Podivínka - 7 Obvinění

Předchozí kapitola

7. Obvinění

„Tak jak jste se ten poslední týden cítila? Jak byste jej zhodnotila?“

Psycholožka Sylvu usadila do vyšetřovacího křesla, jako vždy korektní, napohled přátelská, zahajující sezení pravidelnou formulí. Listovala si ještě nějakým tištěným materiálem.

Sylva zahlédla, že na monitoru počítače, který tentokrát zůstal natočený do místnosti, jsou v několika okénkách stopnuté záznamy skoro všech zpravodajství, které se Sylvy v minulém týdnu týkaly. Zamžourala, Markusovy polarizační čočky s nejistým účinkem snižovaly značně kontrast všech displejů.


Pohlédla na psycholožku, upila kávy, a odpověděla pevným hlasem: „Legrace to nebyla. Přišla jsem o manžela, byt, setkala se s nenormálními lidmi.“ Naklonila se k psycholožce blíž: „Jsou to šílenci! A částečně za to můžete i vy, když jste mi poradila, abych dál dělala na těch značkách. Proč jste to udělala?“

„Proč si myslíte, že jsem vám poradila špatně?“

„Přece víte, co se mi stalo.“

„Jistě - ale pojďme si to rozebrat. Vaše napadení na ulici byla náhoda a vy jste jej nevyřešila zrovna dobře. Navíc se tam vyskytl ten Král, co vás pak přitáhl na demonstraci. Není se vůbec čemu divit, že vás po tomhle manžel opustil. A to, že jste nešla do hostelu rovnou, ale zkusila se nastěhovat k té zatvrzelé podivínce Housekové - to byla vyložená hloupost. Udělala jste hodně chyb. Jste si opravdu jistá, že se vůbec chcete stát normálem?“

Sylva zalapala po dechu nad tím, kolik toho psycholožka ví. Hned si ale uvědomila, že to má vlastně za úkol - zaváhání tak mohlo působit jako krátké zamyšlení nad vhodnou formulací odpovědi.

„O tom nepochybujte,“ řekla nakonec. „To, co se mi tenhle týden stalo, mě v tom jenom utvrdilo.“

„Ale nechováte se důsledně. Jestli se chcete stát normálem, musíte být mnohem opatrnější. Udělala jste dobře, že jste se od slečny Housekové rychle odstěhovala. V materiálech má, že je lesbička, nepokoušela se o něco?“

„Ale kdepak,“ namítla Sylva tím nejlehčím tónem, jakého byla schopná. „Chtěla po mě moc velký podíl na nájemném.“

I psycholožka se na chvíli odmlčela, jako by rozmýšlela, zda nemá dalším dotazem Sylvino tvrzení zpochybnit. Pak ale změnila téma.

„Dostala jste od Krále Strategii návratu k normalitě?“

„Ano, tu příručku mi půjčil.“

„Výborně, tak si ji dobře prostudujte a důkladně se jí řiďte. Myslím, že máte potenciál se k normalitě rychle vrátit. Váš současný status aktivistky zmizí do týdne, pokud neprovedete nějakou nepředloženost. Pak můžete také požádat manžela, ať si vás opět vezme, ode mne dostanete pozitivní posudek, jakmile spadnete do kategorie podivínů. Normálem byste se mohla opět stát do měsíce, motivovaná jste už poměrně slušně. Ještě uděláme závěrečnou korekci, kterou odstraníme zbytky té předchozí fixace. Nemáte doufám námitky?“

„Víte, jenom - „ Sylva nechala větu jakoby nedokončenou.

Psycholožka snadno poznala, že ve vzduchu visí Sylvou nevyřčená otázka. „Vy mi stále ještě nevěříte, že jsem vás před týdnem fixovala správně. Jestli se bojíte, můžu vám na zítřek objednat psychoanalytickou fixaci.“

„To by znamenalo..?“ Sylva nakrátko zadoufala, že by se mohla nejistě blokované hypnóze vyhnout.

