Do ulice U Bulhara doběhli dvě minuty před domluveným začátkem schůzky. V ruce měli propustku a čerstvé potvrzení z ministerstva, že Anna má zaplacenou nadstandardní rekvalifikaci. Slečna v úřadu se už zase tvářila, jako že by si s Albertem chtěla dát schůzku, ten se jí ale vykroutil - zanechal jí navštívenku s tím, že zítra bohužel odjíždí na tři roky do Států.
Zbývalo najít správný dům. Ulice u Bulhara je krátká a úzká, z jedné strany tísněná hotely vestavěnými pod magistrálu a její přivaděč, z druhé strany má řadu vysokých, zaprášených, dvě stě let starých domů.
Většinou s chybějícími domovními čísly, uvědomila si Sylva. V poklusu našli trojku a pětku, lichá čísla vlevo, samozřejmě, ale blok končil příliš brzy. Kde může být číslo jedenáct? Ulici ukončovala mimoúrovňová křižovatka.
„Musí to být tam,“ ukázal Albert přes silnici.
Za křižovatkou byly k vidění střechy nízkých skladů, nad které vyčnívaly stožáry trakčního vedení kolejí na Masarykově nádraží. Do areálu sestupovaly úzké schůdky přímo v prodloužení ulice. No jistě, pak pojede vlakem, pochopila Sylva. Prokličkovali mezi bicykly, rikšami a elektromobily čekajícími na světlech, a seběhli po schůdkách do pokračování ulice.
Ocitli se na nevlídném nádražním dvoře, částečně zavaleném všemožným harampádím. Dvůr pokračoval pod magistrálu, kde jej ukončovaly rozpadající se vestavby využívající silničního mostu jako střechy. Blok vlevo byl asi ještě starší, musel pamatovat první republiku, nebo možná Rakousko. Sylva mohla stěží uvěřit, že se tady, na okraji turisticky nablýskaného centra, nachází tak rozsáhlý brownfield. Rozhlédla se - a na budově nejdál vpravo uviděla opršenou plastovou ceduli s nápisem Centrum pro rekvalifikace. Chytla Alberta za ruku a rozeběhla se tím směrem.
Dveře byly zamčené, museli dlouho zvonit, než se v okně vedle vchodu objevila nevrlá tvář vrátného oblečeného do uniformy ministerstva lidských zdrojů. Připlácli mu na sklo obě potvrzení a naznačili, že chtějí dovnitř. Hlídač jej přes okno chvíli studoval a pak jim otevřel. Do dveří byl zabudovaný bezpečnostní rám, který při jejich průchodu výstražně zapípal. Hlídač si vyžádal doklady a když mu je Sylva a Albert podali, protáhl je snímačem a hodil je na dno omšelé plastikové krabice. Pak pokynul, aby tam odložili také všechny kovové věci a prošli druhým rámem. Sylva se trochu podivovala takové redundanci bezpečnostních opatření, ale podrobila se jím mlčky. Albert také nic neříkal.
Tentokrát bylo všechno v pořádku - věci si ovšem ponechat nemohli, vrátný krabici uložil do šuplete k několika dalším a podal jim jen dvě visačky s nápisem návštěva. "Pojďte za mnou," pokynul. Vylezl druhými dveřmi z kukaně a vedl je po chodbě do hlubin budovy.
Hodiny na zdi nad vrátnicí ukazovaly čtvrt na dvanáct. „Jdeme pozdě,“ zabědovala Sylva.
„Určitě nás k ní pustí, máme povolení,“ uklidňoval ji Albert.
Vrátný je vedl na konec tmavé chodby. Dveře, které ji uzavíraly, byly zajištěné mříží. Vedle mříže byl pověšený ocelový sochor. Vrátný ho vzal a přejel sochorem po mřížích tam a zpátky. Chodbou se rozlehly zvonivé rány. Několik okamžiků se nedělo nic, pak se za dveřmi ozvaly spěšné kroky a dveře se otevřely. Mříž ale zůstávala zavřená. Bylo vidět, že za mříží chodba pokračuje nějakých padesát metrů a pak se láme. Hned za mříží stál druhý strážný.
„Co je?“ zeptal se nevrle.
„Návštěva.“ První strážný ukázal na doprovázenou dvojici.
