Zabavené hračky

Povídka byla napsána v říjnu 2007, zeditována v roce 2009. Publikována na původním webu.

1

"Hej, nechceš si to ještě rozmyslet?"

Tahle slova doletěla k Markovi právě v okamžiku, kdy se přemohl k tomu, že se konečně pustí. Zaskočila ho a na okamžik zarazila. Ohlédl se, jedna ruka mu sklouzla ze zábradlí, kterého se držel. Zavrávoral a rychle se ho zase chytil. Rozklepala se mu kolena. A věděl, že už to neudělá. Neskočí.

Znovu se ohlédl za hlasem, ale opatrně, aby nyní, když se svého sebevražedného úmyslu vzdal, náhodou nesklouzl do vln převalujících se pár desítek metrů pod ocelovým zábradlím. Hlas patřil ženě. Kráčela k němu, zahalená v zimníku s kapucí, a i když jí nemohl vidět do tváře, z ladnosti její chůze si vyvodil, že bude atraktivní. Podala mu ruku. Přijal ji a s její pomocí se překulil přes zábradlí zpátky na rozbitý asfalt chodníku.

"Co tu děláte?" zeptal se, protože to ho v tuhle chvíli zajímalo nejvíc. O tři metry výš svištěla v šesti pruzích auta. Tenhle most si vybral proto, že má podle statistik nejmenší frekvenci chodců. Smůla.

"Nic zvláštního, vyšla jsem si na procházku." Žena si stáhla kapuci a Markův předpoklad, že půjde o krasavici, vzal za své. Dívka byla sice mladá a mohla být i pohledná, ale nějaká kožní choroba (nebo snad spálenina) zanechala na její tváři ošklivou plochu tmavě rudé kůže, zakusující se do tváře a táhnoucí se od pravého oka až dolů ke krku. "To je dědičné," usmála se smutně, "takové mateřské znamínko. Plastika s tím nic nezmůže," odpověděla na otázku, kterou už měl na rtech. Dívka se opřela o zábradlí a přitom se k němu otočila tak, aby neměl její zohyzdění na očích. Pak vytáhla krabičku cigaret. "Ostatně, každý nemůže být krásný," prohlásila tak vyrovnaně, jako by tu větu měla naučenou. "Dáte si?" Mark mlčel, cigaretu si ale vzal. Dívka mu zapálila. Vydechla kouř. "A proč vy?"

"Co já?"

"No, proč jste chtěl -" naznačila cigaretou oblouček přes zábradlí dolů. 

Mark mlčel. Vyfoukl kouř a pak se přistihl, že jí to chce všechno říct. Ale ještě se bránil. "To je na delší povídání." 

"Mně to nevadí, času mám spoustu. A vy teď jistě taky. Pojďme někam, kde se dá k tomu vyprávění sednout."


 

~ ~ ~

"Každý nemůže být bohatý, ale já jsem chtěl. Tak bohatý a vlivný, jak to jen jde." Seděli v motorestu nějakou míli od mostu, za sklem se míhala světla rychle jedoucích aut, nad nimi probleskovala vzdálenější světélka mrakodrapů za zátočinou. Dívka poprosila, ať jí říká Kat, a pila banánový džus. Pozval ji na něj, sám si dal dvojitou whisky.

Kat pozdvihla obočí. "Chtěl jsi být bohatý? Proč?"

"Tak. Abych mohl mít všechno, co chci a nemusel se celý život plácat mezi prací a hypotékou, jako moji rodiče. Prostě luxusní život. Užívat si. Mít a dávat. Od malička jsem chtěl být spisovatel, muzikant, zpěvák, sportovec, celebrita, politik, cokoliv. V pěti jsem hrál na flétnu a kytaru, v šesti na piáno. Měl jsem kliku, naši mi nakonec zaplatili elitní školu – bráchovi už ne. Zkoušel jsem fotbal, ale po roce mě vyhodili. Od deseti jsem psal, něco mi tiskli, ale utopil jsem v tom tolik času, že se to nemohlo vyplatit. Ve dvanácti jsem založil kapelu, hráli jsme tři roky, než jsem zjistil, že tudy cesta taky nepovede. V osmnácti jsem kandidoval, zkoušel jsem se zabývat politikou. Bez úspěchu, plácal jsem se čtyři roky na místní úrovni. Když mě pak ti ostřílenější vyšachovali z krajské kandidátky, vykašlal jsem se na to. Dělal jsem všechno možné a nemysli si, že jsem to flákal. Smůla, nic jsem neuměl tak dobře, aby se mi z toho dařilo získat solidní peníze. Ale pak jsem na to přišel, zjistil jsem, že něco přece jen umím." Vytáhl z kapsy palm, zapnul ho a chvíli klepal na displej. "Nebo spíš jsem si to donedávna myslel. Podívej."

Kat viděla na displeji palmtopu nějaká čísla a grafy. "Co to je?" 

Tón jejího hlasu Markovi naznačoval, že i když se bude snažit, stejně jí to asi nedokáže vysvětlit. Vzal to tedy hopem. "Výpisy ze světových burz. Hlavně deriváty, to jsou něco jako dlužní úpisy.“

„A s tím obchoduješ? Dneska koupíš a za rok prodáš?“

Mark mávl rukou „To je pro děti. Dělám to jinak: Sleduju mikrovýkyvy a získávám na drobných změnách během dne."

Kat se zasmála. "Ale to znám! Brácha taky hraje, teda s komoditama. Dá se tak docela přivydělat, co?"

Mark potáhl nosem. "Když to umíš, tak se tím dá získat daleko víc. Dělal jsem to pro jednu investiční společnost. Plat v benefitech a akciích. Konečně jsem zbohatnul." 

"A co jsi s těmi penězi chtěl dělat?"

Mark se podíval někam daleko za Kat. "Nic zvláštního. Prostě je mít."

"Tys je nechtěl nijak využít? Užít si za ně, jet na cestu kolem světa, koupit si ranč, stát se mecenášem…"

"Kdepak. Jediný, co jsem si chtěl pořídit, tak mám. Porsche - historickej kousek, model devatenáct set sedmdesát čtyři. Stojí na druhé straně mostu."

"Ale - " Kat ho vzala za ruku. "Co se teda vlastně stalo?"

"No, coby." Mark se smutně zašklebil. "Dneska dopoledne se to posralo, v deset třicet dva londýnskýho času. Nejdřív definitivně krachly americký záložní hypotéční fondy, to se sice dalo tušit, jenže potom to šlo jak domino. Měnový fond, velký evropský investiční fondy, banky, střední investiční společnosti, hypoteční garanti. Všechno to běželo strašně rychle. Pozemky, akcie - to všechno má teď prakticky nulovou hodnotu. Ve vlastních investicích jsem přišel o miliony. Byt jsem měl na hypotéku, teď je z ní cár papíru. Nezbylo mi nic."

"A to je jenom u nás?"

"Ale kdepak. Volal jsem kolegům, šéfům a známým. Západní pobřeží se ještě trochu drží, ale tam se začalo později a hned při prvním náznaku ukončili obchodování. Ale ono to stejně půjde mimo ně."

"A co to znamená? Zhroutí se svět?"

"Bohužel. S ekonomikou půjde do háje i všecko ostatní. Nebude za co vyrábět, nebude za co kupovat, prodávat, nebude nic! Kdo bude mít rozum, uteče na venkov. Ale stejně - k farmaření potřebuješ sto věcí, co si nebudeš mít za co koupit. Do dvou let půlka lidí pochcípe hlady a ostatní se vybijou navzájem klackama."

"Ale teď to na to nevypadá - podívej se ven. Auta jezdí, domy svítí. Nic se neděje. Třeba se nestane vůbec nic."

Mark zavrtěl hlavou. "Chtěl bych být stejný optimista jako ty, Kat." Podíval se na ní. Skvrna na její tváři mu najednou nevadila. "Chtěl bych, jako ty, věřit, že se nic nestane. Ale civilizace a ekonomika jsou jedno. A teď je po tom veta." 

Mark mávl na barmana: "Dejte nám dvě whisky! A nebo tři - Armageddon je tu, tak si můžete dát s náma!" Vytáhl peněženku. "Tyhle papírky," hodil na stůl svazek bankovek, "nebudou mít zítra ráno vůbec žádnou cenu. A tímhle," podal Kat pouzdro s tuctem platebních karet, ze kterého zvlášť vyčnívala zlatě rámovaná karta American Express, "budeš moct v zimě škrábat okna!"

"Dobrá, dobrá" uklidňovala ho Kat. Barman zatím přinesl dvě sklínky s požadovaným nápojem. 

