9. Albert
Černý na ulici před úřadem, kde měli smluvenou schůzku, nečekal. Místo něj tam lelkoval nějaký mladík, který, když se Sylva začala bezradně rozhlížet po právníkovi, k dívce přikročil a představil se jako Albert, student práv se zaměřením na společenský status, a nejmladší člen Společnosti. Doktor Černý ho posílá, musel k závažnějšímu případu.
Sylva se ho zeptala, jestli může nějak prokázat, že ho právník opravdu posílá. Kluk (protože proti Sylvě byl asi o deset let mladší) se trochu rozpačitě usmál a ukázal Sylvě výtisk námitek, které Sylvě včera dal Markus, a od Černého vlastnoručně napsaný lístek s omluvou, zakončený větou „Škoda je umřít ve třicíti - to abyste si byla jistá.“
„Dobrá,“ řekla tedy Sylva, „a vyznáte se v tom?“
„Samozřejmě, jsem už ve čtvrtém ročníku a právo v oblasti podivínství jsme brali zrovna před půl rokem - mám z něj evropsky certifikovanou zkoušku.“ Mladík začal vytahovat z kabely nějaké dokumenty, ale Sylva ho zadržela: „To je v pohodě, zkoušet vás z toho nebudu.“ Ukázala Albertovi Černého pokyny. „Máte pro mě ještě nějakou radu?“ zeptala se pro jistotu.
Albert zavrtěl hlavou: „Ty body jsem pomáhal kompletovat. Jestli to půjde podle nich, tak je to oukej.“
Vstoupili do budovy úřadu. Jako na všech místních úřadech, i zde byla shromážděná prakticky veškerá agenda, kterou občané mohli s obcí či státem mít a nešla vyřídit přes infomat. Sylva tu už byla, přede dvěma dny, když ji úřednice na podatelně dala obálku s obviněními. Teď si s Albertem vystáli nedlouhou frontu a zakrátko již Sylva seděla naproti úřednici - stejné jako předevčírem. Albert zůstal stát o dva metry dál, jako by byl další čekající, přitom ale mohl všechno slyšet.
„Dobrý den, co si budete přát?“ otázala se žena za stolkem a školeně se usmála.
„Dobrý den,“ zahájila Sylva jednání: „Přišla jsem namítat předběžné rozhodnutí soudu.“ Podala úřednici identifikační kartu. Úřednice protáhla kartu čtečkou, učinila několik pohybů na klávesnici a zeptala se: „Slečno Koutnerová, máte tu dva předběžně rozhodnuté případy. Který z nich chcete namítat?“
„Oba.“
„Musíte vyplnit formuláře,“ řekla úřednice a klikla myší. Z tiskárny na stolku začaly vyjíždět listy s formuláři. Sylva ji zarazila: „Počkejte, už to mám připravené.“
„Ach, tak. Bohužel, podání, které není na předepsaných formulářích, nemůžeme přijmout. „
„Myslím, že moje podání na předepsaných formulářích je,“ usmála se Sylva a posunula úřednici papíry od Černého.
Úřednice dokumenty zběžně prohlédla, a nakonec přikývla. Pak formuláře orazítkovala, a jeden po druhém protáhla bubnovým scannerem, připomínajícím tak trochu starodávný mandl. Z tiskárny vyjel další papír, který dala Sylvě. Nakonec se opět chvíli věnovala terminálu. „Námitky byly přijaty, dostanete předvolání na úterý příští týden. Máte ještě nějaké přání?“
„K tomu případu napadení imunizovaného činitele bych chtěla, aby byl jako důkaz přijat nezkrácený záznam pořízený reportážní kamerou, případně další záznamy pořízené kamerami v domě. A chtěla bych si je pro svou obhajobu vyžádat.“
Úřednice byla zjevně zaskočena. „Počkejte prosím, podívám se do manuálu,“ zabrebentila a chvíli se věnovala monitoru. Nakonec odpověděla: „O připuštění konkrétních důkazů rozhoduje soud, nemáte tedy právo - “
„Slečna už o to požádala, máte to ve formuláři,“ přerušil ji Albert.