„Navštívila byste specialistu, který by s vámi pohovořil. Podrobněji a déle, než s vámi mluvím já, zřejmě tak hodinku, dvě. Rozebrali byste do detailů všechny vaše motivace, odhalili skryté příčiny vašeho občasného nenormálního jednání a našli způsob, jak se jim sama ubráníte. Je to skoro stejně spolehlivá metoda, jako vizuální fixace, ale někdy může být dost nepříjemná. Nicméně pokud se fixace obáváte, mohu vám analýzu jenom doporučit.“

Sylva tiše bledla při představě několikahodinového sezení s psychologem-specialistou, který by z ní vytáhl úplně všechno, co se právě snažila zatajit - proti tomu je nějaká hypnóza jen procházka růžovým sadem. Psycholožka si jí ale nevšímala, prodlužovala svůj monolog vychvalováním kvalit analytika, kterého jí doporučí, muže schopného obrátit mysl každého člověka naruby.

Sylva v duchu marně hledala argument, kterým by mohla tak děsivé nebezpečí odmítnout. Psycholožka naštěstí přišla s pomocnou rukou sama, aniž o tom věděla: „Musím vás ale upozornit, že pojišťovna ve vašem případě považuje vizuální metodu za terapeutický ekvivalent psychoanalýzy,“ uzavřela svůj výklad.

„Musela bych připlatit?“ zeptala se Sylva, pečlivě se kontrolující, aby jí v hlase nezazněl sebemenší náznak naděje.

„Ano, tady je ceník. Napsala bych vám doporučení, platila byste ty menší ceny vpravo.“ Psycholožka otevřela na monitoru tabulku s komerčními taxami za nadstandardní výkony. „Rozhodněte se sama.“

Sylva se tabulku jen mrkla - a hned pochopila, že důvod proč psycholožce analýzu odmítnout konečně našla. „Vidím, že na to nemám,“ řekla psycholožce, s vědomím, že hypnóze se nevyhne. „Hypnózu klidně snesu.“

Doufám, dodala už pro sebe.

Psycholožka se usmála. „Jestli nechcete, je mi to jedno, zafixuju vás klasicky. Lehněte si a vezměte si sluchátka,“ pobídla Sylvu, stáhla ze stropu monitor a zhasla. Sylva se spustila do lehátka, ruce položila na opěrky. Obraz na monitoru zatím zůstával černý, žaluzie nepropouštěly dovnitř žádné světlo a ve sluchátkách začala hrát stejná tichá hudba jako minule.

Pak ztichla. Ozval se hlas psycholožky hovořící přes interkom: „Uvolněte se trochu, důvěřujte - vzpomeňte si, že minule to bylo příjemné…“ Sylva se podívala na své ruce a zjistila, že ji křečovitě svírá opěrky, aniž by o tom věděla. Prsty už byly skoro bílé. S námahou je uvolnila a přinutila ležet na opěrkách napohled klidně.

Zvedla oči zpět k monitoru. Ze tmy se začal rozevírat barevný obrazec. Sylva se nutila na něj nedívat, ale stejně musela. Na původním tvaru vyrůstaly další, Sylva sledovala, jak jednotlivé větve raší, kroutí se a samy vytvářejí počátek pro další, ještě složitější a barevnější tvary, zaplňující veškerou plochu monitoru. Potom začal obrazec vystupovat vpřed - ale jinak, než minule, daleko méně ostře, linie se rychle stávaly nejasnými a přední část obrazce, která měla Sylvě tančit před nosem, se rozpadla na tisíce oblačných skvrnek. Ty nakonec vytvořily slabě zabarvenou mlhu zakrývající veškerou ostatní kresbu, bublající a bobtnající - ale jinak zcela nepůsobivou.

Nakonec se mlha otevřela, a z prázdnoty v jejím středu vyrašil nápis: „Budu zase normální,“ sděloval jeho začátek, zatímco se blížil k Sylvě - ta ale viděla, že se rozplizl stejně jako předchozí obrazec dříve, než mohla přečíst další řádky. Pak se již zcela nečitelný nápis rozpadl, a v prostředku monitoru začal vyrůstat další fraktálový obrazec - nepodobný tomu prvnímu, ale opět ostrý jen, dokud nevystoupil dopředu. Z obláčku, ve který se proměnil, pak vykoukl nápis začínající slovem ‚Pasivita‘ a rozpuštěný dříve, nežli se stačil zformovat celý.