"Kde máš svou sklenici?" zeptal se ho Mark. Barman něj prázdně pohlédl a zabručel, že on na peníze ještě věří. Kat se podívala na Marka, ten se zamračil a podal barmanovi horní bankovku z balíčku. Pak pokýval hlavou a dal mu je všechny. "Jestli na ně věříš, tak si je užij. Můžeš si s nima vytapetovat bejvák, na utírání zadku je to moc tvrdej papír," zasmál se chraplavě. 

"Marku, prosím tě," Kat ho hladila po ruce. Mark držel sklenici, párkrát z ní nervózně upil, ale za chvíli se uklidnil. "Promiň. Asi bysme měli jít. Jenom…"

"Já vím," pousmála se Kat zdravou polovinou tváře. "Dneska máš štěstí na anděla - teda na mě. Bydlím v přívěsu jenom kousek odsud. Přespíš u mě a zítra vymyslíme, co s tebou dál. Ale nebudeš na mě nic zkoušet!" 

Mark jen zavrtěl hlavou a dopil zbytek whisky. "Sorry, ty opravdu nejseš můj typ."

2

Katrin se skláněla nad umělohmotným nočním stolkem. Přívěs smrděl starým plastem, ale jinak byl docela útulný. Je vlastně její, pomyslela si. I když psaný na Společnost. Je její, protože si ho vybavila drobnostmi podle svého vkusu. Třeba tou vyšívanou pokrývkou, pod kterou teď chrápe ten nešťastný burzovní spekulant. A tak to zůstane, dokud bude dělat tuhle práci. Práci, vyžadující kromě vrozené inteligence i jisté herecké nadání, které měla, i když na kariéru televizní hvězdičky se nehodila. 

Na stolku stál zapnutý notebook s handsfree: Katrin o něj měla opřené malé zrcátko, ve kterém si teď prohlížela svou tvář pokrytou červeným flekem. Pak uchopila okraj skvrny a škubla. Sundavání falešné jizvy ji zabolelo, ale psychologický profil klientů obvykle vyžadoval nějakou úpravu vizáže, takže byla zvyklá. Právě si začala vtírat do zrudlé tváře regenerační krém, když handsfree zavrnělo. Na monitoru se objevil Šéf.

"Tak co Kat, jak to šlo? Nevyváděl moc?"

"Dost jsem se bála, že doopravdy skočí. Ale neztratili jsme ho. Poděkuj za mě psychologům, reagoval přesně podle profilu."

"A teď spí?"

"Jako nemluvně. Dvě jednotky stačily."

"Hmm, dobrá práce."

"Díky. Jak dopadli ostatní?"

"Skoro všichni OK."

"Skoro? Byl nějaký problém?"

"No," Šéfův hlas mírně zakolísal. "Bertram měl potíže. Jeho klient chtěl postřílet svou rodinu."

"Takže je amnetizoval?"

"To se stává. Ten tvůj ale bude muset taky jít, když chtěl skákat z mostu."

"Šéfe, myslím, že by to unesl i bez přemazu. Udělali bysme jenom krátkodobé rozostření, poslali ho na rok na venkov, on sám o tom mluvil a má to i v profilu a myslím, že…"

"Kat, chápu, že ti amnetizace nepřijde humánní. Mně taky ne. Ale nechat jim tu paměť si vážně nemůžeme dovolit.“ 

"Já vím, šéfe. Když jsme jim teď všechno vzali, tak jim musíme pomoct, aby ten šok překonali."

"Hodná holka. A chytrá. Stejně - možná bys měla přejít z terénu do strategického."

"Zatím ne, šéfe. Mám ráda tenhle karavan. A většina operací není taková... svinská."

"No, jak chceš. Tak ho připrav, přijedeme si pro něj."

"Můžu mu novou identitu připravit sama?"

"Ale jo. Podklady ti pošlu. Chlapci s aparaturou dorazí ve tři hodiny, seš v pořadí, tak chvilku vydrž."

"Rozumím."

"Dobrou noc, Kat."

"Dobrou, Šéfe."

~ ~ ~

Katrin seděla u terminálu a uvažovala o Markově budoucnosti. Za pár hodin přijedou "chlapci", tedy dva nezasvěcení maníci na hrubou práci, a vypláchnou mu z hlavy všechny informace o světovém ekonomickém kolapsu. Dnešní operace byla akcí sice trochu nezvyklou svým rozsahem, ale jinak byla stejná jako ostatní, kterých se za poslední tři roky zúčastnila. Zabránění nebezpečnému jednání, jen tentokrát ve trochu větším stylu. 

Mark pod peřinou těžce oddychoval. Až se ráno probudí, bude si stále myslet, že je burzovní makléř. Ale ne tak bohatý. Namísto Porsche na něj na konci mostu bude čekat nějaké zánovní SUV. Odjede s ním nikoliv do luxusního bytu v centru, ale do solidního domku na předměstí. Ráno půjde do práce sestavovat analýzy přjmů a výdajů. A večer bude moct začít znovu hrát na burze - s vkladem z úspor v hodnotě zhruba deseti tisíc dolarů. Společnost byla shovívavá, neničila celé existence - jenom nedovolovala vybírat si jisté druhy výher.

Kat se na něj znovu podívala. Těsně pod čtyřicet, sportovní typ, vlastně docela fešák. Ale dávno už věděla, že podle vzhledu nemůže charakter hodnotit. Copak asi chtěl udělat, že se svezl s touhle akcí? Zkoušel podmáznout státní výběrové řízení? Objednal si vraždu nějakého konkurenta? Nebo měl prsty v obchodu s reálnými zbraněmi?

Odložila zrcátko a šminky a roztančila své prsty po klávesnici počítače.

3

Mark otevřel oči. Cítil zatuchlou vůni karavanu, ve kterém usnul. Ano, u té ošklivky, co ho zachránila před skokem z mostu. Slyšel šustění jejích šatů a klapání klávesnice. Asi něco hraje, ta má ale výdrž, pomyslel si. Nehýbal se, cítil v celém těle otupělost, jak kdyby ty panáky večer nevypil jen tři, ale aspoň tucet. Hodnou chvíli koukal do stropu a představoval si, jaké to asi je, být takhle chudý, bydlet v otřískaném karavanu a pracovat někde v supermarketu jako naprostý nýmand, jedna z milionu nul, jejichž existenci Mark uznával jen tehdy, když využíval služeb, jejichž poskytováním se tihle běžní lidé museli živit. Když včera z toho mostu neskočil, bude se muset asi začít chovat jako oni. Jako běžní lidé, co všechno, co vydělají, utratí za jídlo a to, co jim zbyde, propijou a rozhodně nemají ani na pořádný počítač. Copak má asi tahle za šunku? 

Zkusil se na Kat ohlédnout. Svaly ho už poslouchaly, cítil, že se mu do rukou vrací cit. Z Kat skloněné nad malým dislplejem, viděl jen ohnutá záda. Ale model počítače, na kterém si právě něco zuřivě vyhledávala, ho vyvedl z míry. Platinová edice výkonného subnotebooku, prakticky dokonalá pracovní stanice v ceně deseti tisíc dolarů. Tohle neměl sakra ani on! Povytáhl se blíž, aby viděl na obsah monitoru. Zahlédl tam nějaký infosystém a v něm pár portrétních fotografií - ty lidi znal, byli to všechno makléři, ekonomičtí poradci - do jednoho jeho známí. Mark mezi nimi taky nechyběl.

~ ~ ~

V tu chvíli si Katrin uvědomila, že něco není v pořádku. Prohrabovala se Markovými daty a kupodivu nenacházela jediný důvod, proč byl Mark do operace také zahrnut. Pustila se do analýzy všech klientů operace, když za sebou zaslechla šustění peřin. Ohlédla se. Mark zíral na monitor, pak se podíval na ni, vyjekl a odskočil dozadu na postel, až ke zdi. No jasně, nemám jizvu, uvědomila si Katrin. V duchu proklela nepřítomnost parťáka, který by Marka hlídal. Slabé personální zajištění téhle akce bylo způsobené jejím nezvykle širokým rozsahem, Úřad musel příliš rozptýlit své síly. Ale co teď? Musí ho rychle zase uspat. Hlavně jí nesmí utéct, to by byla nepříjemná komplikace.

"Kat, co to má znamenat?" vypravil ze sebe mezitím Mark. 

"Nic zvláštního, Marku," odpověděla co nejklidněji. Injektor s uspávacími kapslemi leží na nočním stolku přímo vedle postele. Stačí se trochu víc natáhnout. 

"Kde máš jizvu?"