Sylva se zatím vzpamatovala: „Ano. A teď by mě zajímalo, kdy si ten záznam můžu prohlídnout.“
Úřednice opět chvíli koukala do monitoru. „Na to ale už vůbec nemáte nárok, musela byste předem -“
„-složit kauci dovolující prohlídku záznamu v informatickém archivu,“ doplnil opět Albert. „Zplnomocnění ke stažení kauce z účtu je už také vyplněné, předpokládám, že kauce byla akceptováním dokumentů složena.“
Úřednice napotřetí studovala monitor. Nakonec se natáhla v křesle, zašermovala myší a skoro s úsměvem dala vytisknout další papír, s magnetickým proužkem u dolního okraje. „Prosím,“ řekla Sylvě, „tady máte povolení k přístupu do informatického archivu, shlédnutí a možnost zkopírovat si vámi požadovaný záznam.“
„Děkuji,“ odpověděla Sylva. „Takže teď už pro vás jistě nebude problém vyjet mi povolení také pro ten případ se značkami.“
„Děkuju za pomoc,“ usmála se Sylva na Alberta, když vyšli z budovy úřadu.
„Skoro byste mě ani nepotřebovala,“ zašklebil se Albert.
„Ale když šlo do tuhého, tak jste to vyřešil. Doufám, že vás pan Černý zmocnil také k tomu, abyste mi pomohl s těmi papíry, které mi teď dali. Nechcete si s tím teď někde na chvilku sednout?“
„Nějaký čas ještě mám,“ řekl Albert. „Pan Černý mi uložil, ať pro vás dneska udělám všechno, co bude v mých silách.“
„Tedy, to je od něj velmi velkorysé - a co vy? Nevadí vám udělat pro mě vše, co je ve vašich silách?“
„Ale vůbec ne - je to pro mě… - zatraceně, vy se mnou flirtujete!“ Albert se zastavil přímo ve vchodě na úřad a zůstal na Sylvu koukat. Sylva se podívala na špičky svých bot: „To ne, nebo tedy nevím, jen mi to tak ujelo, to ty nervy… Neurazil jste se? Nechtěla jsem, abyste se urazil.“
„Ne, nic se neděje, vlastně…“ teď už si své polobotky prohlížel i Albert. „Pojďte tamhle do té hospody, podíváme se na ty papíry.“
Seděli u druhého piva a povídali si už o něčem docela jiném, než byla žádost o videozáznam z informatického archivu. Albert Sylvě právě vykládal, jak je problematika podivínství z právního hlediska zajímavá. „Podivínství je prazvláštní fenomén. Pořád nechápu, proč se tolik lidí podivíny stává. Ale když vidím, jakým způsobem s nimi úřady jednají - je to často jasná diskriminace. Proto jsem si napsal praxi u Společnosti - abych viděl diskriminaci takříkajíc naživo.“
„U vás se takové věci nestávají?“ zeptala se Sylva překvapeně. „Však víte, kruté zprávy o bláznivinách podivínů, rozvody, napadení…“
„Bohužel - ehm - tedy bohudík ne. Žiju v bezpečnostně stabilizované části města, na Maríně. Tam na podivína nenarazíte.“
„A já si vždycky myslela, že podivíni jsou všude,“ zamyslela se Sylva nahlas.
„No, u nás je pár trochu divných lidí - třeba jeden můj soused. Neškodný a nezajímavý stařík, nějaký Šrajer. Když mě potká, řekne mi: ‚Přeju sladkou budoucnost, potenciální elito‘. Když jsem byl děcko, myslel jsem, že mě tím straší, říká to a kouká se tak divně… Ale rodiče mi vysvětlili, že už když oni byli malí, taky jim říkal takové hlouposti. Že nám jenom závidí možnosti, které asi sám promrhal. Ale za podivína ho v televizi nikdy neoznačili.“
Sylva nic neříkala, Albert tedy po chvíli pokračoval jiným tématem: „Jo, nechtěla byste, abych vám v řízení asistoval místo doktora Černého? Váš případ je zajímavý, a určitě bych ho zvládl.“
„No, ale jako student ještě nemáte dost zkušeností, doktor Černý je pro mě záruka, že mě neoholí až na kůži.“
„Doktor Černý je přeci jen příliš vytížený, pracuje na složitějších případech, než je ten váš. Ale nebojte se - přece jsem vám říkal, že ta vaše namítnutí jsem v podstatě připravoval já. A dopadlo to výborně! Moc vás prosím,“ Albert chytil Sylvu za paži, ta ucukla, ale nevymanila se. Albert naléhavě pokračoval: „Věřím si. Když prohrajeme, zaplatím vaší škodu. Vlastně jste tak vyhrála už teď.“
Sylva seděla, ohromená tou nabídkou. „Vy… jste tak bohatý?“ vykoktala ze sebe nakonec.
