11. Pondělní setkání
Nový Sylvin psycholog byl muž. Přivítal ji stiskem ruky a ukázal na pohodlné křeslo, docela jiné, než hypermoderní vyšetřovací židli, na kterou byla Sylva zvyklá od bývalé psycholožky.
„Nemusíte mi nic říkat,“ zahájil své sezení, „jsem tu proto, abych vám pomohl, když potřebujete. Osobní údaje o vás mám, možná byste se mohla podívat, zda je všechno v pořádku.“
Podal Sylvě pár listů papíru, na kterých našla svoje iniciále a stručný popis své podivínské kariéry. Skoro všechno odpovídalo skutečnosti, v tom, co uváděly, byly záznamy přesné. Sylva s povděkem kvitovala, že se zde neobjevily zmínky ani o jejím bloku s poznámkami, ani o vztahu k Anně.
„Je to správně,“ odpověděla psychologovi, „myslím, že tam není co opravovat.“
Psycholog si vzal papíry zpět, posadil se naproti Sylvě a letmo si ji prohlížel. „Víte,“ řekl nakonec, „jedna věc by mě zajímala. Proč jste se rozhodla psychologa změnit? Ztratila jste důvěru v mého předchůdce?“
Sylva chvíli nevěděla, co odpovědět, snažila se najít vhodný zástupný důvod. „Vlastně ano,“ odpověděla nakonec tak pravdivě, jak jen bylo možné. „Moje bývalá psycholožka mě nedokázala ochránit před tím, abych se stala aktivistkou.“
„Ale pokud se vám to stalo, lze předpokládat, že k tomu máte sklony. Co očekáváte ode mne? Že vás přivedu k normalitě a ochráním před dalšími excesy?“
Sylva pokrčila rameny. „Co jiného bych měla čekat, než stabilizaci?“
Psycholog se na chvíli odmlčel. Sylva se domnívala, že dala jasně najevo, co si přeje především: mít pokoj od příliš dotěrných otázek.
Psycholog to zřejmě pochopil, ale zvolil jiný postup než přijetí této hry: „Ode mne můžete čekat, že s mojí pomocí zjistíte, co vlastně chcete. Je mi jasné, že jste si mě nevybrala náhodně. Budu se snažit, abych získal vaší důvěru, kterou nyní evidentně nemám. Stačí vám tenhle slib?“
Sylva chvíli uvažovala, nakonec odpověděla kladně. „To jsem rád,“ řekl psycholog. „Pokud teď chcete dosáhnout opět statutu normála, myslím, že to půjde celkem snadno. Teď jste aktivistka - ale už čtyři dny jste nebyla ve zprávách. Za pár dní o tento statut přijdete, pokud nebudete nadále mediálně aktivní. Normálem se můžete stát do dvou, tří týdnů. Jen se zdržte vlastních aktivit, které by mohly vaše podivínství rozdmýchat.“
„Můžu se na něco zeptat?“ otázala se Sylva. Psycholog přitakal. „Mám pozvánku na divadelní představení předváděné podivíny. Mám na něj jít?“ a ukázala líc Anniny pozvánky.
Psycholog přečetl text a poté souhlasil: „Ale jistě, jednak jste stále ještě papírově podivínka - vlastně aktivistka - a tak máte nárok se mezi podivíny pohybovat, jednak tahle pozvánka je certifikována i pro normály. Návštěva toho představení vám tedy nijak neublíží, pokud jde o status.“ Psycholog se maličko usmál: „Myslím, že byste si právě měla užívat těchhle možností, dokud je jako podivín máte.“
Sylva psychologův úsměv zachytila. „Děkuju za radu,“ řekla. „A budete mě teď nějak fixovat?“
„Ale kdepak,“ odpověděl lékař. „Mám takový pocit, že něco takového byste nepřijala s povděkem. A kdybyste náhodou nevěděla, zastavte se i mimo termín. Jsem tu pro vás.“ Psycholog podal Sylvě ruku a pomohl jí z křesla. Sezení bylo u konce.
~~~
V sedm hodin seděla Sylva v hospodě před úřadem a čekala na Alberta. Ten dorazil s malým zpožděním, které doprovodil vysvětlením nepostrádajícím humor: „Představ si, že mě zdrželi u bezpečnostní kontroly na výlezu z domu. Musel jsem jim ukázat, že nevezu bombu. A když jsem jim vysvětlil, že jediná bomba, kterou mám, vybuchne až zítra u soudu, málem mě svlíkli do naha.“
„Ty si děláš ze všeho legraci, ale dej pozor - aby si tě jednou někde nenechali za napomáhání terorismu,“ zasmála se Sylva.
Albert se zakřenil a vylovil z brašny stoh papírů. „Sylvo, máme to neprůstřelné, o tom tě ujišťuju. Vyhráli jsme už teď. Ani nepotřebujeme ty značky.“ A začal s výkladem, jak jednotlivá tvrzení podporující odsuzující rozsudky rozbije zítra na padrť.