Zaimprovizovala. "No, chystám se do práce, tak jsem si jí zapudrovala." Katrin se zvolna sunula ke stolku. Jenže Mark si předmětu tvarem připomínajícího zbraň taky všiml. A byl rychlejší. Chytil ji za ruku právě, když se po injektoru natáhla. Druhou rukou injektor vzal, přitáhl Katrin k sobě, zkroutil jí ruku za zády a než se nadála, měla jehlu přístroje u spánku. To bylo nebezpečné. Injektor se běžně aplikoval na svaly, ale takhle namířený se měnil ve zbraň, která jí mohla kromě uspání vážně poškodit mozek. "Tak ještě jednou," zavrčel Mark: "Co jsi zač? Tajná služba? Korporace? Která?" Mark ji zasedl na posteli, mohla nejvýš hýbat nohama. "Nemůžeš mi tím injektorem mířit někam jinam než na hlavu?" poprosila ho. "Je to uspávací pistolka, takže ještě účinnější bude, když ji přitiskneš ke krčním tepnám." 

"Sorry, ale nevadí, když ti pro tuhle chvíli nebudu věřit?" Hrot injektoru se nepohnul ani o milimetr. Katrin si povzdychla, čímž docílila jen toho, že se injektor v Markově ruce zatřásl a jeho hrot jí škrábl. 

"A teď mluv."

"Ale to není na dvě věty," zamlela s sebou Katrin. Ucítila, jak Mark přitlačil hrot injektoru silněji. "Tak dobrá. Ale uvědom si, že to pro tebe nebudou příjemný informace. A že když ti ujede ruka a náhodou mě uspíš, tak se ode mě pár hodin nic nedozvíš." Katrin chtěla dodat, že pak přijedou chlapci, ale včas to spolkla. Teď hlavně potřebuje ohlásit šéfovi, že je v tísni, a než přijede zásahovka, udržet ho tady. Musí se dostat k počítači. 

Injektor se poněkud odtáhl, Mark také mírně uvolnil svoje sevření. "Tak začni," vybídl ji.

"Fajn, poslouchej dobře. Jsme Společnost - celosvětová tajná služba kontrolující v mezinárodním měřítku etiku podnikání. Mimo jiné. Hlídáme korporace, aby nejednaly v rozporu se zájmy civilizace. Zabraňujeme krizím a válkám. Lidé, se kterými pracuješ, chystali nějakou nebezpečnou aktivitu, tak jsme vám prostě nasimulovali globální ekonomický kolaps a pak vás posbírali jak popadané mouchy. Stačí ti to takhle?"

"Takže k pádu světových burz nedošlo?"

"Ne."

"Tomu nevěřím," zavrčel Mark temně. "Takovu akci jen tak nikdo nezvládne."

"Marku, ty vaše obchody jsou jen čísla na obrazovce. Čichl sis někdy k jedinému balíku kávy, který jsi výhodně prodal? Potežkal sis ty cihly zlata, které jsi nakoupil minulý týden?"

"A kdo by vás vedl a platil? Snad ne ti neschopáci z OSN? Nebo ti evropští geronti?"

"Kdo nás platí, tě nemusí zajímat. Prostě je to tak."

"Tak Arabové! Jste prachsprostý teroristi!" Hrot injektoru na Katrinině spánku se znovu povážlivě roztřásl.

"Marku, prosím, věř mi, je to právě tak, jak jsem ti řekla." Mark se nadzvedl a otočil ji na záda, aby jí viděl do tváře. Hrot ale zůstával na kůži jako přibitý. Že by býval dělal někdy pro nás? pomyslela si Katrin. A pak mu udělali amnetizaci?

"Řekni mi to z očí do očí: KDO TĚ PLATÍ?!" Poslední tři slova říkal Mark zvlášť - co slovo, to políček. Katrin se zalily oči slzami. Injektor jí zajel pod kůži.

Mark ho ale ještě nespustil, jen ji tlačil čím dál silněji. "Paralelní správa," zašeptala rozbitými ústy. 

"Co to je?"

"Marku, máme dvě vlády. Jednu, kterou všichni známe a volíme, a druhou, co opravdu vládne. Už pět let. Já jsem z té paralelní."

"Kecy."

"Chceš důkaz? Ukážu ti to na počítači."

Injektor se mirně uvolnil. Katrin začínala tušit, že tohle kolo tak docela neprohraje. Trvalo to patnáct vteřin, než Mark injektor odtáhl docela. "Jenom žádné hlouposti," pobídl ji a posadil na židličku u notebooku.

~ ~ ~

Mark se díval, jak se Kat loguje do jedné z aplikací. Z nenápadného okýnka nebylo možné poznat, kam login povede. Teprve, když Kat vyťukala nehorázně dlouhé heslo, které ještě potvrdila přejetím palce po hraně počítače a mrknutím do webkamery, pustila jí aplikace dál. Otevřel se jí webový portál. Mark se naklonil nad Katino rameno. "R-gouverment," přečetl nahlas. "Portál skutečné státní správy."

Kat se přepnula na okno, které měla otevřené, když se Mark probudil. "A tady máš naší operaci - Zabavené hračky," ukázala na již viděnou tabulku s přehledem klientů. U většiny už svítil status 'D' - dokončeno. Jeho a ještě několik dalších fotek neslo písmeno 'O' - operační fáze.

Mark mlčel.

"Tak vidíš," dokončila Kat, nyní skoro chlubně, jako by jí prozrazení tohoto tajemství v něčem ulehčilo. Markovi poklesla ramena, odtáhl pistoli od Katina krku. Sedl na postel. "To je neuvěřitelný," zašeptal. Hodnou chvíli zhluboka dýchal, ruce spuštěné do klína, injektor se mu volně komíhal mezi koleny. Paralelní správa. Kdo za tím sakra může vězet? Kdo je tak schopný, že by dokázal dokonale infiltrovat celou organizaci státu a vybudovat vlastní tajnou službu schopnou tak megalomanské operace, jako je fiktivní položení světového finančního systému? Vládní opozice? To jsou rozhádaní žabaři. Rusové mají svých starostí dost. Číňani? Ufouni? Podíval se na Kat, která si právě papírovým kapesníčkem otírala zakrvácenou pusu. Kdepak, na mimozemšťana nevypadá ani za mák. Mongoloidní rysy na její tváři také nevidno. Je vlastně dost pohledná, uvědomil si. Zamrzelo ho, že jí uhodil. Díval se na zem u jejích nohou a v hlavě měl prázdno.

Kat se k němu na židličce otočila čelem. "Nedáš si kafe? Uvařila bych." nabídla tiše. Zvedl k ní unavený zrak a zavrtěl hlavou. "Já jenom, aby řeč nestála," pousmála se trošičku Kat. Mark se aspoň přestal mračit. "Promiň, že jsem tě bil," vysoukal se sebe nakonec. 

Usmála se: "Ale to nic. To se nám v akcích občas stává - když nás rovnou nezastřelí."

Několik minut prakticky mlčeli. Kat si s Markovým svolením sáhla do lékárničky a zalepila si rozbitou pusu. Mark se podíval z okna. Pomalu začínalo šírat.

"Nevíš, co jsem vlastně udělal, že jste mě zařadili do té vaší operace?" zeptal se jí nakonec. 

Kat pokrčila rameny. "Vážně netuším. Taky mě to zajímalo, dala jsem si tě vyhledat, ale bez výsledku. Možná to byla chyba při přípravě. Nejsme neomylní."

Mark toho měl dost. "Zveřejním to," prohlásil. "Dám vás do novin. Lidi se to musejí dozvědět a vzít moc zpátky do svých rukou. Ať jí převzal kdokoliv. Demokracie se musí bránit."

Venku zakvílely gumy a vzápětí se z počítače ozval nový, mírně chraplavý mužský hlas: "To ti nemůžeme dovolit, chlapče." Na obrazovce vyskočilo komunikační okénko s tváří obtloustlého muže. Kat se k němu otočila: "Šéfe…?" vydechla s nadějí. Mark vyskočil a znovu přitiskl injektor ke Katině krku. "I tohle můžeš udělat, ale už si nepomůžeš," pokračoval klidně Šéf. 

"Uteču ze země, změním identitu, nenajdete mě," odpověděl Mark vzdorně.