„Jsem z dobře situované rodiny, vlastníme nevelké podíly ve třech měnových systémech. Rodiče vždycky říkali, že…“
„Vy jste elita!“ Sylva přímo odskočila od stolu, zvrátila židli a opřela se o zeď za sebou, rozrušená, najednou nevěděla, zda utéct, nebo jenom zůstat stát. „Proč… proč sakra obhajujete podivíny?“ vypravila ze sebe.
Albert zůstával sedět, jako by tušil, že pokud se pokusí zvednout, Sylva instinktivně prchne. Dlouho mlčel.
Sylva na něj pořád zírala jako na zjevení z jiného světa, kterým vlastně byl. Dřív si nevšimla, že nedbale rozepnutá košile je z jemnější látky, než bývá ve městě zvykem, že spona pásku u Albertových kalhot je navržena způsobem, jaký viděla naposledy v televizi na záběrech z pařížské módní přehlídky, a vzhledem k tenkosti nejnamáhanějších částí nemůže být z ničeho jiného, než z kompozitního uhlíku, nevšimla si takřka neznatelného ušního piercingu, který právě svou neokázalostí dával najevo, jak drahý asi byl. Teď to všechno viděla - včetně toho, že tužka ležící na papírech mezi nimi rozhodně není z plastu, a že příjemný deodorant, kterým byl Albert lehce navoněný, ještě nikdy necítila.
Nakonec Albert stroze promluvil: „Někdo to dělat musí. A já si myslím, že to bude věc, která mi půjde nejlíp z toho, čím bych se mohl zabývat. Navíc to dělám trochu na truc rodičům. Stačí vám to takhle?“
Pak už vřelejším tónem dodal: „Tak se přece posaďte - prosím, byla byste můj první opravdový klient, tak mi to nezkazte.“
Sylva se opatrně posadila, pořád se ale na Alberta dívala jako ovce zahnaná vlkem do kouta ohrady. Albert se nevzdával, pokračoval v naléhání už mírněji: „Klidně se rozmyslete, budeme si ještě chvilku povídat, a řeknete mi to až na závěr. Chci vás přesvědčit, že jsem důvěryhodný.“
Sylva stále mlčela. „Víte,“ pokračoval Albert - zase o něčem jiném, „viděl jsem vás na té demonstraci, asi jste si mne nevšimla, byl jsem hned dole, s transparentem. Už tam jste na mě udělala dojem - jak jste vystoupila před ty lidi… to bych si nikdy netroufl. A potom nás naháněla policie.“
Sylva se na Alberta znovu podívala: „A chytili vás?“
„No, chytili. Dostal jsem patnáctistandardovou pokutu a od otce tři dny domácího vězení.“
To už Sylva nevydržela s nahlas se rozesmála: „Vy jste dostal za účast na té demonstraci zaracha?“ vykuckala ze sebe mezi záchvaty smíchu. Albert se tvářil rozpačitě, ale přikývl. „To jste teda úplný podivín,“ řekla se stále cukajícími koutky. „A podivíni si často pomáhají,“ dodala nakonec.
„Takže mě přijmete jako procesního asistenta?“
„Ale jistě, vy zoufalče,“ usmála se Sylva.
„To jsem rád. Co kdybysme to zapili?“ navrhl Albert.
„Klidně, jenže vy budete pít určitě jenom irskou whisky a tu tady nejspíš mít nebudou,“ namítla Sylva. „Tak si dám to, co vy.“
„Dobrá,“ Sylva zašla k baru a vrátila se se dvěma panáky rudohnědé tekutiny vonící podivně alkoholem a třešněmi. „Co to je?“ zeptal se mírně zděšeně Albert, když ke kalíšku přivoněl. „Přece čert, nápoj podivínů a bláznů,“ vymyslela si na místě zdůvodnění pro výběr drinku Sylva. „Nic vhodnějšího tu nemají.“
„Tak na spolupráci,“ navrhl přípitek Albert.
