařízení vydělávali prací. Věznice tak mohla nabídnout státu i věřitelům nejnižší ceny za péči o vězně a svou kapacitu tak obvykle zcela využila.
Podrobnosti o moderní metodě výkonu trestu si Sylva mohla přečíst na informační tabuli ve dvoraně budovy, kde se měli s Albertem sejít. V čele haly pak visela rozměrná obrazovka, na níž se střídaly reklamy. Nápravné zařízení Na Pankráci a. s.: Nejrychlejší odnětí svobody, hlásala první. Dva roky trestu za dobu jednoho - A svět ti nezestárne! lákala druhá reklama odsouzené, aby si podávali žádost k nástupu trestu právě sem. Třetí reklama nabádala věřitele, aby své dlužníky taktéž podrobovali zrychlenému výkonu trestu: Výhodný dlužnický program: Čím dřív se vrátí, tím dřív vše splatí!
Sylva se právě chystala přečíst si na informační tabuli vyvěšený leták s titulkem Pobytové slevy pro zde souzené, když Albert konečně dorazil. „Jsi v pohodě?“ zeptal se Sylvy.
„Jsem na nervy.“
„My to zvládnem. Chceš si ještě znova projít ty papíry?“
„Ani snad ne. Počkáme někde, než nás vyvolají?“
„Musíme nahoru do čekárny.“
Vystoupali po schodech do chodby s řadou židlí pod okny a několika dveřmi. Podobných dvojic - obžalovaných a jejich advokátů - tu už sedělo víc. Informační panel na konci chodby ukazoval, kdo se má připravit a do kterých dveří má jít. Albert se Sylvou se posadili. Zakrátko panel zapípal a jedna z dvojic se zvedla. Ve dveřích do soudní síně se setkali s vycházejícími - starší muž chlácholil plačící ženu neurčitého věku. Doprovázel je již uniformovaný policista, který si ženu na konci chodby převzal.
Když odešli, atmosféra na chodbě ztěžkla. Anna se polekaně podívala na Alberta - ten ji chytil za ruku. „Neboj se, my to zvládnem.“ Ještě tři skupinky vstoupily a vyšly do různých dveří - jen jedna z nich bez policejního doprovodu.
Uplynulo dalších deset minut. A pak se Sylvino jméno objevilo na vyčkávací pozici v síni ‚C‘. Albert vytáhl z brašny nějaký papír a pozorně jej pročítal. „Rozpis služeb,“ vysvětlil stručně. „V céčku soudí Hechtner,“ přečetl z papíru přiškrceným hlasem.
„Znáš ho?“ zeptala se Sylva.
„Jo. Přednášel nám státní správu. A zkoušel.“ Albertova tvář se zkroutila do velmi zřetelného šklebu.
„A - jaký je?“ ptala se s napětím Sylva, která už pochopila, že tohle nebyla pro Alberta dobrá zpráva.
„Chceš to jedním slovem?“ Sylva přikývla.
„Předpojatý. Musíme sehnat doktora Černého.“
„Terminál je před budovou,“ upozornila Sylva. „Můžeš mu zavolat - jestli víš, kde je.“
„Jo, je u sebe, ale my se odsud nesmíme hnout. Každou chvíli nás vyvolají. A tady terminál není.“
„Takže jsme v háji?“
„Ne, ještě mám za žebrem jeden trik. Zajdu si na záchod, kdyby nás vysvítili, tak máme minutu, rychle na mě klepni.“ Než se Sylva zmohla na odpověď, Albert se zvedl a zmizel v menších dveřích s piktogramem muže.
Neuplynula ani minuta a byl zpátky. „Černý tu bude do půl hodiny, říkal, že sem už jede.“
„Jaks to sakra dokázal?“
„Malé tajemství -“ Albert odklopil klopu saka, z vnitřní kapsy mu koukala anténka mobilního telefonu.
„Ty máš veřejný…?“
„Ano. Ale před lidmi ho neukazuju.“
Sylva mobil neměla, ani nikdo z jejích kolegů, či známých. Veřejné licence pro mobilní telefony nebyly sice extrémně drahé (třeba ve srovnání s řidičákem), ale o to tvrdší byly bezpečnostní prověrky umožňující jejich používání. Simkarty byly evidovány stejně pečlivě jako zbraně, veškeré bezpečnostní rámy byly konstruovány také na jejich identifikaci. Telefonní společnosti se už dávno přeorientovaly na hovory pomocí videoterminálů zabudovaných napevno snad v každém monitoru. Volající se k nim snadno přihlásili přiložením identifikační karty. Uživatelé veřejných mobilů se tak rekrutovali z lidí pohybujících se na venkově - a městských snobů.
Sylva chtěla tuto skutečnost peprně okomentovat, když se od panelu ozval signál. Byli vyzváni ke vstupu do soudní síně C.
Ve dveřích se srazili s již klasickou vycházející trojicí: obhájce - obžalovaný - strážný. Samotná síň byla velmi malá. Vešla se sem soudcovská stolice s terminálem, naproti stolek a tři židle pro obhajobu, na jedné seděl další strážný, nehybný, jako by byl kusem inventáře. U zdi dalších pět prázdných židlí, v rohu místnosti kamera zabírající beze zbytku celý prostor. Projektor umožňující promítat svědectví a jiné dokumenty na zeď nalevo od soudce musel být zavěšený ke stropu. Vpravo od stolice se pak sotva vešel další stolek s počítačem, za ním seděl znuděný žalobce.
Soudce Hechtner byl skloněný k počítači a ještě něco dopisoval. I ve skrčené pozici bylo poznat, že je hodně vysoký. Ani nevzhlédl a zeptal se: „Sylvie Koutnerová, za svobodna Weissová?“
„Ano.“
„Položte své doklady a formuláře námitek ke mně na stůl. Pak zůstaňte stát za čárou před označenou židlí.“ Sylva uposlechla. „Máte obhájce?“ zeptal se soudce, stále sledující monitor.
„Ano.“ Albert konečně promluvil a podal soudci své doklady.
Soudce vzhlédl: „To jste vy? No dobře. Doufám, že máte certifikát na obě kauzy.“ Soudce listoval v Albertových papírech, Sylviny námitky zatím ponechal bez povšimnutí.
„Jistě. Tady, a tady,“ ukázal Albert patřičné sjetiny z indexu. „Posaďte se,“ přikázal soudce Albertovi. „Vy ne, slečno.“ Soudce sáhl pro Sylviny papíry, protáhl jejich magnetické pásky čtečkou a vstal.
„Začneme. V rámci předběžného řízení proti Sylvě Koutnerové ve věcech poškození veřejného majetku a útoku na imunizovaného činitele byla obžalovaná shledána vinnou. Obžalovaná obě rozhodnutí namítá a postupuje je tak do zjednodušeného řízení prvního stupně, tedy sem. Zástupce obžaloby je přítomen. Jste připraven?“ otočil se k žalobci. Ten jen kývl, díval se na monitor, kde měl asi zobrazené právě podklady k obžalobě.
Soudce se obrátil na Sylvu: „Dle zákona 235/27 vás poučuji o tom, jak zjednodušené řízení funguje,“ pronesl monotónním hlasem. „Jedná se o společné trestní a občanskoprávní řízení, soud rozhodne současně o vině obžalované a výši náhrad poškozeným. Poškozenými jsou v tomto případě město Praha a paní Hadamczik, kteří jsou společně zastoupeni zde přítomným žalobcem.