"A proč bys to dělal?" zeptal se Šéf. "Něco podobného jsme ti chtěli sami zařídit, kdyby to tu někdo nezvrzal." Mark viděl, jak se Kat začervenala. "Ostatně, " Šéf se podíval kamsi mimo kameru, asi na monitor počítače pod ní, "právě k vám dorazila naše krizová jednotka, klidně se podívej se z okna. Neboj se, nezastřelí tě, vědí, že jsi ozbrojený jen uspávací injekcí s jedinou náplní." Mark vyhlédl z okénka škvírou v žaluziích. U karavanu zaparkovala dvě neoznačená auta, z nich právě vystupovaly čtyři dvojice civilně oblečených chlápků. Ani nevypadali nebezpečně. Loudali se a klidně spolu klábosili, ale přitom se kolem karavanu rozmístili tak, aby Markovi případný útěk spolehlivě znemožnili.

Mark zaklel. "Máme teď čas si v klidu popovídat," ozval se zatím mírně ochraptěle Šéfův hlas. "Můžeš odložit ten injektor, už ho nebude zapotřebí. Podívej na chudáka Kat, jak byla vyděšená z toho, kdyžs' jí ho tisknul k hlavě. A nebylo hezké, žes ji uhodil." Kat se hned, jak ji pustil, odtáhla na druhý konec postele, ale neopouštěla karavan. Vlastně ani vyděšeně nevypadá, pomyslil si Mark. "Kdepak, ještě si ji nechám," křikl vzdorně k monitoru. "Chtěl jste mi něco říct, než mě necháte zlikvidovat?"

"To, co s tebou uděláme, bude záviset na tom, jak se za chvíli rozhodneš. Kat ti už něco pověděla, ale rozhodně ti neřekla všechno."

"O paralelní správě?"

"Nejen o ní. Možná sis myslel, že paralelní správa je nějaké spiknutí, řízené Rusy, Čínou nebo islamisty." Mark tupě přikývl. "Situace je trošku jiná. Není v mých silách ti to vysvětlit tak, jak by bylo nejvhodnější. Ale snad pochopíš. Jistě znáš základy ekonomické teorie - o zdrojích statků a tak dále." Mark opět kývl. "Ekonomická teorie staví na člověku, maximalizaci jeho prospěchu uspokojováním jeho zájmů, které se nejsnáze realizují volnou směnou." Šéf pokýval hlavou. "Ukázalo se, že ty teorie opomíjejí jeden dost významný faktor. Zájem celé planety."

"Ale -" Mark chtěl něco namítnout. 

"Ano, teorie o začlenění vlivu ekonomiky na prostředí existovaly už dlouho, ale nikdy se neprosadily do praxe, protože zájem Země se nezdál relevantní. Dokud tu nebyl nikdo, kdo by jej účinně hájil."

"To jako vy?" zavrčel Mark. "Jste tajná organizace ekoteroristů?!"

"Ale kdepak." Šéf se široce usmál. "Země si začala hájit své zájmy sama. Před pěti lety si vytvořila své zastoupení v myslích klíčových osob a dokázala zdánlivě nemožné. Svět se změnil."

"Jak změnil? Vždyť je všechno stejné jako dřív!"

"Byl to tajný majetkový převrat. Nejvýznamnější zdroje vlastnictví převedly svůj majetek zpět na Zemi. Ta je zde personifikovaná lidmi ze Společnosti, jako jsem třeba já. S vlastnictvím téměř veškerého světového bohatství na nás přešla legitimita nakládat s ním s ohledem na zájmy Země i všech lidí."

Mark zakroutil hlavou: "To je nesmysl. Přece… tady není žádný socialismus! Nic jste mi nevzali. Vlastním - teda, vlastnil jsem - byt, Porsche, měl jsem sto milionů v podílových fondech!"

"To sis jen myslel. Patří to Zemi. A protože Země chce, aby i lidé jako ty byli spokojení, ponechala ti k tomu majetku přístup. Rozhodně by bylo kontraproduktivní říkat ti, že už ti nic z toho nepatří a jenom to používáš."

"Jste zloději! Hnusný komouši!"

"Kromě toho, ekonomika se také zparalelizovala. Podstatná část majetku, o kterém sis myslel, že jej vlastníš, už dávno neexistuje. Akcie, hypotéky, opce, spekulativní kapitál, všechno tohle virtuální harampádí je dávno pryč. Existují jen jako šidítko pro ty z vás, kteří je potřebujete k životu tak, jako jiní potřebují k životu lásku, tvoření nebo uznání svých bližních."

"A to taky falšujete?"

"Proč bysme to dělali. Láska je přece opravdová emoce, to není houf bitů v počítačové hře zvané Mezinárodní měnový fond."

"A proč, k čertu, ještě předstíráte tržní ekonomiku? Proč, když už jste nám všechno sebrali, to nerozdáte lemplům a ten váš prašivej komoušskej systém nezavedete?"

"Milý Marku, na tržní ekonomice přece není nic špatného," rozzářil se Šéf tak široce, že jeho úsměv málem vytekl z monitoru. "Generace ekonomů a staletí praxe potvrdily, že demokracie a tržní hospodářství je systém, který sám od sebe funguje velice dobře. My z něj jen filtrujeme excesy jednotlivců, kteří by chtěli zakládat své štěstí na úkor planety a druhých."

"Nemáte právo…" Mark jen sípal.

"Země na to právo má. A Země - to jsme my."

Mark se sesul na zem. "Tak se mnou dělejte co chcete," vykřikl," když máte to neomezený právo!" Mám se uspat, abyste mi mohli vymejt mozek? Prosím!" Mark si přitiskl ústí injektoru ke svému krku. "Nebo se mám raději sám oddělat? Už jste mi to skoro zařídili! Já si k tomu mostu klidně zajdu zas!"

"Marku!" Mark se podíval na Kat, které tekly po tvářích slzy. "Přece jsme tě zachránili!"

"Chtěl jsem se zabít kvůli svý vážný věci a vy mi pro uklidněnou řeknete, že vůbec nebyla moje, ba co víc, že v reálu ani neexistuje? Tomuhle říkáte záchrana?"

"Udělali jsme chybu. Proto s tebou teď Šéf mluví. Chce ji odčinit. Dává ti možnost volby."

"Jaký volby?" zakňoural Mark. "Jakou možnost volby mi vy můžete dát?"

"Pravda," zachrastil počítač, "ta svoboda není moc velká. Ale je daleko větší, než mají mnozí jiní ve tvé situaci. Většina z tvých kolegů měla jisté plány, kvůli kterým jsme operaci museli spustit. První velká skupina světových finančníků pocítila Zemi a pracuje nyní pro Společnost. Všechno vědí a jednají v souladu se Zemí. Ale objevily se nové ryby. Neuhlídatelní žraloci odmítající pochopení - kupodivu, s druhořadými lidmi máme víc práce, než s lídry, kteří byli schopní naslouchat a pochopit. Země není tak silná, aby ukočírovala všechny. Společnost musela zakročit a jednat prostřednictvím Úřadu. Museli jsme jim to, co považují za svou hračku - tedy globální ekonomiku - vzít dřív, než ji rozbijí s příliš velkým rámusem. Tebe jsme museli do operace zahrnout pro její zdar, bylo nezbytné, abys jako přední analytik všem ostatním potvrdil skutečnost kolapsu. Kat má pravdu, dopustili jsme se na tobě nespravedlnosti, dokonce dvojí. Jednak té, že jsme tě zneužili. A pak té, že jsme ti tu volbu nenabídli předem, i když jsme věděli, že ses sám ničeho nedopustil. Když se ale stalo, co se stalo, přijmi prosím můj slib, jako činitele Úřadu zodpovědného za tuto akci: Budeš moct udělat cokoliv budeš chtít. Dokonce ti i dovolíme nechat se zabít, což není v souladu s našimi zásadami, ale pokud to bude tvá vůle…" Šéf na monitoru pokrčil rameny. Mark skoro neznatelně zakroutil hlavou a odložil injektor na stolek. Kat rychle vyskočila a schovala ho do kapsy.

Šéf pokračoval: "Budeš mít možnost si zvolit - novou identitu, novou práci, nové město k životu - zcela podle tvého výběru. Ale samozřejmě s čistou hlavou, protože s tím, co víš, tě na svobodu pustit nemůžeme."

"Ne. Mozek si vymýt nenechám."

"Pak je tu ještě jedna možnost. To všechno, co jsem ti teď vysvětlil, čemu napůl nevěříš a s čím vnitřně nesouhlasíš, ti dáme pocítit. Necháme do tebe vstoupit Zemi a pochopíš."

"A co potom?"

"Budeš zasvěcený a staneš se jedním z nás. Najdeme ti solidní místo, vzhledem ke tvým schopnostem asi dosti vysoko - ať už v běžné nebo paralelní správě."