„A na tykání,“ dodala Sylva.
Napili se, Albert vytáhl z brašny formulář a nechal se od Sylvy zplnomocnit k zastupování. Potom se rozloučili. Když Albert odcházel na ulici opačným směrem, Sylva se musela znovu zasmát - přitom se ale trochu bála, že tenhle mladík jí nakonec spor vyhrát nepomůže.
Večerní zpravodajství Sylvu tentokrát uklidnilo. Stále ještě ze rozpitvával růžový slon, Ronev byl na tapetě, až ho Sylva politovala. Zamyslela se, zda by mu nemohla nějak pomoct - třeba aspoň radou. Ale nic rozumného ji nenapadlo. O ní se tentokrát zprávy nezmínily vůbec. Ani místní.
Sylva před spaním uvažovala, zda udělala dobře, když svolila, aby ji ve sporu zastupoval takový mladíček. Ale působil sebevědomě a schopný byl, to mu nemohla upřít. Snad to tedy půjde.
~~~
S Albertem se Sylva měla znovu sejít ve stanici metra Hlavní nádraží. Stařičké siemensácké soupravy jezdily na sever a na jih v pravidelných intervalech. Albert vystoupil z jedné z nich, a vedl ji na přestup k zabezpečené lince E, spojující obě důležitá pražská nádraží s letištěm.
Před vstupem do vestibulu trasy prošli kontrolním stanovištěm. Albert protáhl kartu čtečkou a prošel turniketem bez problému.
Sylvě se turniket neotevřel, ani když zkusila několikrát protáhnout svou kartu. Zato přiběhl nenápadně uniformovaný dozorčí a pozval ji na okamžik do služební místnosti. Tam se zeptal, co Sylva potřebuje ve stabilizované části města.
Sylva ukázala své doklady opravňující ji k získání záznamu v Úřadu pro dokumentaci. Dozorčí už nic neříkal, nechal Sylvu projít bezpečnostním rámem a vyjít druhými dveřmi ven do vestibulu trasy E, kde už Albert čekal.
„Tys tudy ještě nejela?“ zeptal se překvapeně, když viděl, jak se Sylva rozhlíží po vypulírovaném vestibulu.
„Ale jo, párkrát. Proti starým trasám je to docela rozdíl. Akorát ty lístky jsou pro mě mastné, tak se éčku vyhýbám.“
„Já teda tuhle trasu taky nepoužívám zrovna často. Jenom, když někam letím, nebo když mám jednání někde na Letné. Tyhle turnikety jsou strašně otravné.“
„Brali si tě někdy vedle?“ zeptala se Sylva kysele.
„Ne, to ne.“
„Mně dneska taky poprvé. Měl bys taky změnit status, aby sis to vyzkoušel.“
Albert zavrčel, že jemu stačí kontroly na letišti, a tím byla otázka zabezpečení stabilizované zóny vyřízená. Souprava, oproti těm na ostatních trasách podstatně čistší, přijela za dvě minuty. Dveře soupravy přisedly těsně ke svým protějškům zabraňujícím na nástupišti vstupu do kolejí a neslyšně se otevřely. Albert s Annou mohli nastoupit.
Na Letnou to byly čtyři stanice. Albert se na druhé zmínil, že tady, na Maríně bydlí, ale vlak jel hned dál, pod Holešovicemi se zkroutil na východ a zakrátko je vysadil na stanici Letenské úřady, aby pokračoval až na letiště, stavě jen v zónách se zajištěnou bezpečností.
Úřad pro dokumentaci sídlil v budově nepravidelného tvaru. Jak jí ochotně vysvětlil všeho znalý Albert, budova vznikla ve třicátých letech, po dlouhých tahanicích, až když si její architekti arbitráží na městu postavení vynutili. Ostatní budovy úřadů, pokrývající pláň a postavené ve stejné době, už byly přísně účelové. Vlivem strohosti okolí působila zelenošedá budova ve tvaru zprohýbaného klobouku dost nepatřičně. Přečnívala své sousedy, zběsilou barevnost naštěstí tlumil pokryv léta nesetřeného prachu. Sylva s Albertem vstoupili dovnitř, opět se nechali legitimovat a sjeli do podzemní databáze záznamů místních televizních vysílání.