Soud rozhoduje o připuštění svědectví a důkazů a o námitkách obou stran. Soud dále rozhodne o vyrovnání mezi poškozenými a obžalovanou. Trest podle sazebníku ukládá soud pouze v případě, že nedojde k dohodě s poškozenou. K dohodě může dojít kdykoliv během řízení, které se tím zastaví. Trest se nuluje také v případě dohody vzniklé na místě přímo po vynesení rozsudku. Návrh dohody vám byl doručen v podobě výsledku předběžného řízení. Tím, že jste ho namítla, dohodu v tuto chvíli odmítáte a musíte vyčkat dalších návrhů poškozených stran.
Vy sama musíte být přítomná celému řízení. Během řízení můžete vypovídat, kdykoliv se přihlásíte o slovo tlačítkem na vašem stole - pokud vám jej přidělím, a dokud vám jej neodejmu. Řízení se odročuje pouze v oprávněných případech. Proti rozhodnutí soudu se můžete na místě odvolat. Rozuměla jste všemu?“
„Ano,“ odpověděla Sylva.
„Tak se můžete posadit. Začneme prvním případem - zničením dopravního značení. Prosím žalobu, aby přednesla obvinění.“
Žalobce zapnul projektor a přepnul jeho vstup na svůj počítač. „Text žaloby je zde, shodný jako v předběžném, myslím, že můžeme upustit od předčítání. Jen shrnu, že obvinění jsou v zásadě dvě, a to jednak výroba matoucího historizujícího značení, jednak zničení platných značek v majetku města.“
Soudce kývl, jako že takhle to stačí, obvinění včetně paragrafů ostatně svítilo na stěně. Albert jej rychle pročítal a porovnával s materiály. Nakonec obvinění odsouhlasil, s poznámkou, že jsou samozřejmě obě namítána.
„Prosím, můžete začít,“ prohlásil soudce k Albertovi. „Na vaše námitky a důkazy jsem opravdu zvědavý.“
Albert vstal: „Děkuji. Rád bych začal tím, že má klientka se cítí nevinná v obou bodech této obžaloby. Ve věci zničení majetku města prohlašujeme následující: slečna Koutnerová se nedopustila ničení majetku města, protože veškerý demontovaný mobiliář sama instalovala. Na videozáznamu, který jsme získali jako potvrzený ze záznamového archivu, je patrná demontáž všech sedmapadesáti prvků dopravního značení, které jsou uvedeny v obžalobě.“ Albert podal soudci zapečetěnou obálku s nahrávkou. „Tyto konkrétní prvky se mi z drtivé většiny podařilo ztotožnit s poznámkami, které si obžalovaná dělala při instalaci značení.“ Na soudcův stůl putovaly kopie Sylvina deníku. „U dvou značek, jejichž vytvoření deník neuvádí a mohly tak být umístěny někým jiným, videozáznam dokazuje, že jejich zničení má na svědomí jiná osoba. Materiál na pořízení značek pořizovala moje klientka ze svých prostředků, jak prokazuje tento výpis z účtu s vyznačením celkem patnácti nákupů v obchodě s historickými předměty a barvami. Navrhuji přijmout jako důkazy videozáznam z archivu, kopii deníku a výpis z účtu mé klientky.“
Žalobce zazvonil: „To všechno je irelevantní,“ prohlásil.
Soudce se otočil k žalobci: „Zčásti se vyhovuje. Můžeme shlédnout ten videozáznam, abychom se ujistili, že obžalovaná zmíněné značky skutečně odstranila. Ty dvě značky, které odstranil někdo jiný, můžeme vyškrtnout z obvinění a snížit o ně způsobenou škodu. Ostatní materiály nepřipouštím. Skutečnost, zda je obžalovaná zřizovatelkou oněch značek, je z hlediska zákona irelevantní - repliky veřejně prospěšného zařízení se automaticky stávají majetkem města.“
Albert se ihned ozval: „Ale až poté, co je zřizovatel o municipalizaci svých výtvorů vyrozuměn. Podle zá-“
Soudce se na Alberta přísně podíval: „Pane kolego - ještě jednou mi skočíte do řeči, aniž byste se přihlásil o slovo, a nechám vás vyvést!“ Albert sklonil hlavu a celý rudý zamumlal něco na svou omluvu.
Zazvonil žalobce, který se mezitím opět bavil s terminálem: „Místní úřad potvrzuje,“ sděloval s očima na monitoru, „že obžalovanou o převzetí všech značek vyrozuměl zákonným způsobem, tedy vyvěšením informace o automatické municipalizaci dobrovolného zkrášlování obce na nástěnce úřadu.“
Sylva, která zatím jen sledovala tu slovní přestřelku, se naklonila k Albertovi a zašeptala mu, že o nějaké vývěsce neměla ani tušení. „Ani já ne,“ přiznal sebekriticky Albert. „Musíme na to jinak.“
Albert zazvonil a počkal, než soudce kývne směrem k němu: „Žádám soud, aby při svém rozhodování vzal v úvahu, že obžalovaná v tomto případě nebyla obeznámena s literou zákona a o vývěsce nevěděla.“
„Jestli k něčemu přihlédnu, ponechte prosím laskavě na mně,“ odpověděl soudce stroze. „Teď k videozáznamu. Pro urychlení navrhuji jej nesledovat, pokud se žaloba zřekne těch dvou značek, které údajně zničil někdo jiný. Mimochodem, pane obhájče, které to jsou?“
Albert sdělil dvě čísla. „Vezměte na vědomí, že se tím snižuje způsobená škoda,“ dodal.
Žalobce zazvonil. „O tři procenta,“ vyčíslil s úsměvem. „Klasifikace činu ani požadovaný trest se tím nezmění, takže - nemám námitky.“
Soudce přikývl a dotazem na možné další námitky dal slovo Albertovi. „Moje klientka,“ zahájil obhájce další řeč, „byla v době, kdy demontovala zmíněný mobiliář, pod silným psychologickým a mediálním tlakem. Mám zde zaznamenané výpovědi jejího manžela a odborného psychoterapeuta, které to potvrzují.“ Albert začal hromadit další papíry a zapečetěné disky. „Jako důkaz mediálního tlaku zde mám záznam vysílání místních zpráv vztahujících se v předchozích dvou týdnech k mé klientce. Dále upozorňuji, že má klientka byla v den, kdy značky odstranila, předtím fyzicky napadena a vizuálně fixována. Konečně zde mám znalecký posudek od klientčina psychologa prokazující, že takové útoky na osobní integritu vedou ke snížení hranice vědomí si důsledků svého jednání, a tedy ke snížení právní odpovědnosti za své činy!“ Albert skončil, prudce dýchaje.
Žalobce laxně cinkl: „Irelevantní, irelevantní,“ zamumlal, aniž projevil trochu vzrušení.
Soudce si vzal slovo: „Nevyhovuje se, důkazy jsou přijaty. O jejich váze ale rozhodne soud při jejich studiu. Co tam máte dál?“ zeptal se opět Alberta.