To se mnohokrát opakovalo. Sylva zahlédla začátky rozličných frází, které ji měly ujistit v normalitě. Jejich nedopovězenost je ale dělala až směšnými. ‚Normální je…‘ nekouřit - vzpomněla si Sylva na stařičký protikuřácký film, který Pavel vysoce cenil jako naprostou raritu. Málem se zasmála nahlas, ale udržela se a neztratila neutrální výraz, který držela po celou dobu hypnózy. Viděla, že Markusovy čočky zabraly perfektně - žádný obrazec neotevřel její mysl, žádná myšlenka do ní nemohla vklouznout bez Sylvina svolení. Konečně se uvolnila, prsty už ležely na opěrkách volně, a její tvář zvolna roztávala do spokojeného úsměvu.

Po deseti minutách se poslední obrazec vcucl zpět do monitoru a psycholožka rozsvítila světla. Naklonila se k Sylvě a sundala sluchátka. „Vidím, že vás dnešní fixace uklidnila, a to je dobře. Příští týden buďte pasivní, myslím, že další sezení nemusíme uspěchávat - necháme ho zase za týden.“

„Jistě, děkuji,“ odpověděla Sylva klidně.

S takovouhle f­ixací by opravdu neměl být problém ani v budoucnu, pomyslela si, když sjížděla výtahem do přízemí. Tedy s čočkami. Měla by si je pro všechny případy pořídit.


 

===

Cestou ze sezení se Sylva zastavila na místním úřadě. Vyzvedla si tam poslední deponovanou krabici, a jako ‚přívažek‘ obdržela úřední obálku. Otevřela ji hned. Uvnitř bylo předběžné rozhodnutí trestního soudu ve věci ničení majetku města a napadení imunizované osoby.

Předběžné rozhodnutí soudu jí za destrukci veřejného majetku odsoudilo k ročnímu propadnutí příjmu nad osobní minimum dané společenským statutem. Škoda naštěstí nebyla značného rozsahu, takže ji tento trest pokryl. K dokumentu bylo přiloženo předem vyplněné zmocnění ke srážkám ze mzdy.

Zato za útok na imunizovaného činitele udělil soud předběžně trest dvou let natvrdo. Poškozená reportérka ale nabízela mimosoudní vyrovnání. Žádala střední roční příjem, ovšemže ihned. Patřičná smlouva byla také přiložena, úvěr u České Exekutorské počítal se splácením od příštího roku.

Poslední dokument, doplněný platebním příkazem, vyměřoval poplatek za obě předběžná soudní řízení, celkově asi tak čtvrtletní střední příjem. Splátkový kalendář byl opět přiložen.

Jak Sylva pochopila, stačilo by podepsat tyhle papíry a měla by od obou obvinění klid. A taky by musela vyjít nějakých pět let s osobním minimem.

Sylva dala papíry zpět do obálky a našla papírek s adresou nového sídla Společnosti. Markus bude mít příležitost splnit hned své včerejší sliby ohledně právní pomoci.



Prostor, kam se dočasně Společnost přesunula, našla snadno. Místnost byla v suterénu domu v centru města, podle všeho v užívání nějaké podivínské organizace. Markus s právníkem Černým stěhovali nějaké krabice, ale Markus Sylvu hned přivítal: „Vidíte, jsme zrovna na pochodu, ale nevadí, jak jsem říkal, všechno zařídíme. Posaďte se, třeba tady na tu bednu.“ Otočil se na Karla: „to jedno je běžná záležitost - poškození socializovaného výtvoru. To druhé-“

„Útok na imunizovanou novinářku,“ doplnil Černý. „Náhodou jsem ty zprávy viděl. Budeme muset zažádat o původní záznam, archivuje se. Některé zákony vynucené neziskovkami před čtyřiceti lety naštěstí ještě platí. Nemáte už předběžná rozhodnutí soudu?“

Sylva mu podala obálku. Černý vzal papíry s obviněními a rychle je pročetl. „Hmm, klasická procedura,“ zabrblal, „tohle není rozhodnutí soudu, ale místního úředníka. Chcete namítat obě obvinění?“

„Cože?“

„Měli vás vyrozumět o možnosti předběžné rozhodnutí odmítnout. To v té obálce nebylo?“