V místnosti s nápisem ‚poskytování záznamů‘ seděl u počítače jeden úředník, podle visačky s funkcí archiváře. Kromě toho tam byla čtečka karet, přehrávač datových disků, projektor a několik židlí, otočených ke stěně, kam projektor směřoval. Sylva přistoupila k úředníkovi, Albert zůstal za ní. Úředník znovu, tentokrát velmi důkladně, prohlédl její pověření. „Žádáte záznamy ke dvěma případům, jak vidím. Kterým začneme?“
Sylva chtěla odpovědět, ale Albert byl rychlejší: „Těmi dopravními značkami, to je v podstatě formální věc, potřebujeme policejní záznamy.“
„Hmm,“ zabručel archivář na Sylvu: „má váš doprovod oprávnění záznam vidět?“
„Jistě,“ odpověděl místo ní Albert, vytáhl z kapsy svou identifikační kartu, elektronický index a Sylvinu plnou moc, a všechno podal archiváři. Ten protáhl všechny dokumenty čtečkou. „Zdá se, že je všechno v pořádku,“ řekl nakonec a projel čtečkou také magnetický pásek, kterým byl orámován dolní okraj první Sylviny žádosti. „Žádáte policií selektovanou dokumentaci vztahující se k vašemu případu. Je to tak?“ zeptal se formálně.
„Ano,“ řekla Sylva.
„Fajn,“ odpověděl archivář a chvíli se věnoval počítači. „Tak, tady to máme,“ zabručel nakonec spíš pro sebe. „Je to dohromady patnáct minut. Chcete to pustit?“
„Snad ani není třeba,“ řekl Albert, „nebo možná zrychleně.“
„Jak je libo.“ Archivář zapnul projektor a na zdi se začaly míhat zběsile rychlé obrazy Sylvy likvidující svojí práci. Vše bylo zřetelné, kamery byly zjevně širokospektrální, takže si v případě nedostatku světla pomohly snímáním v jiných pásmech. Sylva se odvrátila, sledování své zoufalé činnosti, předváděné v podobě němé grotesky, jí vhánělo do očí slzy. Zato Albert se díval velmi pozorně: „Zastavte to,“ přikázal náhle. Obraz ztuhl. „Pusťte zpomaleně posledních dvacet vteřin,“ přikazoval Albert, s očima přikovanýma k obrazu. „Výborně, zdá se, že tuhle značku poškozuje někdo jiný. Kde to je?“ Archivář sdělil nějaký identifikační kód. „Prosím vás, poznamenejte mi tenhle záběr,“ požádal Albert. „Můžeme dál.“
Než se promítly všechny záběry, nechal Albert zastavit obraz ještě dvakrát. Po skončení projekce vyjádřil naprostou spokojenost: „Sylvo, máme tři záběry, kde jsi vyloučena z podezření. To je dobrý začátek. Potom si to projdeme celé znovu někde v klidu.“ Sylva jenom kývla, tvář schovanou za kapesníkem. Albert oslovil archiváře: „Ještě bysme rádi viděli, kdo ty odstraněné značky odvezl. Můžete nám pustit záznamy z dopoledne?“
Úředník zavrtěl hlavou: „To by bylo moc hledání, na denní záznam nemá cenu zkoušet detekci pohybu. Jestli je někdo neukradl - a jeho identitu vám stejně nemůžu sdělit - tak je dopoledne našly úklidové čety a vyvezly je na skládku. Tam se všechno třídí a do čtyřiadvaceti hodin zpracovává, takže byste už stejně neměli šanci.“
Sylva hlasitě popotáhla. „Mám je zkoušet hledat?“ zeptal se jí polohlasně Albert. Sylva jen zavrtěla hlavou. Albert se otočil zpět k archiváři. „Dobrá, nehledejte to, vylisujte jen tohle.“ Archivář nechal vyjet z počítače dva RomDisky. „Chcete si to ještě pustit na svém notebooku?“ zeptal se Alberta. Ten zavrtěl hlavou.