Ten si stoupl a nadechl se k delšímu proslovu: „K tématu zničení majetku města jsem své námitky pro tuto chvíli vyčerpal, nyní bych se rád věnoval údajnému ohrožení bezpečnosti silničního provozu instalací neadekvátního dopravního značení. Ze všech instalovaných dopravních značek pouze osm neodpovídalo původnímu stavu. Ale všechny odpovídaly tehdejším normám, tedy mohly být na daném místě umístěny. Na zmíněné značky jsem si nechal vypracovat posudek dopravního odborníka, který potvrzuje, že výměnou značek nedošlo k ohrožení bezpečnosti provozu. Ve třech případech se jednalo o nahrazení značky ‚zákaz zastavení‘ značkou ‚zákaz stání‘, což je, s ohledem na propastný rozdíl v tehdejší a současné intenzitě provozu změna více než adekvátní. Dvě značky obrátily směr vedení jednosměrky. Opět se jedná o řešení, které je zcela adekvátní současné řádově nižší intenzitě provozu. Další dvě značky realizovaly náhradu svislého značení značením vodorovným stejného významu. Jedinou výjimkou z platných norem je panáček na semaforu, který byl podle německé normy. Ten ale nemohl nikoho zmást, protože byl taky zelený a zjevně znázorňoval tentýž objekt. K ohrožení bezpečnosti chodců či automobilů tedy nedošlo.“
Albert podal soudu poslední desky, které měl před sebou. Soud se otázal, zda žalující strana nemá nějaké připomínky. Žalobce se přihlásil: „Navrhuji přestávku k prověření věrohodnosti všech předložených důkazů.“
„Vyhovuje se,“ sdělil soudce. „Máte pět minut.“ Žalobce shrábl své kopie důkazů a začal je bleskově procházet. Soudce se pustil do téhož. Albert se posadil, celý zpocený.
Sylva se dívala, jak se její obhájce zvolna rozdýchává, a teprve po chvíli se ho odvážila zeptat: „Zatím nám to asi moc nejde, co?“
Albert se už uklidnil: „Ale jo, ty poslední důkazy musí přijmout.“
„A jestli ne?“
„Tak nevím - asi jsme v háji. Ale jak jsem říkal - já to za tebe kdyžtak zatáhnu.“
„Tos mě neuklidnil. Kdy myslíš, že dorazí doktor Černý?“
„Bude tu každou chvíli. Mně nevěříš?“ Albert se opět chlapecky zašklebil, tak, že nebýt to u soudu, Sylva by ho nejraději praštila. „Asi děláš to nejlepší, co umíš,“ uznala realisticky. „Jenom aby to stačilo.“
„No, uvidíme, co řekne obžaloba.“
Kontrola materiálů žalobci kupodivu moc času nezabrala, určitě měl v tom, co právě dělal, značnou praxi. „Ctihodnosti,“ zahájil žalobce svou řeč: „Z důkazů, které zde obhájce předložil, bych za závažný nepovažoval ani jeden. Vezmu to popořadě: Manžel obžalované není nezávislá osoba. Zmiňovaný psychoterapeut není nikdo jiný, než funkcionář nechvalně proslulé Společnosti pro potírání podivínství, nedávno sám obžalovaný z pobuřování a ohrožení občanské bezpečnosti. Mimochodem, nechtěl bych zde znevažovat svého mladého kolegu, ale rád bych jej tímto přátelsky upozornil, že sponzoring této nevládní organizace není dobrou vizitkou budoucího nezávislého advokáta, neřkuli dokonce soudce - pokud ovšem bude mít profil na to se jím stát. Nedůvěryhodnost zbylých dvou posudků je také značná. Autor psychologického profilu je na seznamu signatářů aktivistické iniciativy ‚Za klasickou psychologii‘ a autor posudku k bezpečnosti dopravního značení měl po léta status podivína. Rozhodně tedy nedoporučuji se nechat jejich tvrzeními ovlivnit.“
Soudce kývnutím hlavy poděkoval a zeptal se obhájce, zda má k připomínkám žaloby nějaké poznámky. Albert se zhluboka nadechl, ale byl stručný: „Rád bych připomněl, že autoři všech posudků jsou osoby v dané problematice odborně fundované a patřičným způsobem certifikované, a v každém případě je důležitější odborný obsah posudků, než pomluvy týkající se jejich autorů.“
„Děkuji,“ řekl soudce. „Máte ještě nějaké poznámky, nové důkazy a tvrzení k projednání?“ Obě strany mlčely. „V tom případě prosím nejprve žalobu a pak obhajobu o závěrečnou větu.“
Žalobce vstal: „Důkazy předložené obhajobou ve zjednodušeném řízení nejsou dostatečně přesvědčivé, aby prokázaly nevinu obžalované, a proto žaloba trvá na vině a uložení stejných trestů jako v předběžném řízení, tedy roční propadnutí příjmu nad osobní minimum dané společenským statutem.“
„A nyní vy,“ pokynul soudce Albertovi.
„Obhajoba předložila důkazy jasně prokazující nevinu obžalované ve všech bodech a požaduje proto její osvobození, zproštění uloženého trestu a úhrady nákladů na soudní řízení.“
„Výborně,“ usmál se soudce. „Soud se nyní odebere k poradě a za deset minut vyhlásí v této věci rozsudek. Povstaňte.“ Všichni vstali, a soudce zmizel v nenápadných dvířkách za svou stolicí.
Albert chtěl Sylvě něco říct, když do místnosti vstoupil uřícený Černý. „Nechtěli mě sem pustit v průběhu jednání,“ postěžoval si. „Jak to vypadá?“
Albert stručně vylíčil průběh prvního líčení. „Teď vyhotovuje první rozsudek,“ dokončil svůj rozbor. Černý zůstával klidný. „Nebyl jsi dost důsledný, ty značky nám určitě naúčtujou.“
„Ale -“ Albert chtěl namítnout, že dělal co mohl, Černý ho ale nepustil ke slovu, „- ale mám přece jen v rukávu jedno eso. Alberte, půjčte mi ten seznam ztracených značek.“ Albert našel požadovaný dokument, Černý vytáhl z brašny list papíru s jakýmsi seznamem. Chvíli oba dokumenty porovnával a v tom Albertově dělal fajfky u jednotlivých značek. „No, dejme tomu,“ zabručel nakonec. Sylva se chtěla zeptat, co to má všechno znamenat, ale v tu chvíli se soudce znovu objevil.
Teď povstal i žalobce a strážný. Soudce zapnul monitor a začal předčítat rozsudek: „Soud vzal na vědomí předložené důkazy, přičemž odhlédl od osobních kvalit obhajoby.“ Soudce se podíval na Alberta, který se pod tím pohledem viditelně shrbil. Soudce ale pokračoval: „Soud rozhodl následovně: Ve věci instalace nebezpečného dopravního značení shledává soud obžalovanou vinnou z přestupku výtržnictví dle paragrafu padesát šest občanského zákoníku, kterého se obžalovaná dopustila vytvořením nenormovaného obrazce figurky na semaforu u přechodu. Umístění ostatních značek neodpovídajících normám nezpůsobilo žádnou škodu ani neuvedlo řidiče v omyl, a proto se o přestupek nejedná. V této věci se obžalované ukládá pořádková pokuta ve výšce dvou standardů a poplatek za řízení ve výšce pěti standardů.“ Sylva cítila, jak Albert stojící vedle ní radostí skoro křepčí a v klidném postoji se udržuje jen s maximálním vypětím. Alespoň se na ni usmál - tak se usmála taky, i když rozsudek ještě nebyl u konce.
„Ve věci poškození městského mobiliáře,“ pokračoval soudce nezměněným hlasem, „soud shledává obžalovanou nevinnou. Důkazní materiál prokazuje, že obžalovaná je autorkou všech demontovaných dopravních značek, a přihlíží také k tomu, že měla v době svého konání sníženou příčetnost. Tím se obžalovaná vyviňuje z trestní odpovědnosti za své jednání a nemůže jí být uložen trest odnětí svobody, ani trest peněžitý. Ovšem dle zákona sto čtyřicet pět lomeno třicet jedna se hmotná odpovědnost za způsobenou škodu dočasně sníženou příčetností neanuluje a proto je obžalovaná i nadále povinna vzniklou škodu nahradit. Výše škody byla po korekci stanovena jako sto padesát dva standardů. Soudní výlohy ve výši deseti standardů platí soudní fond. Obě strany mají nyní pět minut na podání odvolání.“
Sylvě se podlomily kolena. Tak ona je nevinná, ale stejně to zaplatí. Albert vypadal zdrceně. Vlastně to zaplatí on, jestli je co k čemu a splní, co slíbil, pomyslela si ještě Sylva. „Odvoláme se?“ zeptala se Alberta, i Černého, který stál za nimi.
