8. Skupina
Markus ji uvítal jen krátce. „Teď se vám nemůžu věnovat, máme tu skupinu. Počkejte zatím venku.“ Sylva nakoukla do místnosti za dveřmi. Než je Markus zavřel, zahlédla skupinu lidí sedících na nafukovacích balonech. Sedla si tedy vedle a čekala.
Skupina trvala ještě asi hodinu. Po jejím skončení vyšlo ven asi deset lidí, všeho věku, několik dost starých. S těmi se Markus velmi srdečně loučil. Sylva se snažila tipovat, v čem spočívá jejich zvláštnost. Všimla si nápadně oblečeného mladíka, který musel budit pozornost i na ulici. Další lidé odcházeli ve dvojicích, trojicích a ještě spolu rozmlouvali. Jakmile ale měli vyjít ze dveří na chodbu, rozdělovali se a odcházeli po jednom. Markus ještě prohodil pár slov s poslední odcházející, dívkou s nápadně neupravenýma rukama, a konečně se Sylvou v předsálí osaměl.
Teprve nyní se otočil s Sylvě. „Ještě jednou se omlouvám, že jste nemohla dál. Skupina je dlouhodobá záležitost, důvěra se tam buduje celé měsíce a neznámý člověk by zbortil celou atmosféru sezení. Ale kdybyste chtěla někdy docházet, představím vás -„
„Nevím, jestli je to vhodné, když se znormalizuju,“ oponovala Sylva. Markus se na ni zadíval - „Ale v téhle skupině je převaha normálů. Vlastně tak trochu zastupujeme psychologická sezení.“
„Snad taky netlačíte na lidi, aby dělali, co chcete?“
„Ne, tady děláme klasickou terapeutiku, jako padesáti lety. To rozhodně není stabilko.“
„A jací lidé sem tedy chodí?“
„Chcete po mě přehled diagnóz?“
„Ale ne, jen co byste mi řekl.“
„Fajn. Z podivínů tu máme dva velmi zajímavé případy, to kdybyste chtěla inspiraci,“ pousmál se Markus.“ Jednoho mladého extravagantistu - toho jste si určitě všimla. A potom independentaristku - jí jen to, co si sama vypěstuje, a příjem jiných produktů z obchodní sítě minimalizuje. Dokonce si dělá zásoby ovoce a zeleniny na zimu, ve sklepě, a pak to postupně spotřebovává.“
„To byla která?“ zeptala se raději.
„Ta s těma upracovanýma rukama. To se dneska taky jen tak nevidí, že? Ale dosáhla svého, je skoro nezávislá na ekonomickém systému.“
„A to ji nestíhají?“
„Myslíte za deekonomizaci? Kdepak, kolega Černý jí našel způsob, jak plnit povinnost běžného napojení na ekonomiku a přitom s ní nemít vůbec nic společného.“
Sylva si pomyslela, že jediná možnost, jak něčeho takového docílit, musí být náhrada té dívky v práci i spotřebě ilegálním přistěhovalcem. „Nebojte se, je to legální,“ ujistil ji ale Markus, jako by její nápad vycítil, „žádný azylant, i když to jsou také lidé, kteří potřebují spíš pomoc než internaci, a na jejich zapojení do společnosti nevidím, na rozdíl od mnoha lidí, nic špatného.“
Sylva si představila, jak by se vousatý ex-muslim vyjímal například na kase v supermarketu, tady v Praze, kde lidi nemají rádi ani přistěhovalce z okrajových končin Čech, o Moravě nemluvě. „To by přece nešlo,“ namítla Markusovi: „Prozradili by se po první větě, udělali by z nich podivíny, nebo by je někdo zabil.“
„Je vidět, že nevíte moc ani o nedávné minulosti. Ještě před třiceti lety tu dobíhal rozsáhlý projekt přijímání vzdělaných cizinců. Podmínkou bylo přijetí občanství, řeči, změna jména, ateizace - prostě naprostá asimilace do většinové společnosti. Ten projekt se zdařil výtečně, přistěhovalce ve druhé generaci už ani nepoznáte. Současný státní rekvalifikační program je takovým jeho pokřiveným nástupcem. Samozřejmě, od té doby se také změnilo veřejné mínění. Tedy - bylo změněno.“
„Neříkejte, že bych nepoznala potomky přistěhovalce z Arabského Paktu.“
„Už se vám to povedlo. Třeba zrovna můj otec se jmenoval Abú al-Šáh, tedy, než si nechal změnit jméno na Krále. Ale vím to jen proto, že mi to tajně řekl. Prošel se ženou a třema dětma programem, celá rodina si změnila jména, Jsme dokonale asimilovaný.“
Sylva překvapeně vydechla. Markus byl sice atypický, pokud jde o postavu, ale jinak vypadal naprosto místně. „Představte si mě s plnovousem,“ nadhodil Markus s úsměvem, ze kterého nebylo poznat, zda je ironický nebo trpký. Sylva se na něj ještě chvíli nevěřícně dívala, ale nakonec vyprskla smíchy: „Jasně. S vousama byste vypadal přesně jako Ibrahim Džihád!“
Markus se taky zasmál: „Ale nepřehánějte. To bych nejdřív musel shodit čtyřicet kilo. A to už bych pak nebyl já.“
„To byste nebyl ani v tom plnovousu,“ uznala Sylva. „Řekněte mi ještě o někom,“ dodala po krátké pauze. „Tyhle dva, to jsou vaše nejtěžší případy?“