Archivář tak vzal jeden disk, zavřel do neprůhledné plastové krabičky, zapečetil, orazítkoval, a společně s druhým diskem uloženým jen v igelitu podal Albertovi. „To je pro soud,“ vysvětlil Albert Sylvě důvody pro pečetění jedné z kopií. Pak archiváře požádal o záznamy vztahující se ke druhému případu.
„Tedy napadení,“ zabručel si pro sebe archivář. Otočil se k Sylvě a četl z její žádosti: „Žádáte nezkrácený záznam kontaktu reportérky Denisy Hadamczik s podivínkou Sylvou Koutnerovou, ke kterému došlo na chodbě domu v ul. Fialkové tři sta dvacet sedm, v pátek sedmnáctého tohoto měsíce, přibližně v devatenáct hodin. Žadatelkou je jedna z účastnic kontaktu, slečna Koutnerová, důvodem pro získání záznamu je použití pro účely obhajoby ve věci obvinění z napadení. Je to tak správně?“ zeptal se.
„Ano, o to žádám.“
Druhá polovina Sylviných papírů putovala do čtečky a úředník opět chvilku pracoval s terminálem, Potom se otočil na oba příchozí: „Tak, máme tu záznam z reportážní kamery. Bohužel, tato kamera nebyla v danou chvíli přímo spojena s archivem, takže tu máme až dodatečně zaslaný záznam. Mám to pustit?“ Sylva přikývla.
Projektor se zapnul a na zdi se objevil záběr schodiště Sylvina domu, snímaný z letící kamery zpoza novinářky. Sylva byla čelem k novinářce a křičela na ni „Nemám vám co říct, nashle!“ Pak se kamera prudce pohnula a když se její pohyb zastavil, Sylva právě máchala rukou s kufrem proti novinářce, udeřila ji tak, že reportérka málem přeletěla přes zábradlí. Sylva prchla po schodišti dolů, novinářka se otočila do kamery a sdělila: „Slečna Koutnerová se právě dopustila napadení imunizovaného tiskového činitele.“ Zde záznam končil.
„To ale není zdaleka všechno!“ vykřikla Sylva popuzeně. „Ta ženská na mě zaútočila, to tam chybí!“
Archivář se nezatvářil vůbec nijak, zdálo se, že je tu na podobné výlevy zvyklý. „Jak jsem už řekl, tohle není online, co jsme dostali, to tu máme. Můžete zkusit archiv televizní společnosti.“
Sylva vztekle vyskočila ze židle, a byla by snad úředníka praštila, kdyby ji Albert nezadržel. „Počkej!“ chytil ji za ruku, „A vy promiňte,“ otočil se na archiváře. „Myslím, že byste mohl zkusit najít veškeré záznamy tohoto kontaktu. Co třeba kamery v domě? Sylvo, máte ve vašem domě na schodišti kamery, že?“
Sylva přikývla.
„Tak co, můžete to najít?“
Archivář se zatvářil neústupně. „Bohužel, k vyhledání takového záznamu nemám oprávnění. Ve vaší žádosti stojí doslova, tady - ‚záznam…‘, mmm… ‚pořízený kamerou reportérky‘.“
„To jistě ano,“ nedal se Albert. „Ale také je požadován záznam nezkrácený. A tenhle úplný evidentně není, takže se na celou věc dá pohlížet také tak, že byste nám měl vyhledat všechny záznamy z daného kontaktu tak, aby ten úplný vznikl - pokud je to technicky možné. Náhodou vím, že zákon o archivaci záznamů z veřejných prostranství číslo…hmm, sto osmdesát sedm lomeno dvacet čtyři se vztahuje i na kamery v nájemních domech. Pokud chcete zajistit, abychom neviděli nic nepatřičného, můžete to zkusit vyhledat bez nás, my rádi počkáme na chodbě na výsledek.“
A současně, jak to říkal, položil Albert na stůl před archiváře nenápadnou poukázku typu, který Sylva ještě neviděla. Úředník chvíli mlčel, díval se na Alberta, pak posunul po stole nějaké papíry tam a zpět. Poukázka zmizela mezi nimi. „Počkejte venku,“ zabručel nakonec. „Uvidím, co najdu.“
„Cos to bylo za trik?“ zeptala se Sylva šeptem na chodbě. Albert se zatvářil sebevědomě, a pak odpověděl: „Žádný trik, jenom tátovy lístky na oběd. Volný odběr dvou jídel z ‚maximum menu‘ ve Freeportu. Jednou mi jich dal celý štos, a pro tyhle účely se velmi hodí.“
„Freeport? Ale to ti budu muset zaplatit!“ namítla Sylva zděšeně.