„Kdepak,“ odpověděl, téměř vesele Černý. Vzal svůj a Albertův seznam a něco studentovi práv rychle vysvětloval. Albert kýval hlavou, a nakonec se obrátil k soudci, který právě přijímal gratulaci od žalobce.
„Ctihodnosti,“ začal zdvořile. „Rozhodli jsme se, že se neodvoláme. Ale podáváme žádost o alternativní způsob plnění přiděleného závazku. Podle zákona -“ Černý Albertovi pošeptal číslo, „- se zahlazení způsobené škody upřednostňuje před peněžitým plněním, pokud jej lze docílit rychleji. A to je právě tento případ. Všechny ztracené dopravní značky jsou v držení zde přítomného pana Černého, který je právě pomocí převodní smlouvy předal mé klientce. Naše klientka je ochotná je nainstalovat zpět.“ Albert se ohlédl na Sylvu, která nejdřív nevěřícně koukala a pak horlivě zakývala hlavou. „Peněžní plnění by bylo vzhledem k majetkovým poměrům klientky záležitostí nesrovnatelně dlouhodobější.“
Soudce se zarazil: „Ano, zahlazení je možné-“ pronesl zamyšleně, „pokud žaloba nemá námitky…“
Žalobce se pousmál: „Což samozřejmě má. Magistrát je vázán usnesením dvacet čtyři lomeno padesát o rozpočtové zodpovědnosti, podle které je povinen požadovat náhradu veškerých pohledávek, z jejichž nezahlazení neplyne městu přímá škoda, formou peněžního plnění.“
„V případě opožděného plnění povede zahlazení škody k její náhradě účinnějším způsobem,“ namítl Albert.
„Ne nutně, pokud soud nařídí okamžitou výplatu plnění formou úvěrového kreditu.“
„K čemuž je ale nutné potvrzení magistrátu, že splátkový kalendář by v daném případě závažným způsobem ohrozil rozpočet města.“
„To je dáno apriorně ve zmíněném usnesení dvacet čtyři.“
„U stopadesátikreditové částky to není zrovna věrohodné!“
Hechtner vstal: „Co je, nebo není věrohodné, ponechte na rozhodnutí soudu. V našem společenském a právním řádu je rychlost zásadním parametrem. A plýtvání časem, jaké mi tu předvádíte, s ním rozhodně není v souladu! Při stanovení způsobu plnění závazku proto přihlédnu jednak k rychlosti možného plnění, jednak k tomu, kterým plněním dojde k nastolení pokojného stavu podle občanského zákoníka. Dále beru v úvahu, že zatímco pro magistrát je případné finanční plnění ve výši sto padesáti kreditů zdrojem příjmu vyloženě marginálním, u obžalované by mohlo mít likvidační charakter, což je nevhodné z ekonomického hlediska. Dávám proto obžalované týden na zahlazení škody.“
Soudce mrazivě shlédl na strany sporu. Když viděl kyselost žalobce a nefalšovanou radost obhájce, objímajícího právě radostně svou klientku, pokrčil jen rameny a před projednáváním druhého případu vyhlásil dvouminutovou přestávku.
Sylva se obrátila na oba advokáty: „Ty značky se našly?“
„Jistě,“ odpověděl Černý. „Získal jsem je od poctivého nálezce.“
„Ale -“ Sylva usilovně přemýšlela, nakolik byla tahle věc zázračná. „A kdo ty značky našel a posbíral?“ zeptala se nakonec.
Černý se tajuplně usmál: „Kdo ty značky na ulici posbíral, nevím. Kdo je kde našel a předal mně, sice vím, ale jsem vázaný slibem mlčenlivosti. Nálezce si přál zůstat v anonymitě, aby neměl potíže ve svém zaměstnání. Sylvo, prosím vás, teď se musíme připravit na druhý případ. O těch značkách kdyžtak někdy později, ještě byste měla vědět, že jich asi pět chybí, ty budete muset dodělat. Ale to určitě zvládnete.“ Sylvě nezbylo, než kývnout. Právník se pak otočil k Albertovi a začal se s ním šeptem radit ohledně druhého případu.
„Jsou-li obě strany připraveny, můžeme začít druhý případ.“ Soudce tlačítkem svého zvonku ukončil radost Sylvy a Alberta z výsledku první kauzy. „Rád bych strany upozornil, že jsme v předchozím případě překročili časovou kvótu na jeho projednání, takže vás nabádám ke spěchu. Dál bych chtěl upozornit obviněnou, že může mít jen jednoho obhájce. Slečno Weissová, rozhodněte se, kterého z pánů si chcete ponechat jako svého zástupce, ten druhý ať se přesune na divácké židle.“ Sylva se bezradně rozhlédla po obou právnících, viděla Albertovo napětí, jeho výraz jasně žádal o důvěru i ve druhém případě, dilema ale Černý rychle vyřešil: „Možná, že budu muset odejít,“ zašeptal. „Nechte si Alberta.“ A odsunul se na jednu ze židlí u zdi.
Sylva řekla soudci, že svého obhájce nemění, ten tedy poprosil žalobce o shrnutí obžaloby. Ještě, než se ale žalobce pustil do svého projevu, vstoupila do místnosti Denisa Hadamczik, reportérka a údajná oběť napadení, podala soudci svoje doklady a posadila se na židli vedle státního žalobce. Sylva zalapala po dechu, Albert se zuřivě zašklebil. Jen starý právník v rohu zůstal klidný.
Zatím žalobce začal číst z monitoru shrnutí obžaloby: „Jedná se o napadení imunizovaného činitele, konkrétně novinářky místního zpravodajství, zde přítomné Denisy Hadamczik. Ta je v tomto případě poškozenou stranou. V předběžném líčení učinila poškozená strana návrh na mimosoudní vyrovnání, které bylo obžalovanou namítnuto. Obžaloba je přesvědčena, že k napadení došlo, a navrhuje proto uložit obžalované náhradu fyzické a duševní újmy a dále uložit trest odnětí svobody v době trvání dvou let. Pokud soud dovolí, můžeme nechat promluvit poškozenou -“ Albert zuřivě zazvonil, soudce na jeho žádost o slovo nezareagoval, „ …a shlédnout videozáznam.“ Teprve nyní se soud obrátil na Alberta: „Doufám, že nechcete namítat vhodnost výpovědi poškozené?“ otázal se sarkasticky. Albert se už uklidnil, a tak zareagoval chladně: „Chtěl jsem jen šetřit čas - paní Hadamczik nám jistě neřekne víc, než uvedla při podávání žaloby.“
„Zamítá se,“ zabručel soudce. „Prosím o vyjádření poškozené.“ Žalobce se podíval na novinářku, ta vstala a klidným, takřka pokorným hlasem, velmi nepodobným tomu ve zprávách, přednesla svou verzi případu.