"Ani jedno nepřijímám," prohlásil Mark rozhodně. "Nechci umřít a nechci, abyste mi z hlavy něco mazali, nebo tam ještě přidávali!"

"Tak co chceš?"

"Chci jít a vrátit svět tam, kde byl před pěti lety!"

"To bohužel není možné. A devadesát devět procent lidí - těch nezasvěcených - by s tebou nesouhlasilo. Možná sis mezi svými obchody nevšiml, že války postupně utichají, hladomory mizejí, životní prostředí se zlepšuje a masové zbraně začínají rezavět na skládkách. Poslední ekonomickou krizi jsme ustáli jen díky pomoci Země. Na planetě nyní žije padesát milionů lidí, kteří by zemřeli nebo se vůbec nenarodili, nebýt toho, že se Země probudila. Považuješ se snad za něco víc, než je těch padesát milionů?"

"Marku." Kat ho chytila za ruku. "Pojď s námi. Vím, že jsi vždycky chtěl dělat něco výjimečného. Tady tu možnost máš." Mark jí ruku setřásl. Zamrkal, několikrát se zhluboka nadechl. 

"Zavezte mě k mostu," požádal. "Hned."

"No, jak myslíš," pokrčil rameny Šéf. "Domluvím to s našimi pistolníky." 

Okénko na okamžik pohaslo a za pár vteřin se ozvalo zaklepání na dveře karavanu. Agenti Úřadu jsou zřejmě všichni vychovaní, pomyslel si Mark. Zadíval se na Kat, která se tiše držela židle, ale zarudlý obličej a oči naznačovaly, že se ovládá jen s vypětím všech sil. "Dále!" vykřikla. Vstoupili dva civilové a vystrkali Marka ven ze dveří. Další čekali venku a chytili ho za paže. Jemně, ale nekompromisně ho doprovodili k jednomu z aut a posadili mezi sebe na zadní sedadlo. Ohlédl se ke karavanu. Kat najednou vyběhla ze dveří a skočila na volné místo vpředu. "Jedeme k mostu," poručila šoférovi. Ten se ohlédl po svém veliteli, který zůstal venku. Ten po konzultaci s vysílačkou pokývl hlavou. Auto se dalo do pohybu. Mark se ohlédl dozadu. Karavan se svítícími otevřenými dveřmi se rychle zmenšoval. V začínajícím rozbřesku ho mohl vidět, dokud auto nenajelo na dálnici.

4

Katrin pořádně nevěděla, proč vlastně do auta naskočila. Snad protože původně měla Markovi ve skoku zabránit, a tak nemůže dopustit, aby to udělal při téhle příležitosti? Nebo aby odčinila svou chybu? A nebo jí na tom Markovi záleží? No, brzy to zjistí. Ohlédla se na Marka, skoro ztraceného mezi dvěma rozložitými agenty. Mark se na ní zamračil: "Chceš mě ještě přemlouvat?" vyštěkl na ní zlobně.

"Chci se omluvit. Zpackala jsem to. Nebýt mé chyby, byl bys zítra v klidu v novém životě a o ničem bys nevěděl."

"Zatraceně, Kat, ty nechápeš, že tohle opravdu není to, za co bych vám mohl být vděčný? Že jediný, co chci, je zůstat sám sebou? Takový jaký jsem byl, a že jediná šance, jak tohle dokážu je, že z toho zatracenýho mostu definitivně skočím?"

"Já vím, že jsi konzistentní a že nejsi grázl. Šéf to taky ví - jinak by ti to vcítění vůbec nenabídl."

"Tak proč jste mě neuspali a nenechali mě tím poznáním projít, aniž bych o tom věděl?"

"Marku, tak to nefunguje. Musíš o tom předem něco vědět, sám se rozhodnout. A i když s tím třeba nesouhlasíš, musíš být připravený - přijmout Zemi nebo ne, podle své vůle."

"Ono se stalo, že to vaše procítění někdo nepřijal?" 

Katrin cítila, že Mark začíná projevovat zájem. "No jistě," rozhodila rukama. "Byly tu takové případy. Země do nich vešla a zase odešla, aniž by se jakkoliv změnili. Vlastně to byly dva druhy případů. Jedni měnit nepotřebovali, to by ale asi nebyli ti, kteří tě zajímají. Ti druzí byli tak silní, že svou vůlí dokázali překonat i Zemi samotnou."

"A co jste s nimi udělali?"

"Nic," odpověděla Katrin. "Byli zasvěceni, tím to skončilo. Pokud je Země nezměnila, zřejmě pro to měla důvod. Vrátili jsme je do jejich životů s paměťovým výmazem posledních čtyřiadvaceti hodin."

"Proč mi o tomhle ten tvůj šéf před chvílí neřekl?"

Katrin mlčela. "Nevím," řekla nejistě.

Auto v ten moment zastavilo na odpočívadle u kraje mostu. Agenti nechali Marka vystoupit, ale stále ho drželi, dokud se nedostali na zavěšenou lávku, ze které nemohl Mark nikam utéct. Katrin se držela krok za nimi. 

Došli asi do třetiny mostu. Svah pod nimi už nahradila vodní hladina. Katrin věděla, že musí zasáhnout.

"Pořád věřím, že to neuděláš," řekla.

"Proč?"

"Jsi zvědavý. Za chvíli budeš na to procítění zvědavý tak, že se ho rozhodneš podstoupit."

"Jakou mám šanci, že mě to nezmění a zůstanu takový, jaký jsem?"

"Nevím. Ale z toho, že ti šéf o téhle možnosti neřekl, uvažuju…"

"- Že možná docela velkou, ne? A pak byste mě podle vašich zásad nejspíš museli pustit."

"Je to tak," zamumlal jeden z agentů. "Nad zasvěcenými nemáme moc."

Mark se zastavil. "Dobrá," řekl. "Přijmu to zasvěcení a uvídí se, co dál."

Katrin se přímo rozzářila: "Věřila jsem ti," usmála se na Marka.

"Mám ale podmínku," dodal. "Slib mi, že pokud mne pocítění podstatně změní, připomeneš mi ještě jednou, tady, na tom mostě, že jsem se chtěl raději zabít, než aby se to stalo. A dáš mi možnost to udělat."

Splnit takovou věc, mohla se s další kariérou rozloučit. "Marku, tohle nemůžu."

"V tom případě skočím hned a máte po slibném kandidátovi na agenta."

Musela riskovat: "No, jak myslíš," pravila lhostejně s nadějí, že Mark blafuje. Ten se ale přiblížil k zábradlí a začal přes něj přelézat.

"Počkej!" vykřikla Katrin. "Slibuju."

Mark jí podal ruku. Stiskla ji, ale do očí se mu nepodívala. Ty lumpe, pomyslela si.

"A teď," Markův hlas zněl zvesela: "Kde se můžu nechat zasvětit? Bude tam alespoň kněz?"

Katrin se na něj podívala zkoumavě: "Myslím, že já ti budu muset stačit."

5

Mark stál v koupelně hotelového pokoje motorestu, v jehož baru se před půl dnem bavili o neexistující ekonomické zkáze, a díval se na sebe do zrcadla. Gorily je sem dovezly a zmizely už před pár hodinami. Před necelou čtvrthodinou se objevil poslíček, který Kat přivezl podlouhlý, asi půlmetrový a nepříliš těžký balík. Potom ho Kat vyhnala do koupelny, kde se vcítění podrobí, s příkazem, aby se svlékl a důkladně se umyl. Teď tam stál a prohlížel si své nahé, dobře udržované tělo. 

Rozvažoval. Hledal, co je důležité, zkoumal, zda jeho znalost zákonů, které po léta přijímal jako nepopiratelný fakt převyšující jistotu zákonů fyziky, je dostatečně jasná a pevná, zda je dokáže obhájit před jakýmkoliv vpádem cizích myšlenek, před útokem, který se chystal odvrátit. Ano, toto vcítění pro něj nebude žádným zasvěcením, ale útokem, který odrazí - pokud bude dostatečně silný. Možná bylo brzy na podrobné rozvažování, co bude dělat potom. Ale byl si jistý, že jeho cílem bude nějaká forma boje. Měl by najít ty, kteří o tomto spiknutí Země proti lidstvu vědí. Sjednotit je, a s jejich pomocí bude likvidace paralelní správy snadná. Však postačí zase převzít nad všemi hmotnými prostředky plnou kontrolu - a ekonomika znovu povstane z popela neskutečnosti. A přitom možná vznikne i příležitost získat něco víc, než byly jeho ztracené vklady.

Teď se ale musí soustředit. Zkoncentroval svou mysl na ta nejzásadnější pravidla. 