„Kdepak - ber to tak, jako bych tě tam pozval,“ zašklebil se Albert opět svým klučičím úsměvem.
„Takže už máme za sebou večeři ve dvou,“ shrnula to ironicky Sylva. „Myslím, že ti to pozvání budu muset někdy revanšovat.“
„To nebude nutné, počkej raději, až tě někam pozvu doopravdy,“ pokračoval Albert stejně lišácky.
„Ale to budu tvoje pozvání nejdřív muset přijmout,“ odpověděla Sylva.
„A ty bys odmítla pozvání na večeři od mladého, bohatého, úspěšného právníka?“
„Od namyšleného studenta práv - potom, jaký mám zkušenosti, třeba i jo.“
„A čím jsem si zasloužil takový odsudek?“
Sylva chtěla nejdřív říct, že vlastně ničím, ale pak se na usmívajícího Alberta podívala, a smutně odpověděla: „Když tobě se všechno nějak moc daří - tak by se ti aspoň jednou něco nepovedlo.“
Albert zkroutil svůj úsměv do ještě zakřivenějšího šklebu: „To ti teda pěkně děkuju. Já ti pomáhám, snažím se, a ty si myslíš, že si jenom hraju.“
Už už mu řekla, že to tak skoro vypadá, ale v tu chvíli vykoukl archivář. „Máte to hotový, pojďte dovnitř,“ pokynul a zalezl, dveře pro ně nechal otevřené.
Sylva a Albert se vrátili do kanceláře. Archivář za nimi zavřel, a pak se na oba spokojeně podíval. „No, byla to fuška,“ usmál se, „ale máme to v cajku. Dohromady šestadvacet vteřin. A díky dvěma chodbovým kamerám máme sedmnáct vteřin trojrozměrně. Zbytek jsem si dovolil zrekonstruovat. Prosím, račte se podívat.“ A spustil záznam znovu. Plocha se rozdělila na čtyři části. Na dvou běžely záběry kamer z chodby domu, na třetí přerušovaný záznam reportérčin a na čtvrtém trojrozměrná rekonstrukce celé události. Od začátku do konce se všechno odehrávalo tak, jak si Sylva pamatovala.
„Jste spokojeni?“ zeptal se archivář Sylvy. „Naprosto,“ vypadlo z ní ohromeně. „V tom případě počkejte chviličku, udělám vám kopie.“ Archivářovy prsty opět chvilku rejdily po klávesnici, a zakrátko se z mechaniky počítače vysunul další RomDrive. „Račte si kopii ještě vizuálně ověřit tady na přehrávači,“ nabídl, a vsunul disk do stroje vedle. Ještě jednou si prohlédli celý záznam, počítač mezitím vytvořil ještě jednu kopii. Archivář pak opatřil první kopii razítkem a zapečetil ji do krabičky pro soud.
„Tedy, vás je pro archiv škoda,“ pochválil archiváře uznale Albert. „Jistě,“ usmál se úředník. „Ale jsou práce, které vám přinesou mnohá zajímavá potěšení - a tohle je jedna z nich. Mimochodem, taxa za dva záznamy a čtyři média je…“
„- použijte účet žadatelky,“ zastavil vyčíslování Albert. „A nezapomeňte to inkaso označit jako ‚soudní výlohy‘.“
„Jistě, bylo mi potěšením,“ zabrblal ještě archivář a otevřel jim dveře na znamení, že jednání s ním skončilo.
„Tak jaký jsem?“ zeptal se Albert, ještě než přivolal výtah z podzemí úřadu.
„Seš dobrej,“ odpověděla mu Sylva. „Začínám si myslet, že to bereš vážně.“
„Pomoc klientovi beru vždycky vážně,“ zakroutil hlavou Albert, a říkal to tak hrdě, že mu Sylva skoro nemohla věřit. „Jsem tvůj první klient, jestli si dobře vzpomínám,“ dloubla si do něj. Výtah dorazil, oba nastoupili.