„Byla jsem bezdůvodně napadena při provádění činnosti, na kterou se vztahuje žurnalistická imunita,“ pravila. Albert opět zazvonil, ale soudce nechal mluvit novinářku. Ta vypověděla, že byla zde přítomnou aktivistkou napadena během rozhovoru, který měl obviněné pomoci stát se zase normálem. „Moje reportáž ji měla očistit, měla jsem to stanovené v dramaturgickém plánu zpravodajství. Její útok byl nejspíš způsobený selháním nervů. Proto prosím soud o shovívavost, a také jsem znovu ochotná se s obviněnou mimosoudně vyrovnat podle návrhu, který jsem už předložila.“ Novinářka se posadila na znamení, že to je z její strany vše. Soud se zeptal Alberta, zda stále ještě nehodlá vyrovnání přijmout, ten odmítl. Žalobce pak pustil videozáznam z napadení.
Tohle už Sylva viděla - byl to ten cenzurovaný záznam, který teprve dovednost archiváře dokázala doplnit a přiblížit zpět k realitě.
Soud požádal Alberta o námitky. Ten dramaticky vstal a prohlásil: „Tento záznam je neúplný a tím značně zkreslený. My máme k dispozici tentýž záznam, ale doplněný o záběry domovních kamer. A ten jasně prokazuje, že obviněná se jenom bránila předchozímu napadení paní Hadamczik!“
Tentokrát zazvonil žalobce. „Nemám námitky k relevanci předloženého záznamu, jenom technickou poznámku.“ Žalobce mluvil jako když másla ukrajuje, s očima přisátýma k monitoru, napůl četl, napůl fabuloval: „Podle textu námitek rozhodnutí, k němuž je přiložena žádost o záznam, je patrné, že důkazním materiálem obhajoby se mohl stát pouze oficiálně v informatickém archivu získaný záznam z kamery novinářky. Pokud byl tento záznam jakkoliv doplněn, jedná se o nezákonný způsob shromažďování důkazů, nebo přímo o jejich falšování. Domnívám se proto, že by se tento záznam neměl jako důkaz vůbec připouštět.“
Soud ignoroval zoufalé Albertovo zvonění, pročítal si podání námitek a porovnával je s monitorem. Obhájcův zvonek nakonec sklesle dozněl a nastalo ticho. Teprve teď soudce přikývl: „Vyhovuje se. Záznam obhajoby nelze připustit jako zákonný důkaz v této věci. Hodlá obhajoba předložit další materiál?“
Albert mlčel. Takovýhle průběh nepředpokládal. Nakonec ale vstal, a opatrně se pokusil oponovat: „Náš videozáznam je mimo jiné materiálem vypovídajícím o vztahu mé klientky a žalující strany. Proto navrhuji, aby - i když k němu soud nepřihlédne jako k důkazu neviny - byl i přesto promítnut.“
„Zamítá se.“
„V tom případě žádám soud o krátkou přestávku na účet obhajoby,“ zaúpěl Albert a svezl se zpět na židli.
„Máte dvě minuty,“ odtušil soudce, zmáčkl na stole stojící minutku a zahleděl se do monitoru.
Sylva viděla, že se Albert kontroluje jen s obtížemi. „Ten zatracenej starej mizera!“ zabručel mezi zuby na adresu naproti sedícího soudce. Sama Sylva byla podivně klidná, jakoby jí ještě nedocházelo, že tohle bláznivé divadlo plné zvonků, videozáznamů a tvrzení popírajících jiná tvrzení, se jí opravdu fatálně týká. Přisunula se k Albertovi, a objala ho jednou rukou kolem ramen. „To přežijem,“ špitla mu do ucha. Zezadu se naklonil Černý: „Předvolej ji jako svědka,“ zašeptal zdrsnělým hlasem. „A dej pozor, abys jí dával ty správný otázky.“ Přitom začal z brašny tahat nějaké desky. Byly na nich jen iniciály ‚D.H.‘, nic víc. Černý je otevřel, a strčil Albertovi pod nos dva nebo tři papíry. Ten je horečně přelétl zrakem, jeho strhaná tvář se zvolna vyhlazovala, aby se na ni nakonec vrátil ten sebevědomý škleb, který Sylva znala. „Je to na tobě,“ poplácal ještě Černý Albertovi rameno, a vrátil se na svou židli.
Minutka pípla, soudce pokynul Albertovi, aby pokračoval. Ten vstal a zahleděl se směrem k žalující novinářce: „Navrhujeme předvolat jako svědka zde přítomnou paní Denisu Hadamczik. Rádi bychom si ujasnili několik aspektů toho takzvaného napadení, třeba se nakonec nakonec v interpretacích shodneme.“ Soudce kývl směrem k novinářce, která se zvedla a zářivě usmála: „Jistě se shodneme - pokud to bude na tom, co jsem tady už vypověděla.“
Albert jí úsměv opětoval. „Uvidíme, co řeknete téhle verzi: Ta svině se nechtěla dát ždímnout, tak jsem ji hodila ke zdi, ale ona mě hned praští kufrem a zdrhne…“ četl z prvního papíru. Denisa pod svým makeupem zbledla a úsměv se jí srovnal v úzkou linku, rovnou jako podle pravítka. Žalobce okamžitě zuřivě zazvonil a soudce Alberta skoro stejně rychle zarazil. „Položte otázku, neexhibujte, nebo vám definitivně vezmu slovo.“
„Promiňte, ctihodnosti,“ zašklebil se Albert, „jen jsem se snažil navodit atmosféru toho konfliktu, jak ji paní žalující prezentovala na jistém briefingu.“
„Tak položte otázku.“
„Paní Hadamczik, můžete nám říct, zda vám věta, kterou jsem zde citoval, připadá nějak povědomá?“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla novinářka stroze.
„Takže jste si jistá, že jste ji nikdy neřekla.“
„Jistě - neřekla.“
„A co když máme jisté audio, naznačující…“ Žalobce se mohl uzvonit a soudce vzal Albertovi slovo. Ten se ale nedal zarazit: „Jedinou větu prosím! Rád bych soud upozornit, že existují důkazy - jedno jak získané - toho,“ už zase četl z Černého papírů, „že paní Hadamczik slečnu Koutnerovou dříve navrhla místnímu úřadu jako vhodnou náhradu za odstěhovavšího se podivína Albrechta Durmana, za což dostala od úřadu provizi, dále měla v dramaturgickém plánu pro dané interview navržený ‚ostrý konflikt‘, klíčový podíl na vyprovokování incidentu přiznala nejen na pravidelném hodnocení reportáží, ale také v písemné týdenní zprávě ze své činnosti, a že ve vztahu k této reportáži dostala od svého přímého nadřízeného zvláštní odměnu za ‚vysoký koeficient chytlavosti spotu,‘, což se této novinářce povedlo za poslední půlrok už pětkrát, mimo jiné právě u pana Durmana, který se nestal normálem, jak paní Hadamczik uvedla ve zprávách z třináctého tohoto měsíce, ale který musel na nátlak ze strany sousedů opustit čtvrť i zaměstnání a v současné době se nachází v rekvalifikaci. Lze také prokázat, že dotyčná si nechává ze čtyřech mimosoudních vyrovnání vyplácet celkem více než tři tisíce standardů.“ Žalobce i soudce zvonili, dokud Albert docela klidně neskončil.