Ozvalo se zaklepání na dveře. Mark se zahalil ručníkem a teprve pak otevřel. Vstoupila Kat nesoucí počítač a nějaký plochý předmět, evidentně pocházející z balíčku, ale zatím zabalený v tmavém plátně. Namísto v ošuňtělých džínách byla oblečená v šatech tak krátkých, jako by snad ani žádné neměla. Mark ji změřil pohledem, jakého by se v tuhle chvíli od sebe rozhodně nenadál. Měl co dělat, aby se jeho pohled na některých Katiných křivkách nezastavil ještě déle. I tak to bylo nezdvořilé.

"Nekoukej se tak," zpražila ho Kat. "Vzhledem k tomu, že do vcítění vstupují síly, které nedokážeme přesně řídit, naučili jsme se takový malý rituál. Je k němu potřeba zasvěcovaný, symbol Země a jeden další člověk."

"Opačného pohlaví?"

"To není podstatné. Půjde o splynutí duchů, ne těl. Přesto," usmála se mírně, "to lépe funguje mezi potenciálními sexuálními partnery."

"Co mám dělat?" Mark se rozhodl být ztělesněná racionalita. 

"Co ti řeknu," odvětila Kat a začala napouštět vanu. "Zatím si odlož všechny prsteny, řetízky a brýle. Nemáš umělé zuby?"

"No dovol."

"Tak oukej." Mark poslušně odložil na poličku stříbrný řetízek a brýle, přičemž sledoval Kat, jak zapíná počítač a potom odmotává plátno z desky, kterou přinesla. Deska vypadala jako dřevěný špalek, zčernalý dlouhodobým pobytem ve vodě a omletý do nepravidelně zploštělého tvaru. Kat ho podložila látkou a položila napříč přes vanu, přičemž si stále dávala pozor, aby se ho přím nedotkla. 

"To je ten symbol Země?"

"Ano, je to dřevo vyrostlé v pralese na střední Amazonce, plavené řekou a Zemí pro tenhle účel darované. Nikdy se nedotklo ničeho zpracovaného průmyslovým postupem."

"A to je nějak živé?"

"Tak trochu," odpověděla Kat vyhýbavě. "Dovolíš?" Nasadila mu na spánek malou sondu připojenou k počítači. "To je pro monitorování tvé mozkové aktivity - kdyby se ti mělo něco stát, tak tě probereme," změnila elegantně téma. 

Tedy i samotný proces je nebezpečný, pomyslil si Mark. Ti se o mě tedy starají.

"Nemůžeme nechat někoho zemřít v průběhu spojení se Zemí," dodala Kat, jako by četla jeho myšlenky.

Vana byla skoro plná. Zdálo se, že přípravy jsou u konce.

"Můžeme začít?" zeptala se. Kývl. 

"Vlez si do vany, sedni si a zavři oči." 

Poslechl. Zašuměla voda a ozval se zvuk dopadu kapek na dřevo, Kat zřejmě znovu otevřela kohoutek a sprchu namířila na prkno. Chytla ho za levačku. "Zavři oči, tak. A teď polož pravou ruku na dřevo před sebou. " 

Udělal to.

~ ~ ~

Zpočátku slyšel jen zvuk vody tekoucí ze sprchy. Ten se ale začal postupně zesilovat a přesouvat v prostoru, až jej kompletně obklopoval. Nakonec voda burácela všude kolem něj. "Co se děje?!" vykřikl, ale v tom rachotu se neslyšel. Rozhodl se příkaz porušit a otevřel oči.

Zjistil, že se dívá do tmy. Současně nastalo úplné ticho. Chtěl znovu vykřiknout. Cítil, jak se mu myšlenky zhmotňují v pohyb hlasivek a ve slova, která pak opouštějí jeho ústa - a mizí v temnotě kolem, aniž by je zaslechl. Co to je? Hypnóza, drogy? Nic přece nejedl. Nebo bylo něčím napuštěné to prkno? Měl by se probudit. Ale jak?

Rozhlédl se kolem a najednou zjistil, že přeci jen něco vidí. Nebo možná vnímá přímo myslí, protože vjemy, které spatřoval, se mu zhmotňovaly, aniž by se musel snažit zaostřit na ně svůj zrak. Pak zjistil, že jsou komplexní, složené současně z tvarů, zvuků, vůní a dotyků. Snad jen chuť mu chyběla, pomyslil si, ale na tu třeba taky dojde. Jeho mysl ty vjemy ohmatávala a postupně z nich tvořila sdělení, zpočátku vágní, dále však čím dál jasnější.

Mírou všeho je člověk, říkalo to sdělení Katiným hlasem. Viděl jej v mnoha variacích a viděl Kat v podobě tisíců lidí, se kterými se v životě setkal. Zahlédl svého učitele angličtiny, jak se na něj usmívá Katiným pohledem a sloupává si z tváře falešnou bradku. Spatřil svoji bývalou sekretářku Lisu, kterou jednou měl a pak vyhodil, jak na sebe bere podobu Kat a tiskne mu ruku k tělu tam, kde jej měl nejcitlivější. Rychle tu představu zahnal a uviděl barmana dole z baru, jak si s ním připíjí dvojitou whisky a přitom na něj obrací tvář znetvořenou rudou vyrážkou. Pak začal Kat vidět v lidech, které nikdy nepotkal. Mohutná černoška na nějaké sluncem spálené ulici mu pokynula, a byla to Kat. Prodavač v supermarketu měl její rysy a úsměv. A znovu, a znovu – po sté, po tisící. Potom mu v hlavě opět vytanula mnoharozměrná, a přesto naprosto jasná myšlenka: "Člověk a jeho dobro je mírou pro všechno lidské konání." 

Souhlasil. Nechal svou mysl s tím názorem splynout a pocítil vzrušení z harmonie, kterou v tomto splynutí spatřil. Nechal svůj zrak vznést a pohlédl dolů - spatřil, že myšlenka se změnila v úžasný tvar zářící mnoha harmonicky spojenými barvami. Jeho sluch pocítil hudbu, kterou nikdy nezaslechl. Poletoval nad tou zhmotnělou shodou a kolem ní a kochal se krásou, kterou viděl poprvé v životě.

Přesto, když myšlenku pozoroval déle, spatřil na ní náhle nedostatky. Nejprve si myslel, že ho šálí zrak, vždyť všechno bylo prakticky dokonalé. V barvách a tvarech, sladěných k neskonalé kráse, ale jako by něco chybělo. Snad nějaký odstín, snad nějaký oblouk, křivka, sklon, zvuk. Snažil se uvažovat, co by to mohlo být - čím může tento křišťálový zámek ještě doplnit? Tvar jemně pulsoval, jakoby v očekávání.

Mírou všeho je člověk a jeho prospěch, řekl si sám pro sebe. Tvar se roztřásl. Marka to zaskočilo, vždyť na této myšlence byl přeci tvar původně vystavěn. Proč se nyní třese? Rozhodl se pokračovat dál. K prospěchu vede volná směna. Tvar zapulzoval, ale Mark cítil, že se stává nestabilnějším. Unese další jeho úvahu? Přesto se o ni pokusil. Největším zločinem proti volné směně je loupež. A loupeží je vše, co není dobrovolnou, vzájemně výhodnou směnou. Tvar se rozkolísal a zdálo se, že se každým okamžikem rozpadne. Barvy a tvary se nyní po jeho povrchu přelévaly jako vlnobití a doprovázely je neuspořádané zvuky mající pramálo společného s předchozí melodičností. Mark, ačkoliv se díval (domníval se) z bezpečné vzdálenosti, ucítil nyní závrať a nevolnost. Pokusil se rozhlédnout, zda není v blízkosti nějaká další myšlenka, která by mohla tu bouři uklidnit. Neviděl ale nic. Pokusil se podívat do sebe, tam však zahlédl jen tisíce obrazů lidí, už nepodobných Kat, ale jemu samotnému. Unikl z tohoto bludiště egoismu a vystřelil jako šíp vzhůru. Uletěl snad dvě míle, když se podíval pod sebe a ve tmě stále viděl zbědovaný, zuřivě sebou házející tvar svých nedokonalých myšlenek. 

Tohle musí vyřešit, pomyslil si. 