„Právě - tebe beru vždycky vážně,“ vrátil jí Albert, a přešel k druhému případu: „Tak a teď si někde sedneme k tomu tvému deníčku. Získal jsem na úřadě seznam zničených značek. Videozáznamy máme. Potřebujeme ztotožnit seznam značek, video a tvůj deník.“
Sylva zvadla. „A musím u toho být?“ zeptala se.
„Budu tě potřebovat na vyjasnění problematických míst. Ale můžeme to udělat někde… vlastně to můžeme udělat tady nahoře - je tu kavárna.“
„Jak myslíš,“ odpověděla Sylva. Snad tam nebudou mít jen kafe, zadoufala.
V přízemí přestoupili do výtahu do horních pater. Kavárna „Oko nad Prahou“ nabízela překrásný výhled na starou Prahu, orámovanou na obzoru zubatou hradbou mrakodrapů z období kolem přelomu století. Sylva si vzpomněla, že někde za nimi bydlí Anna, pomyslila si, co asi teď dělá, jestli je u sebe, zkouší s Pošahanými, nebo balí nějaké děvče - zamračila se sama na sebe za takové úvahy.
Albert prohlásil, že zdejší kavárna nabízí nejkrásnější výhled na město proto, že ze všech ostatních míst ho kazí tenhle barák. Když ale uviděl, že Sylva není v náladě jeho žerty přijímat, ztichl a věnoval se zapínání notebooku. Otočil si ho k sobě, rozložil na stolek kopie ze Sylvina deníku a pustil se do práce. Sylva si chtěla objednat, ale namísto klávesnice zabudované ve stole našla jen papírový lístek. „Tady chodí servírka,“ zabrblal na půl pusy Albert. Když přišla, objednal si nějakou speciální kávu, Sylva po konzultaci s cenami na lístku zvolila tuzemák a čaj, na které si v duchu připravila několik poukazů na diskontní menu. Servírka objednávku přijala bez mrknutí oka.
Albert koukal do notebooku, čas od času se Sylvy zeptal, kdy vyrobila nějakou konkrétní značku, kterou nemohl najít v jejím deníku. Sylva odpovídala, několikrát vzala do ruky kopie a hledala v nich požadovaný údaj. Jinak listovala v menu, chvílemi se dívala na Prahu a propadala čím dál tím hlubší depresi.
Za půl hodiny si objednala další čaj s tuzemákem. Albert naštěstí prohlásil práci za hotovou zrovna, když začala uvažovat o třetím. „Máme to v suchu,“ prohlásil vesele. „Všechno jsem prošel, na nic tě nechytí. Chceš si to poslechnout?“
Sylva se na něj unaveně podívala: „Ani snad ne, věřím ti - nech si to k soudu.“
„Díky za důvěru,“ usmál se Albert a začal balit notebook. „Tím jsme na úterý dokonale připravení.“
„Já děkuju,“ řekla Sylva. Usmála se, trochu nuceně, a vstala ze židle - aby si na ni zase hned sedla. „Ten čaj byl nějak silný,“ řekla na svou omluvu, ale když ji Albert nabídl rámě, odmítla. „Ne, tak silný zase nebyl.“
Vstala, tentokrát opatrněji, a nechala se Albertem vyvést z budovy. „Projdu se na áčko,“ omluvila se mladíkově nabídce doprovodu zabezpečeným metrem. „Ven ze zóny mě snad samotnou pustí, ne?“
Albert přitakal. „Měli bysme se vidět ještě před soudem,“ navrhl, než se Sylva vydala pryč. „Co třeba v pondělí? Mezitím ukážu doktoru Černému svoje podklady.“
„Jasně, díky,“ mávla Sylva. „Tak v pondělí - a kde?“
„Tady se ti nelíbilo?“ zažertoval opět Albert. „Ne, vážně navrhuju tu hospodu, co jsme v ní byli včera. V sedm.“
„Oukej, tak ahoj!“ Sylva se vydala směrem k Hradčanské.
„Ahoj,“ mávl za ní Albert. Chvíli stál a díval se za odcházející klientkou. Krucinál, pomyslel si, já ji mám asi rád. Otočil se, a vydal se ke stanici zabezpečeného metra.
Následující kapitola