Zato novinářka byla bílá vzteky: „To jsou všechno urážky, pomluvy,“ vykřikovala, „nic takového mi nikdo nemůže dokázat - i kdyby to byla pravda! Co bych z toho měla, útočit z plezíru na nějakou podivínku, na takovou podsviňku, jako je tahle!“ Novinářka už stála, a zuřivě se rozhlížela po okolí. Sylva byla ale taky na nohou, i když ji Albert strhával na židli: „Tak už vím, co jste zač,“ zaburácela: „vy jedna…“
„- no, jen to dořekni, aktivistko, ať ten svůj podivínskej flastr nosíš až do konce života. Nic jinýho si stejně nezasloužíš, vlastně jsem ti prokázala službu, když jsem tě v tom takhle zkoupala!“
Soudce prudce zazvonil, což novinářku usadilo zpět do křesla. Albert se na okamžik ohlédl po Černém, aby spatřil jeho spokojený úsměv. „Myslím, že byste měla soudu vysvětlit, jak jste mou klientku v tomhle zkoupala,“ navrhl Albert. Reportérka ale mlčela.
Namísto toho zazvonil žalobce. „Žalující strana zde není z ničeho obviněna a nemusí odpovídat na takové otázky, proto navrhuji svědectví uzavřít,“ prohlásil žalobce smířlivým hlasem. Soudce se podíval na Alberta. „Vyhovuje se. Další návrhy obhajoby?“
„Vzhledem k tomu, že žalující jasně vyjádřila, že jednala s úmyslem obžalovanou poškodit, navrhuji soudu znovu zvážit přihlédnutí k úplnému videozáznamu celého konfliktu, který…“
„…jasně prokazuje, že obviněná se jenom bránila předchozímu napadení, a tak dále, a tak dále,“ dokončil za Alberta soudce. „Dobrá, vyhovuje se.“
Soudce se podíval na hodinky. „Vážení,“ přejel pak pohledem všechny přítomné, „vzhledem ke značnému časovému skluzu navrhuji následující: Předložte poslední důkazy, podíváme se na video obhajoby a potom vynesu rozsudek. Bez jakýchkoliv dalších řečí. Rozumíte?“ Žalobce i obhájce kývli. „Takže - máte ještě nějaké důkazy k předložení?“ Obě strany svorně zavrtěly hlavou. „Dobrá, podíváme se na video.“
Za dvě minuty, které zabralo postupné zhlédnutí všech záběrů a trojrozměrného modelu, nechal soudce všechny povstat. Ani se nepřesouval do své kanceláře za malými dvířky, k formulaci rozsudku použil přímo terminál v soudní síni. Bylo to skoro hned. „Soud po zvážení důkazů a s přihlédnutím k přiznanému úmyslu žalující strany obžalovanou poškodit, rozhoduje ve věci napadení takto: Obžalovaná Sylvie Weissová-Koutnerová se prohlašuje nevinnou v celém rozsahu. Žalující straně tvořené Denisou Hadamczik se přikazuje uhrazení soudních výloh. Slečně Koutnerové soud dále doporučuje, aby využila svého práva na podání žaloby pro napadení na paní Hadamczik, případně aby zvolila vhodné mimosoudní vyrovnání. Nyní žádám obě strany, aby se vyjádřily k případnému odvolání.“
Reportérka se šeptem zuřivě dohadovala se státním zástupcem. Ten ale jen několikrát zavrtěl hlavou. „Vzdáváme se možnosti odvolat,“ řekl nakonec.
„Pochopitelně se vzdáváme,“ prohlásil Albert.
„A podáte ihned žalobu?“ zeptal se soudce.
Albert se podíval na Sylvu, která krčila rameny. Pak se ohlédl na Černého. Ten na zadní lavičce rozhodně vrtěl hlavou.
„Nebo návrh na mimosoudní vyrovnání? Máte poměrně slušnou šanci získat podobnou sumu, jakou požadovala paní Hadamczik.“
Černý vzadu znovu zavrtěl hlavou. K němu otočený Albert chtěl říct nějaké „Ale-“, jenže starý právník opět zašeptal, že ne. „Vzdáváme se žaloby i požadavku na finanční vyrovnání,“ řekl tedy Albert trochu nejistým hlasem. A už sebevědoměji dodal: „Uznáváme, že šlo jen o shodu nešťastných náhod, ze které nehodláme jakkoliv těžit.“
Soudce Hechtner naposledy povstal v celé své výšce. „Řízení je u konce,“ prohlásil slavnostně. „Do dvou minut vykliďte soudní síň, veškerá potvrzení si vyzvednete v podatelně.“ Potom se podíval na hodinky a bleskově zmizel ve své kanceláři.
Sylva radostně objímala Alberta, Černý je ale vyrušil: „Musím jít, blahopřeju a hodně štěstí,“ popřál čerstvě osvobozené podivínce, a měl se k odchodu. „Pane Černý,“ zadržel ho Albert. „Můžete mi vysvětlit jednu věc? Proč jste nechtěl, abysme podali žalobu na tu novinářku?“
Černý se ohlédl po paní Hadamczik, která právě procházela kolem nich. „Tohle si všichni odskáčete,“ zasyčela, a vyplula ze dveří.
„Víte, mám obavy,“ začal, když byla reportérka bezpečně z doslechu, „že důkazy, které bysme v případě žaloby museli předložit, by rozhodně nedostačovaly.“
„Ale co ty poznámky o briefingu, tyhle papíry, co jste mi dal, a co ji tak rozložily?“
„No,“ právník se tajemně usmál, „jsou důkazy, a …‘důkazy‘.“
„Vy jste mě nechal blafovat,“ pochopil Albert.
„Tak trochu - jinak bysme ji nevyprovokovali. Většina z toho byla pravda, třeba skutečnost, že paní Hadamczik je částečně placená magistrátem za rychlé hledání nových místních podivínů tak, aby se ti staří nestali příliš známými. Všeobecná známost totiž může vzbudit i pozitivní emoce, a to se u podivínů jaksi nežádá. Ten briefing mám potvrzený ústně ze zdroje, který by nerad přišel o místo, takže k soudu nemůže. Ale teď už mě vážně omluvte, opravdu musím jít. Nashledanou,“ rozloučil se Černý a odešel.
Přistoupil k nim strážný. „Tady bude další případ, jděte prosím ven,“ řekl jim. „Podatelna je dole, za hlavním schodištěm, tam vám dají písemné vyhotovení rozsudků.“
~~~
Sylva pochopila, že je po všem, až když se o dobrou hodinu později dívala z okna na plynoucí Vltavu a panoráma Hradčan. Seděli teď s Albertem v drahé restauraci, kam Albert, opilý úspěchem, Sylvu pozval. Sylva se nechala, stále ještě byla lehce omámená tím procesem a faktem, že to nakonec dopadlo asi nejlíp, jak mohlo. Pili nehorázně staré víno a probírali se dokumenty, které Sylva dostala. Byly to potvrzené rozsudky, příkaz k zahlazení škody, který se snadno splní, a dokument nejcennější - potvrzení o statutu deklarující Sylvu už jen jako podivínku. To jí systém vyjel zcela automaticky.
Albert se šklebil ještě víc, než obvykle, doléval Sylvě víno, byl všemožně pozorný a znovu rozebíral některé momenty přelíčení.
Sylva mu naslouchala, ale spíš tak nějak automaticky - její během procesu zmrazené myšlení se konečně rozběhlo. Teď, když jí nehrozí otročení kvůli zaplacení trestu, je vlastně tak svobodná, jak nikdy předtím nebyla. Může dělat, co chce, pokud tím nepřitáhne pozornost médií a té příšerné reportérky, která jí slibovala pomstu. Tedy - může dělat, co chce, pokud bude opatrná. Možná i tohle posezení je vlastně trochu neopatrné, ale naštěstí není podivínské - spotřeba luxusního zboží a služeb by se za podivínství označovala asi dost těžko, tedy pokud dotyčný zaplatil, že. A tenhle bohatý a nadšený mladík ji dnes pozval, tak si může dovolit trochu toho luxusu okusit - třeba už se jí to nikdy v životě nepoštěstí. Takže klidně může nechat Alberta snažit se být zábavnější než obvykle - mimochodem, docela mu to jde. Měla by mu také něco nabídnout, na revanš. Ale má vůbec co?