„Mají povolení?“
„Jo.“ První strážný naznačil Sylvě, aby mu podala papíry z ministerstva. Ty pak podal mříží druhému strážnému.
„Máme s ní obchodní jednání,“ prohlásil Albert.
„Se sockou?“ podivil se první strážný.
„Ty je zbytečný ždímat,“ zachechtal se druhý.
Chvíli papíry studoval a pak se obrátil na Sylvu s Albertem. „Nepřítel, třetí stupeň?“ zeptal se. Sylva i Albert přikývli.
„Tak z tý už vopravdu nevyrazíte nic, co bysme z ní předtím nevyrazili my. Ale podíváme se,“ řekl, a pomalým krokem se odkolébal na konec chodby. Otevřel jedny dveře. „Je tu Houseková?!“ zařval dovnitř. Odpovědí mu bylo několikahlasé zmatené mumlání, které strážný rázně ukončil zabouchnutím dveří. „Samý debilové,“ křiknul směrem k návštěvníkům tónem, který se při hodně dobré vůli dal považovat za omluvný. Stejná procedura se opakovala ještě dvakrát, tentokrát bez omluv.
Sylva už netrpělivě přešlapovala, když konečně ze čtvrtých dveří vyšla Anna. Byla oblečená v zašpiněném pracovním overalu, na kterém jen místy prosvítala původní oranžová barva. Štítek byl magistrátní - zjevně to bylo oblečení, které měla na sobě den předtím v práci. Při chůzi se držela za strážným a tvářila se apaticky. Sylva zahlédla, že má pod očima kruhy, ještě zvýrazněné zřejmě od pláče rozpitými černými stíny.
Když spatřila Sylvu a Alberta, její tvář se trochu rozjasnila. „Vy jste mě našli?“ zeptala se, jako by tomu sama nemohla uvěřit.
„Mátě pět minut,“ řekl druhý strážný.
„Nedalo to ani moc práce,“ usmála se Sylva a chtěla Annu přes mříže obejmout. První strážný udeřil sochorem do mříže, až Sylva odskočila. „Žádný kontakt,“ zavrčel.
„Zařídili jsme ti jinou rekvalifikaci - tady v Praze,“ řekla Sylva. „Budeš moct jít s námi.“
Anna se na Sylvu dívala a po tváři jí kanula slza. Mlčela.
„Nerozumíš? Tady ten papír,“ ukázala na lejstro, které držel druhý strážný, „znamená, že máš zaplacený nadstandardní kurs angličitny pro pokročilé. Bez internace. Pustí tě domů.“
„No moment, moment,“ vložil se do hovoru druhý strážný. „To jsme si nedomluvili. Říkali jste, že ji chcete vidět, o propuštění se tady nepíše.“
„Dovolíte?“ přitočil se k němu Albert a vzal mu z ruky jeden z papírů. „Tady se píše, že slečna Houseková má zaplacenou nadstandardní rekvalifikaci. A z toho jasně vyplývá, že přešla ze správy MPLZ do péče firmy Oxford English. Propozice kursu potvrzují, že kurs není internační. Takže ji musíte uvolnit.“
„Ale my nemůžeme jen tak někoho propustit, když mu návštěva přinese nějaký lejstro,“ bránil se druhý strážný.
„To může jen náš velitel,“ přidal se první strážný.
„Tak ho zavolejte,“ přikázal Albert.
První strážný se podíval na hodinky: „Když on bude už asi na obědě.“
„Nebo má práci,“ doplnil druhý. „Kolem poledne vždycky pracuje.“
„A je nerad, když ho při práci někdo ruší.“
Strážní se na sebe podívali a pokrčili rameny.
„No dobrá,“ řekl Albert a vytáhl z kapsy peněženku. „Vidím, že váš šéf je dost zaneprázdněný na to, aby teď přišel.“ Albert vylovil z peněženky desetieurovou bankovku a nechal ji spadnout na zem poblíž prvního strážného. „Ale při trošce dobré vůle byste ho mohli na chvilku obtěžovat.“ Druhá bankovka dopadla skrz mříž k nohám strážního číslo dvě. „A kdybyste ho chtěli obtěžovat méně, můžete mě k němu zavést, rád si s ním promluvím v pracovní záležitosti. Má kolegyně si tady zatím s rekvalifikantkou popovídá o jejím budoucím zařazení. Mimochodem, neupadlo vám něco?“
Oba strážní se shýbli tak prudce, až jim artilérie na opasku zachrastily. Když se zdvihli, byli najednou samý úsměv.