„Ne.“

Černý vzal obálku, rozložil ji a ukázal Sylvě její rubovou stranu.. Na papíře byl drobným písmem vytištěný stručný text: Dle zákona 545/27 Vás informujeme, že v případě námitek proti předběžným rozhodnutím soudu můžete do pěti dnů od obdržení podat žádost o plné řízení. „Tady to máme,“ zabručel právník. „Vyrozuměli vás, ale tak, abyste to jen tak nezjistila. To bohužel není protizákonné. No nic, vezmeme všechno popořadě, nejprve to ničení majetku.“

Černý si nechal od Sylvy vyložit příběh se značkami. Markus podotkl, že Sylva má zaznamenáno, jak a kdy které značky vyrobila. Sylva Černému blok ukázala. „To by vám skutečně mohlo pomoct,“ usmál se poprvé Černý. „Ale ještě lepší by bylo, kdybysme měli ty sundané značky; zahlazení škody se u soudu hodnotí jako silná polehčující okolnost. Bez nich to bude těžší.“

Pak v bloku našel část s vyprávěním o demonstraci a výpisky ze Svobody podivínství. „Ale nesmíme ukázat tyhle poslední stránky. Uděláme kopie jen z první části bloku.“ Markus vzal sešit a odnesl ho ke kopírce stojící opodál. Právník se zatím Sylvy vyptal na podrobnosti potyčky s novinářkou.

„Jak jsem říkal,“ shrnul Černý svůj názor, „bude třeba zažádat o originální záznam. Připravím vám žádost. Přijďte zítra večer na sezení, Markus vám předá všechno, co vám připravím. A ve středu zajdeme na úřad, podáte odmítnutí obou předběžných rozhodnutí a žádost o přístup k originálnímu záznamu. Ať se cukají, jak chtějí, musejí ho mít a vydat.“

Markus se vrátil od kopírky. „Ty vaše zápisky jsou velmi zajímavé,“ řekl Sylvě, když jí podával blok. „Jednou byste je mohla vydat.“

„Na to není vhodná doba,“ napomenul ho Černý.

„Naopak, doba je teď velmi vhodná. Jenom byste měla potíže, pokud jde o návrat k normalitě,“ otočil se Markus na Sylvu. „Kdybyste to chtěla publikovat, tak vám to zařídím.“

„Děkuju, nechci,“ odpověděla Sylva.

„Dobrá, já jen kdyby náhodou. Ale,“ obrátil Markus list, „jak dopadlo stabilizační sezení?“

„Vcelku dobře. Děkuju vám hlavně za ty čočky, díky nim hypnóza vůbec nezabrala.“ Sylva vrátila Markusovi krabičku.

„Fajn. Poznala jste, kam vás na sezení směřovala? Jestli k normalitě, nebo s podivínství?“

„Tvrdila, že mě vede k normalitě, a hypnóza tomu nasvědčovala. Myslím, že jsem to zvládla.“

„To je dobře. Na normála vás asi ještě nepřevedou, možná z vás bude do týdne alespoň podivín. Bude to na vás ještě dost hodně záležet. Příští týden musíte jít k psychologovi, který vizuální fixaci nepoužívá. Naštěstí je to poměrně nová technika, takže ten přístroj nemají ještě zdaleka všichni. Vy jste se přestěhovala do singlhostelu, že?“ Sylva kývla. „To se hodí, se změnou bydliště je to méně podezřelé. Posbírejte místní nabídky, ale neberte ty, kteří na banerech v hostelu inzerují ‚nadstandard‘, to jsou ti nejhorší. Zítra vám dám pár tipů. Zastavte se na sezení, budeme pro vás mít připravené to odmítnutí. A - potřebujete od nás ještě něco?“

„Dají se někde sehnat ty protihypnotické čočky? Že bych nemusela měnit psychologa, to by bylo nenápadnější.“

„Není to zrovna snadné,“ odpověděl Markus.

„Hlavně to není levné,“ dodal Černý. „Vzhledem k vašim příjmům a hrozbám, které je potenciálně snižují. Raději si nechte doporučit rozumného psychologa, přehlášení vyjde laciněji, zvlášť když jste se přestěhovala, to se platí jen manipulace.“

„Ale kdybyste opravdu chtěla, sehnat je můžete. Počítejte tak šedesát standardů,“ doplnil Markus.