„Byl jsi někdy na Snu noci Svatojánské?“ zeptala se najednou doprostřed Albertova výkladu o zákonech na ochranu soukromí.
Albert se nedal vyvést z míry: „Ale jistě, dvakrát - jednou v Londýně v Královské aréně, a jednou tady v Praze, v divadle City.“
„Tak budeš mít šanci vidět ho potřetí, v klubu Archa.“ Sylva vytáhla pozvánku na zítřejší představení Pošahaných a strčila mu ji před oči. Albert se podíval na neokázalý lístek, a zabručel: „Hmm, jak tě začínám poznávat, tak tohle představení bude ze všech nejzajímavější. Takže si ho rozhodně nenechám ujít.“ A zase se začal tak typicky, trochu nakřivo usmívat.
„Chtěla jsem ti tím pozváním poděkovat, když ti nic jiného nemůžu nabídnout.“
„Ale Sylvo, mně nemusíš být za nic vděčná - byl to nádherný případ, naučil mě hodně - a tys mě taky hodně obohatila, konečně trochu víc rozumím podivínům a tak…“ Albert se Sylvě podíval do očí. Sylva si uvědomila, že se jí docela líbí, i když je to skoro ještě kluk. Pak si vzpomněla na Annu a srdcem jí projelo bolestné bodnutí, které se projevilo až na tváři. Uhnula pohledem, Albert ale pokračoval: „To já jsem ti chtěl poděkovat - tím, že se ti dnes budu až do večera věnovat. Mohli bysme jít někam, kde se tančí, na ples…“
„- nebo na diskotéku,“ doplnila Sylva mírně ironicky.
„Nebo na diskotéku,“ dokončil Albert, naprosto vážně. „Nebo na operu,“ nadhodil,
„- nebo na rockovej koncert.“ Sylva se začala usmívat.
„Nebo na rockovej koncert. Nebo do divadla City,“
„- nebo na televizní audienci.“
„Nebo na televizní audienci. A nebo všude - jsou teprve tři odpoledne.“
„Tak jo - stihnem to všechno.“ Albert pozoroval smějící se Sylvu, po zaplacení jí zkusil nabídnout rámě. Přijala jej.
Do večera stihli návštěvu při nahrávání televizní show ‚Do sebe‘, openairový benefiční koncert obehraných hitmakerů Goodies - zrovna na Václavově náměstí, zaplněném ovšem tentokrát až po okraj bavícími se normály - a večeři u stánku s klobásami. „A co budem dělat teď?“ zeptala se Sylva, když odložila prázdný kelímek od piva.
„Teď hupsnem na dýzu, je čas na pořádněj vodvaz,“ řekl schválně retroteenagersky Albert.
„Takhle tam ale nemůžu,“ zapitvořila se Sylva ve stejném stylu: „Nemám dočasnej pírsing ani večerní kérku!“
„Všecko bude,“ ujistil jí Albert. „Tam, kam tě chci vzít, jsou na náhlý návštěvníky připravený. Přežiješ dneska vlez do zelený zóny?“
„Jenom, jestli mě nebude šacovat ten prasák v metru.“
„Neboj se, půjdem přes Marínu, tam jsou vrátný oukej. Jdeme?“ Albert chytl Sylvu za ruku.
„Jdeme.“
S vrátnými do Zelené zóny u Maríny skutečně nebyl problém. Tašku s lejstry a další věci vzal Albert, kterého pustil na občanku automatizovaný turniket. Sylva prošla stranou detekčním rámem, ale protože nic neměla, nikdo ji nezastavil. „Na éčko?“ zeptala se Alberta, který na ni u východu z rámu čekal. „Ne hned, chci si ty svoje papíry nechat tady doma,“ ukázal Albert na jeden z věžáků Maríny.
„Mám počkat dole?“
„To ne, byla bys podezřelá, raději pojeď nahoru.“ Albert došel před vchodové dveře, které se před ním otevřely. „Chyť se mě za ruku, jinak tě systém nepustí,“ přikázal Albert Sylvě. Tak prošli do vestibulu.
Sylva se rozhlížela po domě, dobu výstavby odhadla na začátek století. Všechno mírně omšelé - to bylo ale nejspíš způsobené pravidelným mytím. Chodby byly v nesrovnatelně lepším stavu než v Sylvině starém bydlišti, o hostelu nemluvě. Teprve teď si to uvědomila, když viděla, že taky může existovat domovní chodba bez špíny zašlapané do dlaždic, desetkrát vyměňovaných oken ‚každý pes jiná ves‘ a výtahu, na kterém se lze dotknout jen tlačítek, a to ještě ne bez obav. Tady by se podlaha z výtahu dala použít jako operační stůl, usoudila, když do něj vlezli. Jenom kamery byly stejné tam i tady - rozmístěné tak, aby pokrývaly pokud možno celý prostor. Tady jich možná bylo i o něco víc, všimla si, když vystoupili v jedenáctém patře.
Albert ji vedl k jednomu z bytů a zrovna se chystal odemknout, když se ze sousedních dveří vybelhal sešlý stařec.
„Dobrý den, pane Šrajer,“ pozdravil ho Albert.
„Dobrý den, mladá elito,“ usmál se starý pán. „Vidím, že navazuješ mezitřídní kontakty. To je dobře,“ zaskuhral a obrátil se Sylvě. „Dobrý den,“ pozdravila až teď Sylva. Stařík si ji prohlédl od hlavy k patě: „Hmm, prvopodivínka, specifikovaná nejspíš jen kvůli kvótě, ale pak možná trochu víc - nebyla jste nějaký čas aktivistkou?“
Sylva jen zmateně přikývla. „Jistě,“ pokračoval stařík. „Ale podivínství vás v zásadě osvobodilo, takže i když se formálně snažíte o status normála, uvnitř jste probuzená. Jen kdyby bylo víc takových lidí, jako vy.“
Sylva se nezmohla na odpověď. Stařík se zatím odbelhal k výtahu.
„Že z něj jde trochu strach?“ řekl Albert, když byl starý pán z doslechu. Sylva konsternovaně přikývla.
„Prý to býval vážený člověk, někdy před padesáti lety. Hlavně neber ty jeho řeči moc vážně,“ zatřásl jí lehce ramenem, „teď už je to jenom trhlý dědula. Tak, a jsme u mě doma,“ zakončil Albert, když odemkl a dostrkal Sylvu do dveří.
Byt byl zařízený v kancelářském stylu začátku tisíciletí. Celý byt tvořil jeden otevřený prostor, stěny prosklené až k podlaze, železo, beton, odolný koberec, nízký nábytek, strohé linky. Jen umístění pohovky, stolku s počítačem, kuchyňské linky a postele naznačovalo, která část bytu slouží jako pracovna, kuchyně nebo ložnice. Oddělená byla asi jen koupelna, kterou Sylva tušila za zdí ze skleněných cihel. Sylvin pokoj v hostelu by se sem vešel alespoň desetkrát. Stála, a tak trochu zírala - i když, na něco takového vlastně měla být připravená. Co přijde teď?