„Jó, pracovní záležitost, to je něco jiného,“ řekl druhý strážný.
„Proč jste to neřekli hned?“ zeptal se vyčítavě první.
„Vem ho za Arniem,“ přikázal druhý strážný prvnímu.
První strážný přikývl. „Ale vy,“ ukázal na Sylvu, „se mi tu nikde necourejte! Budeme tu hned.“ A odvedl si Alberta zpátky k vrátnici.
Sylva se podívala Anně do očí. „Tak vidíš, všechno dobře dopadne,“ zašeptala konejšivě.
Anna stále mlčela. „Nejsem si jistá,“ řekla nakonec.
„Proč?“
„Čert ví, co všechno jsem jim podepsala.“
„Ale neboj se, zaplatili jsme za tvůj kurs čtyři stovky.“
„Eur?“
„Standardů. To se nedá ignorovat. Ta firma tě bude chtít.“
Anna nedůvěřivě přikývla. „Dobrá. Já jenom… kdyby to nevyšlo…“
„Uděláme pro tebe všechno, co budeme moct. Já, Černý, Společnost, Albert. Všichni.“
Anniny bezbarvé tváře se trochu začervenaly. „Díky,“ špitla. „Ale buďte opatrní. Mám strach, že Denisa něco narafičila i na vás.“
„Psalas, že už nedělá novinářku - a máš pravdu, místo ní je tam teď nějaký Klaus.“
„Já vím - Klofáč. Dělal impresária Ronevovi. Denisa mi vyhrožovala, že budou oba svědčit proti nám, jestli nepůjdu dobrovolně do rekvalifikace.“
„Aha,“ přikývla Sylva.
Anna se najednou pousmála: "Říkala jsi čtyři stovky? Tak to jsem ráda, že se mi povedlo uklidit ty úspory do firmy. Ta mrcha mi dala pět minut, tak jsem stihla i nějaké bankovní transakce. Teď už se Denisa k mým penězům nedostane."
Sylva zavrtěla hlavou: „Zkonfiskovala i tvůj podíl ve firmě.“
Anna zbledla. „To přece nemohla, to nejde…“ zakoktala se.
„Jde. A má teď kontrolní balík. Musela jsem si vypůjčit u cashcallu.“
„Zatraceně!“ vykřikla Anna. „Takže obrala o prachy i tebe. Ale ta ode mne dostane!“ uhodila vztekle do mříží.
„Klid!“ křikl druhý strážný.
Anna se na Sylvu dlouze zadívala. „Víš, mám pocit, že to s tou rekvalifikací v Praze není dobrý nápad. Ne za takovou cenu. Oni si mě za těmihle mřížemi podrží. A i kdybych nakrásně přešla na tu druhou rekvalifikaci, tak mě na něčem znovu vykoupou. Raději to zruš a ty peníze vrať, ať nemáš dluhy a neskončíš ve vězení.“
„Anno, co to říkáš?!“
„Já ten půlrok snesu. Deset let žiju s vědomím, že jednou za něco v rekvalifikaci skončím. A budu mít alespoň průkaz na náklaďák,“ pousmála se Anna smutně.
„Ty ses zbláznila,“ skoro vykřikla Sylva. „Oni ti totálně vymyli mozek!“
„To ne. Ale když vidíš, že už jenom tím, že seš, stojíš na kuřím oku někomu, kdo má hodně velkou palici, tak je lepší dát se jednou praštit a dělat mrtvého, než znovu vstát a nechat se rozmašírovat na kaši.“
„Ne, já tě odsaď prostě dostanu a basta! Až přijde Albert, půjdeš s námi. A potom...“ Sylva chtěla pokračovat, ale v tom za sebou zaslechla otevírající se dveře. Ohlédla se a spatřila přicházet prvního strážného, Alberta a ještě jednoho muže. Student práv měl spuštěná ramena. „Tak co?“ vykřikla jeho směrem Sylva. Albert zakroutil hlavou. „Je to v háji,“ řekl zklamaně.