Kdo je subjektem směny? nadhodil z téhle bezpečné vzdálenosti další myšlenku a hodil ji dolů jako bílý tenisový míček. Sledoval, jak balónek letí a mění se v malou jiskřičku, až se na pozadí toho zběsilého zmatku pod ním ztratí. Ale našla cíl, protože vlnění tvaru se změnilo. Ztratilo trochu na zmatečnosti a přešlo v rovnoměrnější, přesto však stále dosti odpudivé pulsy. Ty jej ale současně vybízely k hození dalšího míčku. Vytvořil jej z pojmu 'člověk' a zmuchlal do něj všechna svá já, všechny známé, Kat i lidi, které neznal, z toho všeho uhnětl další jiskřivou kouli a hodil ji pod sebe. Pulsující tvar myšlenku spolkl, na několik okamžiků se zastavil - a pak ji mrštil zpět proti němu, jako mořská okurka vyvrhující obsah svého žaludku. Mark dostal plný zásah vším, čím ke smůle lidstva člověk také je. Namísto krásy Kat se na něj šklebily vysušené hlavy z šibeničních oprátek. Namísto jeho samého pak těla v plamenech šlehajcích z podzemních pramenů, snad ropných nebo jakých. Ohořelé a jinak zohavené hlavy s očima vyklovanýma nabo vypadlýma z důlků teď tančily kolem něho a unisono křičely: "Já jsem člověk a kdo je víc?!" Bránil se, máchal kolem sebe rukama a volal o pomoc. Pak se pokusil utéci, vznesl se ještě výš, desítky, stovky, tisíce mil vzhůru. Pronásledovaly ho - ale na takovou vzdálenost se jim nedostávalo sil. Odpadaly jedna po druhé a vracely se zpět k jeho myšlence, která se zatím změnila v odporné monstrum, alegorii zkázy a zmaru. Viděl jej hluboko pod sebou, přímo cítil hnilobný pach, který se k němu vznáší. Tušil, že je rozzuřená k nepříčetnosti. Ale čím ji uklidnit? Co té myšlenkové konstrukci chybí? Pokud konstrukce odmítla tvrzení, že subjektem směny je člověk, možná to udělala proto, že odpověděl nesprávně. Ale to je nesmysl, kdo jiný může být? 

Rozhlédl se kolem sebe, jako by hledal alespoň Kat a mohl ji poprosit o radu. Kat tu ale nebyla, byla strávena někde dole v tom strašlivém monstru, které stvořil. 

A pak pod sebou spatřil tenkou linku rámující obrovský kruh. Ne. Na to nemohl přistoupit, pomyslil si. To není racionální, není to ani rozumné a už vůbec to není výhodné! Hnijící tvar pod ním se zatím roztáhl do šíře několika mil. Mark se díval na Zemi, na které tvar ležel. Ten byl planetou náhle zastíněn, a nebylo tu nic jiného než Země a on. 

A najednou byl Zemí on sám. Podíval se na ruce a spatřil kontinenty. Žíly na nich byly řekami a chlupy deštnými pralesy. Mohl si představit, že jeho oči jsou křišťálovými horskými jezery a nosní dírky vstupy do neprobádaných jeskyní. Začal se prohlížet, nadšený touto novou situací tak, že zapomněl na problémy, které měl se svou nezvládnutelnou myšlenkou. Zem byla jím, on byl Zemí. Tak důkladně jako by tomu nikdy nemohlo být jinak. 

Podíval se na své ruce zblízka a spatřil podivné malé roztoče, živící se jeho osychající kůží. Žili si, jak se díval, v klidu a celkem v pohodlí. Na druhé ruce ho ale zasvědilo. Podíval se tam a zděsil se. Roztoči se mu zavrtávali do kůže a brali si nejen to, co jim dával a co mu nechybělo, ale tahali z něj, na co přišli. Teď narazili jeho žílu a koupali se v krvi, jíž otevřeli cestu ven. Zaúpěl bolestí, ale nemohl se pohnout, aby drzé roztoče ztrestal. Pak se lekl ještě víc. Roztoči si nabrousili klepeta a začali se navzájem mrzačit a zabíjet. Ukusovali si nohy i hlavy. Celá ruka byla zakrátko pokrytá mrtvými těly. Díval se na to zděšeně, ale nemohl nijak zasáhnout. 

Zvážil svoje možnosti a nakonec zjistil, že může přijmout jejich mrtvoly do své kůže. Pohřbil je tedy v sobě a po nějaké době je v sebe změnil. Tak, aby ti tvorečkové, kteří přežili, mohli žít dál. 

Pak se podíval na svoje nohy a co tam zahlédl, ho vyděsilo daleko víc. Na lýtku měl škrábanec, vzpomněl si na včerejšek, udělal si ho, když lezl přes zábradlí. Několik skupin roztočů se tu pralo o jeho rozškrábnutý strup. To by samo o sobě nevadilo, kdyby si nedělali takové naschvály, jako že do rány sypali sůl, aby ti druzí z ní nemohli těžit. Ti mezitím usilovně o kus dál dřeli jeho kůži tak, aby ji ti první nemohli použít k obživě. Zakrátko měl celou nohu v jednom ohni. 

Mark byl už bílý vzteky. Zuřivě se oklepal, aby se cizopasníků zbavil. Mnozí roztoči zmizeli v prostoru, ty ostatní rozmlátil rukama, kterými se nyní zuřivě plácal. A teprve pak to pochopil. Když on je teď Zemí, tenhle hmyz je… Zatraceně, zatraceně. Cítil, jak se jeho rozum někam propadá a rozkládá na dílky, které jen pak pracně sestavuje zpět.

Země ho vzápětí opustila a vrátila mu zpět lidský rozměr i tvar. Planeta se vzdálila, změnila se zase na šedou linku obzoru kdesi pod ním. Zahlédl tam také svou ohyzdnou myšlenku. Vrátila se a čekala, jak s ní naloží. To už ale věděl. 

"Ku prospěchu lidstva je zapotřebí, aby probíhala volná, dobrovolná a navzájem výhodná směna. Mezi lidmi navzájem, a mezi lidmi a Zemí!" 

Nechtěl tuhle formulaci odeslat hned, ale jakmile ji vytvořil, sama se spustila dolů. Cestou nabírala stále větší rychlost, zářila jako ohnivý šíp a zasáhla naplno Markem vytvořené monstrum. Mark čekal explozi a zavřel oči. Přesně to se stalo - výbuch projasnil tmu všude kolem a otiskl se mu na vnitřní straně víček. Zbytky obou myšlenek, propletené navzájem v zářícím objetí, proletěly kolem Marka. Jenže pak se exploze zastavila, držena záhadnou gravitací, a začala se vracet zpět. Strhla s sebou i Marka - letěl teď značnou rychlostí zpět k místu, kde si představoval zemi. 

Náraz byl tak prudký, že se Mark musel chvíli vzpamatovávat, než se mohl rozhlédnout. Ohlédl se a spatřil opět svou původní myšlenku. Ano, byla to ona, ta o lidské míře všeho, stále stejně šedivá, ohyzdná. Ale nyní už s sebou divoce neházela. Pulsovala v rytmu, ve kterém ji udržovala jeho poslední myšlenka, tvořící kolem té původní zářící síť. Ta držela monstrum v objetí, které se ale nezdálo smrtící. Prorůstala do něj pomalými pohyby, a jak nyní Mark viděl, postupně doplňovala barevnou škálu tak, že se mu až zatajil dech. Hnilobné barvy se změnily v čiré pastelové odstíny zářící nepopsatelným jasem. A pak zaslechl zvuk, podobný snad nejvíc zručení vody, ale doplněný o takovou škálu akordů, jako by se v té vodě utopily statisíce andělských trub. Myšlenka pulsovala, nyní elegantně, pravidelně, klidně. Byla dokončená.

Díval se na ni hodiny. Hledal kaz, ale nenalezl jej. 

Udělal tedy poslední krok - směrem k myšlence, která se ani nepohnula, když k ní přišel a ztotožnil s ní svou mysl. Věděl, že to tak mělo být.

6

Ležel na posteli, kam ho z koupelny asi vynesli dva agenti, kteří teď stáli diskrétně u dveří. Kat seděla vedle v křesle a když otevřel oči, hned k němu přiskočila. 

"Sakra, tys nám dal," uvítala ho vesele. 

"Má pravdu, takhle dramatické vcítění jsme tu ještě neměli." Šéf se tentokrát dostavil osobně, aby se na Marka mohl podívat. Podal mu ruku: "Vítej mezi zasvěcenými. Teď si trochu odpočiň a za pár hodin si promluvíme."

"O vcítění?"

"O něm taky."

"A proč ne hned?"

Šéf se usmál. "Nakonec, proč ne. Pocítil jsi Zemi." Bylo to konstatování, přesto Šéf čekal na odpověď.

"Ano."

"A pochopil jsi, proč existuje Společnost a Úřad?"