„To je docela hodně za dva kousky skla,“ podotkla Sylva. Markus se zasmál. „Taky hodně umějí. Navíc, na podobných hračkách bývá nejdražší to, že když je budete mít vy, budou někde jinde chybět.“

„A kdybych je opravdu chtěla?“

„Dá se zajít na Olympijský stadion, do armádních výprodejů. Je tam jeden chlap, co prodává zaručeně pravé detektory výbušnin, dekontaminační spreje a podobné ‚pasivní‘ svinstvo, co po vyřazení smí do volného prodeje. Nakupují u něj civilkáři a terrorparanoikové, ale běžné podivíny a aktivisty tam nepustí, musela byste mít prostředníka. Zkrátka - rozhodně bych vám to nedoporučil, zítra už pro vás budu mít uznalého psychologa pár minut od vašeho nového bydliště.“

„Dobrá, dobrá,“ zabrblala Sylva, „na čočky se vykašlu. Ale co když mě ten psycholog na hypnózu pošle?“

„Tak vám zase půjčím svoje, nebo to vyřešíme jinak.“

„Je to ale škoda…“ povzdechla si ještě Sylva.

„Škoda je umřít ve třicíti,“ podotkl Černý. „To se vám sice už stát nemůže, ale Kristova léta ještě taky nejsou věk na realizaci takových šílených nápadů, jako je shánění polarizačních čoček na černém trhu. Nechtěla jste se náhodou stát normálem?“

„Ale jistě,“ přikývla rychle Sylva. „Slibuju, už nebudu vymýšlet žádné šílenosti.“

„Výborně,“ řekl Markus a vstal ze své bedny. „A - budete od nás teď chtít ještě něco?“

„No, už snad ani ne,“ odpověděla Sylva a taky vstala, aby podala Markusovi ruku.

„Dobrá, takže hodně zdaru. Nashledanou zítra!“




Na hostel se Sylva dostala zrovna, když začínaly zprávy. Sylva si nastavila místní zpravodajství na Zahradní Město, ale nejdřív musela přetrpět politiku. Předseda vlády se šikovně vyvlékl z nějakého obvinění, analytici předpovídali, že tato obratnost zvýší jeho popularitu. Ministryně kultury slibovala, že díky úspěšnému jednání s asociací multimediální kultury se v příštím roce autorské poplatky zvýší jen o dvě procenta. Prezident hrál hodinu poker se slavnou zpěvačkou, výhra půjde na charitu.

Městské zpravodajství bylo z velké části věnováno tématu růžového slona, který se procházel v těsné blízkosti bezpečnostně zajištěné čtvrti ‚River Diamonds‘. Slon nakonec způsobil dopravní nehodu, když jej globálně řízené auto nezvládlo vyhodnotit jako překážku a srazilo se s ním. Tím se zjistilo, že slon byl nafukovací. Policie vzápětí odhalila, že slona na dálku řídil nějaký podivín.

Sylva byla stále nervóznější s tím, jak se blížily její místní zprávy. Bude se o ní mluvit, nebo ne? Nebyla si jistá, zda psycholožku působila dostatečně přesvědčivě. Skoro čekala, že se bude rozpitvávat její herecký výkon, bude označen jako plytký a ona bude veřejnosti představena kromě všeho předchozího navíc ještě jako lhářka.

Reportérka, kterou Sylva málem shodila ze schodů, už byla v záběru. Nabrala dech - a sdělila že podivín s růžovým slonem byl z jejich čtvrti.

„Je zcela jisté, že Zahradní město má dalšího podivína“, sdělovala reportérka do kamery, „je jím Robert Ronev, dosud nenápadný opravář praček, přitom ale člověk, ve kterém dřímají skutečně prapodivné nápady.“ V následujících dvou minutách měla Sylva příležitost slyšet o dotyčném, že normální vlastně nikdy nebyl, distancovala se od něj jeho matka i bratr, a zaměstnavatel, majitel firmy, se zapřisáhl, že ho už do práce nikdy nevezme - co kdyby vyrobil něco nebezpečného z materiálu na dílně a on by za to pak nesl zodpovědnost.

O Sylvě nepadlo ani slovo. Mohlo se tedy stát, že její pokus o normální chování uspěl? Bylo těžké soudit - celé zprávy zaplácl Robert Ronev a jeho růžový slon. Sylva vypnula televizi, vzala Svobodu a zalezla s ní do postele. Po tak náročném dni ale sotva přečetla první kapitolu z druhé části o zvládání podivínství, a usnula.



Následující kapitola