10. Pozvání
Sylva s cestou do svého přechodného domova nespěchala. Náladu měla zlou, v hlavě jí bušily útržky videozáznamů, které jí znovu připomněly nedávné průšvihy a bolestné zničení své práce za několik posledních let. Držela se tyče v otřískaném, přeplněném vagonu uprostřed davu normálů, mezi lidmi navenek stejnými jako ona, s maskami lhostejnosti na tvářích, občas ještě zdokonalenými nasazenými sluchátky přehrávačů a masivními brýlemi virtuálních realizátorů.
Postupně se začala rozhlížet po nejbližších spolucestujících. Zkoušela odhalit, zda se za některým z těch občasných bezbarvých pohledů, které jsou na ni oplátkou za její průzkum vrženy, neskrývá podivínství, návštěva skupin ve Společnosti, nebo tajená odlišnost od normality.
Za celých třicet minut, které v metru strávila, ale neviděla jediný náznak podivínství.
Určitě jsou všude kolem, pomyslela si, když vyjížděla výtahem do sedmého patra hostelu. Ale dokonale to maskují. Musím být taky taková, tvrdá, bezcitná, rozhodná, zlá. Stiskla zuby, až si málem kousla do jazyka. Připravila si klíč od pokoje, pevně jej svírala v dlani. A potom spatřila pod svými dveřmi napůl zasunutou obálku.
Obálka neměla razítko přepravní agentury, byla nadepsaná pouze jejím jménem. Někdo musel dojít až sem, jestli to nebyl správce, který by měl k doručení určitého druhu vzkazů výhrady. Trhnutím obálku otevřela. Uvnitř byla vstupenka pro dva - podivíny i normály - na Sen Noci Svatojánské, předvedený Dávno Pošahanými, ve středu v osm, kde jinde než v Arše.
Sylva chtěla hodit vstupenku do koše, ten byl ale přeplněný, vstupenka sklouzla po obalu od párků a snesla se na podlahu, kde zůstala ležet rubem vzhůru. Až teď si Sylva všimla, že je na zadní straně vstupenky naškrábaný nějaký vzkaz. Zvedla papír a četla:
Divadlo které chceme předvádět,
je staré skoro jako svět,
a ploše hry návštěva tvá
najisto další rozměr dá.
Neb divák pro herce je vším-
kritikem, láskou i prokletím.
Přijď,
Anna.
Televize, zapnutá automaticky při Sylvině příchodu, začala zrovna vysílat místní zprávy. Sylva k ní přiběhla a vypnula ji - teď by se dívat nemohla. Namísto toho si představila, jak Anna uplácí vrátného, aby sem mohla lístek propašovat. Přitiskla vstupenku Annou popsaným rubem ke své tváři, po které zvolna stékala jediná slza. Nechala lístek přiložený k líci, dokud se slza do papíru nevpila.
Pak zvolna sjížděla vstupenkou po tváři dolů, po krku, tričku, hladila si paže a ňadra Anninou básní, a nakonec zajela prsty pod gumu svých kalhotek. Představovala si, že se jí dotýká Anna - tak dlouho, dokud potěšení z doteků nepřehlušilo zármutek v mysli.
~~~
Cestou do práce si Sylva prohlédla nástěnky s nabídkami služeb v přízemí singlhostelu. Našla tam reklamy několika psychologů, mnohé nabízející „nadstandardní“ služby. A nenápadnou navštívenku nenabízející nic extra, zato se shodující s jedním ze jmen, které jí dal Markus.
Samotné přehlášení psychologa bylo u videoterminálu dílem chvilky. Portál e-govermentu jí umožnil vybrat si i z několika termínů pro sezení. Zvolila pondělí brzy odpoledne, předtím, než měla domluvenou schůzku s Albertem. Také si rozložila úterní směnu, kdy měla mít soud, na víkendové přesčasy.
Cestou do skladu ji opět zastavil manažer. „Vidím, že jste si vzala na úterý volno,“ zabručel odměřeně. „Nahrazuju si to v sobotu a v neděli,“ odpověděla popuzeně Sylva.
Manažer se skoro usmál: „Ano, jsem rád, že se připravujete. Už jste podepsala ten dodatek, co jsem vám dal?“
Sylva odpověděla záporně. „Předpokládám, že když mě osvobodí, budu mít důtku jen za podivínství, a to je jako nic,“ dodala klidně.
„Jste sebejistá,“ odpověděl manažer hladkým hlasem.
„Mám slušného právníka,“ odpověděla Sylva. „Ale nebojte se. Řízení je v úterý a jestli prohraju, tak vám ty nucený práce podepíšu.“
Teprve tato věta vyloudila na hladké tváři personálního náznak úsměvu. „Jistě - a pokud vyhrajete, budete chtít jmenovat unit managerem.“
„Kdepak, hned ředitelem podniku,“ zazubila se Sylva. Ale ten úsměv byl kyselý. Raději se hned rozloučila a rychle se přesunula do svého skladu.
Ani tento večer se místní zprávy Sylvou nezabývaly. A ani večer následující. Sylva si pomyslela, že titulek ‚aktivistka v háku‘ není naštěstí asi tím správným mediálním tahounem.
Zato Ronev měl žně. Sobotní zpravodajství věnovalo podstatnou část vysílacího času skutečnosti, že si nafoukl desetimetrový člun ve tvaru zelené labutě a sjel s ním Vltavu od Vyšehradu až k Maríně. Kupodivu se nepřevrátil na jezech, zachytila ho až policie, když se pokoušel podjet lávku mezi bezpečnostně zajištěnými čtvrtěmi Rohanského ostrova a Maríny. Zprávy měly téma dne a zdálo se, že i Ronev je v zásadě spokojený. V nedělní Drbárně se ocitl namísto dříve avizovaného premiéra. V infotaimentovém rozhovoru s moderátorem strávil hodinku, během které si vydobyl sympatie jeho i diváků. Byl vtipný a mediálně přitažlivý, radost sledovat.
Co by vlastně podivín mohl chtít víc, pomyslela si Sylva. Zvlášť takový, jakým se zdál být Ronev - extrovertní expresionista, nebo jak ho to označili ve zprávách? Tón byl i nadále převážně moralizující, ale Sylva si nemohla nevšimnout, že od soboty získaly reportáže o Ronevovi kladný podtón. Jako by novináře těšilo, že se mohu věnovat tak zjevně bláznivým kouskům a nemusejí konstruovat ‚zločiny‘ podivínů na samé hranici normality.
Sylva si pomyslela, že teď jsou určitě spokojení všichni - podivín, novináři, a nakonec i establishment - protože tenhle podivín je tak modelový a přitom zcela neškodný. Asi skončí jako celebrita, řekla si Sylva.
Potom na chvíli zapochybovala, zda je Ronev vůbec podivínem sám od sebe - třeba ho mohl někdo nastražit - ale tuhle myšlenku zavrhla jako příliš paranoidní. Ostatně, jí to mohlo být jedno. Viděla, že pro ni osobně je Ronev požehnáním. Jeho bláznivé kousky, ať skutečné či hrané, jí zajistí bezpečný štít před medializací svých drobných prohřešků proti normalitě - alespoň prozatím.
Následující kapitola