Trvalo to dlouho, bylo to důkladné - a možná i trochu únavné. Sylva se ale během té doby postupně uklidňovala. Albert působil jistě, musí se na něj zítra spolehnout. Ale zatím to vypadalo dobře.
Když Albert skončil s výkladem, byla už docela v klidu. „Tak to je fajn,“ řekla mu jako resumé. „Můžem si teď dát panáka, ať nám to zítra líp jde?“ Albert souhlasil. A tak si dali další čertíky, které na druhý pokus Albert zhodnotil kladně. „Ještě se naučím pít tyhle dryjáky,“ usmál se, a Sylva si nemohla odpustit poznámku: „Možná to jednou budeš potřebovat. Než pomůžeš všem zoufalcům, bude z tebe taky lúzr.“
„Doufám že tak neskončím,“ zakroutil obličejem Albert. „Nebo myslíš, že ze mě pomoc podivínům udělá taky podivína?“
„Moc bych se tomu nedivila,“ řekla Sylva. „Ale dneska to nech bejt. Zítra se předvedeš, a pak ti řeknu, jestli máš šanci se podivínem stát.“ Usmála se a lehce, přátelsky Alberta objala.
Z hospody odcházela Sylva s dobrou náladou. Albert jí zítra pomůže, a bude po všem. Netušila, že Albert opouští hospodu také s dobrou náladou - vždyť ho jeho první klientka má ráda, dokonce tak, že ho objala!
~~~
Večer Sylvě někdo zaklepal na dveře od pokoje. Otevřela na řetízek a spatřila Pavla, svého bývalého manžela. Uvědomila si, že na něj nemyslela od chvíle, kdy s jediným kufrem vypadla z jejich společného bytu. Je možné, že to bylo jenom něco přes týden?
„Co tady děláš?“ zeptala se.
Pavel se tvářil rozpačitě, tak ho ještě nikdy neviděla. Po celých pět let, co se znali, se Pavel vždycky choval asertivně. Za všech okolností dokonale kontroloval nejen sebe, ale i situaci. A pokud se něco obracelo proti němu, čelil tomu přímo, nebo se tak alespoň tvářil. To jí na něm tehdy tak imponovalo, proto se do něj zamilovala. A Pavel zůstával stejný po celou dobu jejich partnerství, i když se jeho sebevědomí zvolna měnilo v agresivitu. Vždycky byl takový, Sylva ho znala dobře.
„Chtěl jsem tě navštívit, pustíš mě dál?“
Proto mu teď ta nejistota moc neseděla. Bylo zřejmé, že se snaží - snaží se být rozpačitý, a přitom ani neví, jak na to. A tak z toho rozpačitý opravdu je.
Sylvě ho přišlo skoro líto. Povolila řetízek a vpustila ho. Docela klidně ho posadila na postel - jinam to samozřejmě nešlo - a nabídla mu v mikrovlnce ohřívaný čaj od rána. Pavel ale vytáhl z igelitky láhev červeného.
To tu dlouho nebylo, vzpomněla si Sylva - víno nosil Pavel jen na narozeniny. Sylva našla vývrtku a opláchla dvě sklenice. Schválně nic neříkala, čekala, s čím Pavel vlastně přišel.
Ten nevydržel mlčení déle než čtvrt minuty. „Jak se máš?“ zeptal se, znělo to strašlivě formálně.
Sylva odpověděla taky tak: „Dobře. Mám se dobře.“ Přitom nechala Pavla, ať se rozhlédne po jejím pokoji a vychutná si, jak ‚dobře‘ se Sylva vlastně má.
Ten se zavrtěl, a řekl: „To jsem rád.“
Sylva nalila víno do obou sklenic. „A ty?“ zeptala se stejným tónem.
„Hmm - taky... se mám dobře,“ odpověděl Pavel zachmuřeně. Konverzace se zřejmě neubírala směrem, který by mu vyhovoval. „A co tvoje normalita?“ zeptal se po chvíli.
„Brzy budu zase v pořádku,“ usmála se mírně Sylva.
„Budeš zase v pořádku,“ zamumlal si Pavel pro sebe. „To jsem rád,“ zopakoval. „Tak ať se ti to povede,“ cinkl okrajem své skleničky o Sylvinu.
Sylva se na něj zkoumavě podívala. Pavel upil, vytáhl papírový kapesník, otřel si nos a pusu. Nakonec ze sebe vypravil: „Pamatuješ, jak jsme se seznámili?“
Sylva přikývla.
„Akvitance servis, domluvená skupina s kompatibilními profily, těžký prachy za zápisný. A tys tam byla omylem, mělas přijít na jiný meeting až za hodinu. Bylas úplně jiná, než ostatní. Vždyckys byla trochu jiná, než ostatní - a tehdy jsem to na tobě obdivoval. Netušil jsem, že se to tak zhorší.“
Sylva se zamračila. „Jestlis mi přišel znova vyčítat, že jsem teď podivín…“
„Ne, to ne.“ Pavel ji chytil za ruku. „Víš, já tě mám pořád rád. A nakonec by ani tolik nevadilo, že jsi podivínka - teda ale ty se stejně chceš stát zase normální, já to o tobě vím.“ Pavel se znovu napil, jeho sklenička už byla prázdná. Sylva mu dolila.