"Myslíte vaše gorily a paralelní správu?"

Šéf se křivě pousmál. "Ano, přesně to mám na mysli."

"Mám pocit," prohlásil Mark, "že Země se nedala pocítit tolika lidem, jak byste rád."

"Ale ono to není nutné," odpověděl Šéf. "Všichni to nemusejí cítit. Stačí, když si to uvědomují. Už pár let vyučujeme na nejlepších univerzitách. To dělá Společnost."

"Ale občas se objeví někdo, kdo se ve svém jednání poučit nedá. Pak nastupuje Úřad." 

"Právě tak." 

Mark cítil, že ho rozhovor vyčerpal a zavřel oči. Šéf to pochopil: "Přeci jen si zdřímni a urovnej si myšlenky. Až budeš odpočatý, přijdu si promluvit o tvém nástupu na Úřad." Otočil se k odchodu.

 

"Šéfe?" 

"Ano, Marku?"

"Řekněte mi jediné: Co je víc skutečné? Burza a finanční obchody, kterými se denně zabývá statisíce lidí, nebo paralelní správa a služba Zemi, která má nejspíš jen pár zasvěcených?"

Šéf ho pohladil po vlasech: "To záleží na tom, ke které straně patříš."

~ ~ ~

Když Šéf odešel, přistoupila k němu Kat. "Tak co, jsi změněný?" zeptala se nejistým hlasem.

Mark o tom chvíli uvažoval. "Nevím," řekl nakonec, "přijdu si oslabený."

"To se spraví. Ale co Země - pocítils ji? Podle toho, jak jsi sebou v té koupelně házel, jsem měla docela strach, že ji odmítáš."

"Ale ne. To, co jsem odmítal, byly mé vlastní myšlenky."

"Takže jsi jiný."

"Ano. Vím něco, co jsem předtím nevěděl. Ale stejně ještě něčemu nerozumím."

"Jestli ti to budu moct vysvětlit… ptej se."

"Společnost funguje - nějak. Máte lidi na nejvyšších místech a pro ty ostatní upravujete svět tak, aby je co nejmíň bolel. Dáváte všem co chtějí: Lásku, peníze i iluzi moci. Ale co se stane, když se vám nepodaří přesvědčit ty, kteří si myslí, že mohou o světě libovolně rozhodovat?"

"To se děje, Marku."

"Takže bojujete?"

Kat si povzdechla. "Ano."

"A operace Zabavené hračky byla jen …zátah na malé ryby?"

"Ne na ty nejmenší, ale jinak máš vlastně pravdu."

Mark se odmlčel. Několik minut se díval do stropu. 

Nakonec promluvila Kat: "Pamatuješ si, co jsem ti měla připomenout?"

"Měli jsme jít k mostu."

"Je nedaleko."

"A co Šéf? Nebude se na tebe zlobit, když mu třeba uteču?"

"Teď jsi zasvěcený, a protože jsi zatím nevstoupil do služby v Úřadu, musíme s tebou jednat jako rovní s rovným. Můžeš si dělat co chceš."

"V tom případě vyrazíme."

7

Stáli na lávce pod dálnicí. Podvečer byl studený. Vítr profukoval mezi chodníkem a dolní plochou dálniční mostovky a hnal kolem nich chumáče mlhy. Vidět bylo na pár metrů. "Bylo to tady?" zeptal se Mark.

"Přesně tady."

"Jak to poznáš?"

Kat se usmála. "Praxe."

"Dneska mi v tom větru asi cigaretu nezapálíš."

"Vadí ti to?"

"Vůbec ne. Stejně je všechno jinak, než včera."

"Celou cestu sem jsi mlčel. Rozhodoval jsi se, co uděláš?"

"Uvažoval jsem."

"A budeš tentokrát skákat?" Katin hlas se zachvěl.

Mark se naklonil přes zábradlí a podával se dolů zpěněných vod. "Ne. Už nikdy."

"Takže… vstoupíš do Úřadu nebo prostě odejdeš?"

"Do Úřadu se mi nechce. Nějak nemusím tvého Šéfa."

Kat se zvonivě zasmála: "To ale skoro nikdo. A nic to nemění na tom, že je to dobrý šéf."

Mark se také pousmál: "To jsem poznal. Jenže chybu udělal stejně."

"Díky té chybě teď stojíš tady, takže jsem docela ráda."

Mark se na ní podíval. "Včera jsi se postavila z profilu, abych neviděl tu masku. Moc ti to slušelo."

Kat pohrdlivě mávla rukou: "Psychologické triky, běžná výbava. Jestli k nám nastoupíš, projdeš kurzem a naučíš se je taky."

"Nevím, jestli budu chtít. Mám dojem, že jste sice zasvěcení, ale tím bojem pro Zemi se zase zaslepujete."

"Marku, my musíme bojovat, jinak Země nepřežije. Ještě zdaleka není vyhráno. Paralelní vlády sice fungují, ale se značnými problémy. Musíme rozjíždět dost nechutné akce, třeba jako tahle operace, abychom ekonomiku a hlavně armády udrželi pod naší kontrolou, aniž by o tom věděli. Musíme to dělat…"

"- Brát dětem ve spaní jejich cínové vojáčky a nahrazovat je plyšovými medvídky."

"Přesně tak."

"A na co čekáte? Už jsem se jednou ptal a zeptám se znovu: Proč nevyjdete z utajení a neukážete, jak se věci doopravdy mají?"

"A myslíš, že by to lidi přijali?"

"Když je necháte pocítit Zemi…"

"To není tak snadné, Marku. Musejí chtít."

"A nebo se do toho alespoň nechat vmanipulovat," uchechtl se Mark.

"Dělej si legraci."

"Nechci si dělat legraci. Ale mám pocit, že v tom vcítění byl ještě nějaký trik, který jsem neprokoukl. Co to prkno? Říkala jsi, že je živé. Byla to část mysli Země?"

"Země je ve všem kolem nás. Ale pro začátek vcítění je potřeba nějaký symbol. Dřevo se dá nahradit - vodou ze studánky, listím, hrstí půdy, kamenem. Na provedení tolik nezáleží."

"A na čem tedy? Přece to nebylo jenom udělat trochu mystiky, chtít a bum: ono se to stane."

"To máš pravdu." Kat se začervenala. "Země pracuje přes už zasvěcené lidi, ke kterým adept podvědomě cítí kladné emoce. Důvěru -"

"- nebo něco víc. Proto jsi tam musela být?"

"Ano."

Mark zakroutil hlavou. "A musí to být oboustranné?"

Kat přikývla. "Takže ty ke mně teď cítíš nějaké, ehm, kladné emoce v rámci služby Úřadu?"

Kat se na Marka podívala tak, že své otázky hned zalitoval.

"To, co cítím," řekla nakonec, "není z příkazu. Šéf to jenom poznal a použil."

Mark se opřel o zábradlí a podíval se dolů, kde tušil neklidnou vodní hladinu. Stál tak tiše několik minut.

"Už vím, co budu dělat," přerušil nakonec mlčení. Otočil se od zábradlí ke Kat a podíval se jí do očí: "Do Úřadu nevstoupím, dokud nebude situace taková, aby Země, Společnost a Úřad mohly vyjít z utajení. Ale udělám všechno pro to, abych ten den přiblížil. Půjdu a budu otevírat lidem oči. Když to bude nutné, silou."

"Silou?"

"Silou kladných emocí. Vyřiď to tak Šéfovi." 

Mark si zvedl límec kabátu a otočil se k odchodu na druhou stranu mostu, kde měl možná ještě zaparkované 'své' Porsche.

"Marku!" Kat jeho jméno vykřikla skoro plačtivě. Obrátil se zpět. "Kat, já vím." Dívka k němu přistoupila a objala ho. "Jestli se ke mně chceš přidat, tak pojď," zašeptal.

Kat se odtáhla: "To nemůžu. Nebylo by to…"

"- správné?" Markův hlas v otázce zakolísal.

"Efektivní. Já potřebuju pracovat ve velkém týmu Úřadu. Z tebe se zrodil osamělý bojovník. Každý budeme dělat to svoje."

"A jednou se třeba sejdeme."

"Tohle nemusíš říkat, Marku."

"Přál bych si to, Kat."

"Já taky. Sbohem."

"Sbohem." 

Stáli proti sobě, dívali se na sebe, mlčeli a ani jeden se neměl k odchodu. Kat to nevydržela: "Tak už jdi, sakra!" vykřikla. "Vypadni!" 

Mark pokrčil rameny. Otočil se, nasadil pevněji klobouk a zmizel v mlze.

KONEC