„Udělej si pohodlí, kafe, cokoliv, já budu tak za deset minut,“ halekal Albert, který mezitím odložil aktovku, pobíhal po bytě a sbíral a uklízel porůznu rozházené kusy oblečení a jiné drobnosti. „Nebo si sedni k počítači - víš, že mám neblokovaný internet?“
Sylva udělala pár opatrných kroků do velké místnosti, došla akorát k nízké knihovně oddělující vstupní prostor od obývacího.
Albert ji zaregistroval: „Klidně se koukni, kdyby sis chtěla něco půjčit…“ přistoupil ke knihovně, a vytáhl několik foliantů. „Tohle je zajímavé - podívej: ‚Principy občanského práva‘,“ otevřel jednu z knih a vložil jí Sylvě do rukou. „I když vlastně asi moc ne… ale tohle,“ vzal jí první knihu, přitom, jak ji odebíral, jí pohladil prsty na ruce podpírající hřbet knihy.
„Na tohle jsem hrdý - Stručná historie po konci dějin. Sbírka článků z internetu od začátku století, vydáno vlastním nákladem.“ Albert podal Sylvě další, dost tlustý svazek. Sešit byl těžký, a tak Albert natáhl ruku pod knihu, aby ji pomohl Sylvě podpírat. Přitom jí podepřel knihu i s její rukou. Sylva cítila, jak ji začíná mrazit v zádech. Vykroutila se mu a sedla si na židli vedle. „Ty toho víš o dějinách hodně,“ usmála trochu se na vadnoucího studenta práv. „Můžeš mi třeba vysvětlit, jak vzniknul společenský status? Četla jsem Svobodu podivínství a tam se o tom nepíše vůbec nic.“
Albert si přisunul druhou židli. „ No, když je to pro tebe tak důležité…“
„Zajímá mě to.“
Pokrčil rameny. „Mám to nastudovaný, takže to možná bude moc podrobně…“
„Nevadí.“
Albert se nadechl. „Tak fajn. Systém společenského statutu měl svého předchůdce v hodnocení bezpečnostního rizika jednotlivců pro stát. To se objevilo v rámci boje s terorismem někdy na začátku století. Zatímco ,prověrky‘ loajality existovaly prakticky vždy, teprve v rámci tohoto hodnocení byli všichni dosud neprověření obyvatelé Unie rozděleni do skupin podle toho, nakolik mohli svým chováním destabilizovat režim. Nezní to moc profesorsky?“
„Ale kdepak.“ Sylva se podívala na Alberta, který vypadal nervózně jako u zkoušky. „Ale je trochu jinak, než v té Svobodě.“
Albert přikývl. „Svoboda je příručka pro přežití. Pokud tomu chceš porozumět, musíš hledat jinde.“ Zašilhal ke knihovně. „Něco bych k tomu tady našel, ale nerad bych to vynášel z bytu. Mohla bys to studovat tady.“
Sylva uhnula pohledem. „A kolik bylo třeba aktivistů?“ zeptala se. „Byly tehdy kvóty, jako dnes?“
„Kvóty určitě nebyly. To zařazení bylo čistě na základě toho, co člověk dělal. Když třeba někdo pracoval v neziskovce a udělali něco nezákonného (jako třeba že spustili transparent z komína soukromé elektrárny), dostal se do kategorie schopný protizákonné destabilizace, dneska zkráceně ,nepřítel‘. Někde tu o tom něco mám.“ Albert se na své židli zavrtěl a přisunul se blíž.
Sylva polkla. „To nehledej, stačí mi to takhle.“
Albert přikývl. „Rozhodně to nebylo tak, že by každá čtvrť musela mít svého podivína. To přišlo až před deseti lety, to by sis mohla pamatovat. Teda-“ Albert, uvědomiv si trapas, zrudl až za ušima.
Sylva pokrčila rameny: „Vyhýbala jsem se tehdy všemu, co mohlo mít něco společného s podivínstvím.“
„Aha. Takže nevíš, kdy se z interní informace stala veřejná nálepka.“
„No - to bylo odjakživa, ne?“
„Kdepak. Ze začátku byl status tajný, tehdejší ministerstvo vnitra si ho vedlo pro vlastní potřebu.“
„Takže lidi byli někde zařazení, ale nevěděli o tom?“
„Přesně tak. Ty skupiny se jmenovaly jinak a sloužily jen pro rozhodování státních orgánů. Jestli třeba ministerstvo doporučí víza do nějaké problematické země, nebo jestli ten člověk může pracovat u policie. Drtivé většiny lidí se to nedotýkalo a ti, kteří do toho spadli, třeba mohli něco tušit, ale oficiálně se nedozvěděli nic.“
„To bylo ale taky pěkný svinstvo,“ ulevila si Sylva.
Albert se ušklíbl. „To víš, informační věk. Na druhou stranu, mělo to jisté opodstatnění, dokud se to používalo s mírou. Po eskalaci války ve třiatřicátém se to ale změnilo. Jednak se zpřísnila kritéria a k zařazení do skupiny schopný individuální protirežimní nekázně (dneska podivín) stačily i dřív neškodné aktivity, jako třeba účast na demonstraci pořádané mimoparlamentní stranou nebo zdržování při placení pokut za parkování. Taky se rozšířil okruh povolání, pro které musel mít člověk normální status. No a mimo to se status začal používat v politickém boji. Podvrhnout zprávu o zhoršeném statutu bylo tehdy oblíbeným způsobem, jak se zbavit oponenta. Nebylo proti tomu obrany, protože ministerstvo informatiky nesmělo podávat ke statutu žádné informace, ani dementovat nespravedlivé obvinění. Nakonec si v parlamentu odhlasovali, že se u nás status stane veřejnou informací. Že to prý podpoří bezpečnost - ve skutečnosti to udělali pro sebe. Ministerstvo informatiky po jistém nátlaku souhlasilo a utajení systému se vzdalo. Jsem ostatně přesvědčený,“ ušklíbl se Albert, „že mají dávno zavedené něco dokonalejšího.“
„A odkdy je teda status veřejný?“
„Je to nějakých třicet let. Mám k tomu tady archivní článek,“ natáhl se pro knihu. „Podívej, tady ministr informatiky tvrdí, že zveřejnění statutu se v žádném případě nedotkne soukromého života běžných občanů.“ Ukázal na přetištěnou fotografii brunátného muže za mikrofonem.
„To byl ministr informatiky?“ zeptala se Sylva.
„Proti tomu dnešnímu ještě docela ujde, ne?“ zasmál se Albert a zalistoval knihou ke konci. „Toho tu mám taky.“ Přitom Sylvě nenápadně pohladil hřbet ruky.
Sylva zjistila, že nemá tendenci ucuknout. A že jí pomalu docházejí otázky. „Jenomže to se nesplnilo, dneska je na statutu postavené všechno,“ ulevila si.
Albert přikývl. „Černý mi vykládal, že to ze začátku skutečně zajímalo jen státní orgány. Jinam to začalo prorůstat postupně. Všichni si spočítali, že člověka se zhoršeným statutem lze snáz ždímat. Za pár let používaly status jako kritérium pojišťovny, banky, firmy, kdekdo.“
„To máš pravdu, s tím už zkušenost mám.“
Albert najednou zmlknul. Pak se na Sylvu zkoumavě zadíval. „Jenom - snad si nemyslíš, že tě chci nějak využít proto, že máš zhoršený status.“
Sylva slabě zavrtěla hlavou. „Ne, to ne, jenom -“
Nedořekla. Albert ji přitáhl k sobě a políbil.
Když polibek skončil, podívala se mu do očí: „Ale jenom dneska,“ řekla: „podruhý už ti na ten trik s nutnou zastávkou doma nenaletím.“
Následující kapitola