„Proč?“
Třetí muž v uniformě s výložkami zatím došel až k nim a podal jim list papíru. „Slečna Houseková dnes podepsala dodatečnou smlouvu na rekvalifikační kurs s Mosteckou Uhelnou. Dodatek obsahuje klauzuli, že se rekvalifikant vzdává možnosti přejít v následujícím půlroce na jiný kurs. Proto ho nemůžeme za žádných okolností uvolnit.“
„Zatímco naše přihláška na angličtinu byla pozdržena do okamžiku zaplacení, ke kterému došlo až třicet minut poté,“ doplnil chmurně Albert.
Obrátil se k Anně: „Podepsala jsi to?“
Anna se na papír podívala. „Nevím,“ zašeptala. „Asi – možná. Dali mi toho dneska podepsat spoustu! A nemohla jsem to všechno číst, protože mě nutili to podepsat rychle.“
„Takže to je vynucený podpis, ten je neplatný,“ prohlásil Albert.
„To budete muset prokázat,“ odpověděl velitel. „Teď rekvalifikantku neuvolníme. A nyní se s ní rozlučte, vyprovodím vás ven.“
„Podáme na vás žalobu,“ prohlásil temně Albert.
„Vaše šance jsou takhle mrňavé,“ ukázal půl centimetru mezi prsty velitel. Pokynul strážným: „Odvést!“
„Konec návštěv!“ křikl první strážný na Sylvu, která se stále dívala na Annu. Obě slzely, ale nemohly se odloučit. Albert vzal Sylvu za ruku: „Pojď, něco vymyslíme,“ zašeptal. Druhý strážný odtrhl Annu od mříží a táhl ji do místnosti. Otevřely se jedny dveře a ve vzniklém průvanu Anně zavlály tmavé vlasy. Její hlava byla stále otočená k Sylvě. „Miluju tě, lásko!“ vykřikla.
„Miluju tě!“ zavolala Sylva. „A dostanu tě ven, neboj se!“
~~~
Albert Sylvu doprovodil přes půl Prahy až ke skladovému areálu. Sylva si pamatovala, že mu celou cestu opakovala v mnoha obměnách pořád to samé. Musí se něco udělat.
Albert jí na to říkal, že teď nemůžou dělat nic – dokud nebudou vědět, co se vlastně udělat dá. A pak, zrovna když vystoupili u areálu, kde Sylva pracovala, zazvonil Albertovi telefon. Sylva pochopila, že to byl asi zase otec, protože Albert se během hovoru ještě víc zakyselil.
„Co nového?“ zeptala se Sylva.
„Mám zabukovaný let do New Yorku v půl dvanácté večer. Budu muset jet hned domů – balit a tak. Vážně mě to mrzí, věř mi.“ Mladík se tvářil jako boží umučení.
„Alberte…“ začala Sylva a pak se zadrhla. Nechtěla ze sebe vypustit to, co jí právě nejvíc leželo na srdci. Albert to ale řekl sám: „Máš důvod být na mě naštvaná. Že zdrhám zrovna, když mě tu nejvíc potřebuješ. Jenže,“ pokradmu se podíval na Sylvu, „já nemůžu jen tak jít a zahodit všechno, co mám…“
Sylva zavrtěla hlavou. „Ne že bys nemohl. Ty to nedokážeš.“
„Dobrá,“ ušklíbl se Albert. „Jsem srab. Jen bych byl rád, kdybys pochopila… Jsou to mí rodiče a mně je dvaadvacet. Nejsem Robin Hood.“
Sylva chvíli mlčela. Pak zakývala hlavou. „Sama nevím, co bych dělala na tvém místě. Nějak si nedovedu představit, že studuješ práva a někde přitom myješ nádobí, abys měl na školné.“
„Ani já ne.“ Oba se zasmáli.
K zastávce, u které stáli, se blížil trolejbus. „Budu muset jít,“ zamumlal Albert. „Nezlobíš se na mě, teda… moc?“
„Ani ne. Hodně štěstí.“ Políbila Alberta na tvář.
Albert sáhl do peněženky a vytáhl všechny bankovky a poukázky. „Na, tady máš. Určitě se ti budou hodit.“
„To nemůžu -“
„Musíš.“ Trolejbus zastavil u ostrůvku. „Až budu ve Státech, ozvu se. Hodně štěstí!“
Albert nastoupil do trolejbusu, dveře se zavřely. Mával zpoza okna.
Sylva zamávání opětovala. „Hodně štěstí,“ vyslovily její rty. Nám oběma.
Následující kapitola