Pavel se k Sylvě naklonil a naléhavě řekl: „Až potom budeš normální, nevzala by sis mě zas?“
Sylva zůstala sedět a s očima široce rozevřenýma zírala na Pavla, jako by ho viděla poprvé v životě. Co sakra mohla říct? Že to není ani týden, co ji zklamal, namísto toho, aby jí byl oporou, jak by to mělo ve vztahu být, ji ponechal osudu, dokonce se jí zbavil, vyhodil ji z bytu jako nepotřebný krám. A teď se vrací, jako by se nic nestalo - z jeho pohledu se možná skutečně tolik nestalo, pomyslela si. Podivínky se zbavil, ale vyléčenou normálku by bral. Zatracenej grázl!
Nalila do sebe zbytek z první skleničky, Pavel se nehýbal, tak si dolila sama.
Manipulace s vínem ji trochu uklidnila. Uvažovala. Kdyby chtěla vést nadále život normála, možná by to bylo řešení. Zase běžný status, k tomu normální práce, a normální manžel… Pavel se na ni mlčky díval, uvědomila si, že ho sice nenávidí za to, co jí udělal, ale přitom ho má pořád ještě ráda - za těch pět let, co spolu žili, co spolu nějak vydrželi. Pět let je dvojnásobek statisticky potvrzené délky běžného registrovaného partnerství. Nehnusí se jí, kupodivu, vlastně i ten rozvod od něj mohla čekat. Je takový - předvídatelný. Nevadí jí. Mohla by se vrátit, teď už ví, že ho může kdykoliv opustit, a nezabije ji to. Bude s ním zase žít, občas docházet do skupiny k Markusovi a stěžovat si na něj, někdy navštěvovat Annu - při té myšlence se zachvěla.
Bude to snesitelný ústupek, rozhodla se. Cena za to, že navenek bude normálem. Ale on musí být upřímný.
„Pavle,“ řekla tiše, „mohla bych to udělat. Ale budu po tobě něco chtít.“
Pavel se jí stále díval do tváře, pohled se mu ale změnil z naléhavého na tázavý. „Musíš pochopit, že podivínství není žádná nemoc, že to není problém, chyba, že to není malomocenství.“
„Ale...“
„A budeš pro to muset udělat tři věci. Za prvé mi teď hned řekneš, jestli tě k tomu rozvodu přiměl tvůj psycholog.“
Pavel nasucho polkl. Po chvilce přikývl.
„Fajn. Za druhé se mnou zítra půjdeš na podivínské představení.“ Sylva se natáhla k nočnímu stolku a podala Pavlovi vstupenku na zítřejší Sen. Ten ji uchopil, jako by měla na jeho ruce zanechat navěky každým rozpoznatelné stopy, a opatrně si ji prohlížel.
„A za třetí,“ pokračovala Sylva neúprosně, „si mě znovu vezmeš, ještě dokud jsem podivínka, a do svatební smlouvy si dáme klauzuli, že podivínství žádného z partnerů nesmí být důvodem k dalšímu rozvodu.“
Tentokrát zíral Pavel. „Sylvo,“ procedil nakonec mezi zuby: „Ty ale nejsi v situaci, aby sis mohla klást takové podmínky.“
„Tak to se pleteš, miláčku,“ uzemnila ho Sylva klidně. „Naopak, já jsem podivínka, dokonce vlastně aktivistka - a tak si můžu dělat co chci!“
„Podívej se kolem sebe, v jakým seš srabu“- Pavel mávl rukou po chudičkém vybavení pokoje. „Nabízím ti, aby všechno bylo jako dřív - já tě potřebuju - ten byt je nechutně drahej, neutáhnu ho sám. A když se vrátíš a budeš jako dřív, bude to fajn!“
„Teď ses ukázal - o kvartýr ti jde, ne o mě!“ křikla Sylva vztekle. „Vem si podnájemníka, jestli nemáš prachy!“ Pak její výbuch pohasl: „Navíc, já už nejsem jako dřív. A jestlis to nepochopil… Klidně bych se k tobě vrátila - kdybys…“
„Žádné ‚kdybys‘ nebude,“ rozhodl Pavel rázně a vstal. „Moje chyba to nebyla, tak co bych měl ustupovat. Tady máš ten lístek, nikam s tebou nejdu. Ani do divadla, ani se znova brát.“
Položil skleničku na malý kousek volného místa na nočním stolku a otevřel dveře na chodbu. „Ty už normální nikdy nebudeš - i kdybys nastokrát přestala bejt podivínkou!“ vmetl jí do tváře na rozloučenou, než za sebou zabouchl.
Sylva seděla na posteli a teprve po chvíli odpověděla - teď už k zavřeným dveřím: „A ty zase nestojíš za to, abych se k tobě vracela - i kdyby z tebe stokrát udělali podivína.“
Následující kapitola