„Jak myslíte to ‚nejtěžší‘?“
„No, asi jako nejhůř - „ Sylva se na chvíli zarazila, „- jako nejnešťastnější.“
„Ale ne - tihle dva si to zrovna docela užívají. Ale je tu jeden člověk, kterému nedokážu nijak pomoct.“
„Co je zač?“
„Spisovatel. Nebo spíš grafoman.“
„Grafoman - to dělá taky graffiti?“
„Ale kdepak - píše klasický román, a moc mu to nejde. Nekonečný román tomu říká. Tvrdí, že není důležitý čtenář, ale vlastní proces tvorby, a chce to svým psaním prokázat.“
„No, nevím, ale z toho, co jsem kdy četla, mám dojem, že podstatný je ten výsledek. Když to nebylo ke čtení, tak jsem to v knihovně hned vyměnila.“
„Ale on se snaží i o dobrý výsledek - současně by totiž chtěl, aby jeho román někdo vydal a on se stal slavným a uznávaným. Jen to neupředostňuje.“
„A co teda upřednostňuje?“
„No, jak bych to popsal,“ zamyslel se nakrátko Markus. „Dřív se tomu říkalo bohémský život, dneska je tomu možná blíž slovo lúzrovství. Vyvádí blázniviny, aby měl o čem psát.“
„A vy jste ten román četl?“
„Část. Občas nám z něj předčítá.“
„O čem to je?“
„Je to dost praštěné, je to ze současnosti. Dost je toho o podivínech, zoufalcích, lidech donucených vstoupit do rekvalifikačního programu a tak. Ale jsou tam i drsné věci z prostředí establishmentu.“
„A stojí to za to?“
„Něco z toho jo. Nějaké úseky přepsal jako povídky do Plurality, to je takový literární fanzín, ale větší věci mu odmítají - tvrdí, že kvůli formálním nedostatkům, on si myslí, že kvůli podtextu. Někdy bych ho chtěl poprosit, aby mi to dal přečíst celé. Možná vy byste mohla jeho dílo zhodnotit, když si sama zapisujete. Ale asi byste se musela zapojit do skupiny, takhle by vám nedůvěřoval.“
„Vy chcete, abych vám s ním takhle pomohla?“
„Tak trochu. Ale je to na vás.“
Sylva zakroutila hlavou. „Na skupinu zatím docházet nechci.“ Markus pokrčil rameny, ale nic neřekl. „A ti, co jsou normální?“ obrátila Sylva rychle list. „Říkal jste, že je jich tu většina.“
„Hmm, většinou jsou to lidé, kteří mají problém se svým psychologem na stabilkách a nemohou si dovolit jej změnit. Jiní jsou sice normálové, ale se svým psychologem už léta bojují. Nebo jsou normálové jen pro úřad, a svá hobby si ponechali. Je tu pár bývalých bezdomovců z rekvalifikačního programu, ti ale docházejí nepravidelně. A pak tu máme staré lidi, i dobře zajištěné, kteří ve stáří hledají nějakou aktivitu. A dokonce sem chodí jeden kdysi mocný politik, který skončil s minimálním důchodem. Je to takové rozmanité, ale jsme dobrá parta. Vážně, kdybyste chtěla, doplnila byste naší skupinu velmi dobře.“
„Ne, už jsem řekla.“
„Jak myslíte.“ Markus vytáhl složku s papíry: „Takže ta byrokracie,“ zabručel.
Dal Sylvě obálku s dokumenty, které měla druhý den odnést na úřad, a řekl, ať si je podrobně přečte, jestli všechno odpovídá.
Sylva prošla deset stránek předtištěných formulářů, kde si přečetla zdůvodnění námitek, spojující její poznámky s mnoha citacemi paragrafů neznámých zákonů. Celkově všemu rozuměla jen do té míry, že uznala argumentaci v papírech uváděnou jako pravdivou, i když také podanou poněkud jednostranně. Všechno odsouhlasila, a podepsala. Markus jí vyřídil, že se s Černým sejdou zítra ve čtyři před úřadem, aby Sylva podala své námitky pod dohledem právníka. Markus jí pak ještě dal jména tří spolehlivých psychologů s licencí pro Jižní Město, kde teď Sylva bydlela, ať si vybere do konce týdne a přehlásí se. Potom se rozloučili.
Sylva ještě stihla místní večerní zprávy. Ronev a kauza růžového slona zabrala skoro celé městské zpravodajství. Odborník na podivínství rozebíral podrobně jeho psychologický profil, přičemž se jen okrajově zmínil, že nedávno sledovaná aktivistka Sylvie Kounterová pochází ze stejné čtvrti - „Také její aktivity odpovídají tomuto novému trendu, který bych nazval drzým performerstvím - podivíni se snaží prezentovat své úchylky veřejně, namísto aby je ventilovali mezi sobě podobnými.“
Odborník pak ale přešel zpět k Ronevovi a ještě několik minut komentoval celou ‚sloní vycházku‘ tak, jak ji nasnímaly pouliční kamery. Tím zpravodajství skončilo.
Sylva konečně otevřela obálku s materiály pro obhajobu. První papír obsahoval pokyny, jak s papíry naložit, zbytek už měla zhruba prohlédnutý, teď se jej ale učila skoro nazpaměť. Studovala ty papíry do půlnoci - pak teprve usnula.
Následující kapitola
