Sylva a Albert stáli v návštěvní místnosti metropolitního recyklačního centra, což byl, jak Sylva tušila, eufemismus pro třídírnu u největší pražské skládky. Podnik vlastnila společnost FedEx. Dívali se přes okno na areál. Nízké slunce osvětlovalo vstupní terminál, kam odpadkové kamiony a vlaky různých společností svážely kontejnery z napůl vytříděným odpadem z jednotlivých městských částí i z okolí Prahy. Vzhledem k brzké ranní hodině se na silnici před vjezdem do centra udělala docela dlouhá fronta.
Kontejnery mizely v obrovské modročervené hale, ke které byly ze druhé strany přistaveny vagony na vytříděné komodity. Nad skládkou se vznášející těžký odér odpadků cítili v klimatizované místnosti i přes zavřené okno.
Na zdi naproti oknu visely tři prezentační panely s vysokým rozlišením. První zobrazoval schéma třídírny a chlubil se, že podnik dokáže rozčlenit běžný polovytříděný městský odpad na osmdesát sedm složek využitelných opět v průmyslu. Druhý panel informoval o těžbě původní skládky. Těžká technika se postupně prokousává skrz a třídí odpady třicet až devadesát let staré. Třetí panel se zabýval ekonomikou třídírny. Mimo jiné ukazoval, že z deseti kilo polovytříděného odpadu který se aktuálně vykupuje za sto dvacet osm centů, lze při třídících nákladech sto pětasedmdesáti centů získat komodity v ceně osmi eur padesáti.
„To je docela dobrý byznys, pět a půl eura z deseti kil odpadu,“ poznamenal Albert.
„Myslela jsem si, že na tom tolik nevydělávají,“ uvažovala Sylva.
„Můžeš dotřiďovat doma - pořiď si osmdesát sedm košů,“ zažertoval Albert. Sylva se ale nezasmála.
Otevřely se dveře v zadní části místnosti. Přišel jimi postarší zarostlý muž, který se představil jako vedoucí provozu.
„Dobrý den, co si přejete?“
„Hledáme Annu Housekovou,“ odpověděla Sylva.
„Anna Houseková tu už nepracuje.“
„To víme. Ale netušíte, co se s ní stalo?“
Vedoucí pokrčil rameny. „To je těžká věc,“ řekl rozvážně. „Vy jste její… - co?“
„Já jsem její přítel, slečna je obchodní partner,“ vstoupil do hovoru rychle Albert. Sylva se na něj překvapeně zamračila, ale neodpírala.
Vedoucí se zamyšleně podrbal na zátylku. „Máte nějaký důkaz?“
Sylva vytáhla z kabelky podepsanou zakládací smlouvu firmy S&A.
„A vy?“ obrátil se vedoucí na Alberta. „Jste na Annu nějaký…“
„Mladý? Ale kdepak,“ mávl Albert rukou. „Jsme jen pět let od sebe. Zdá se vám to moc? Anna je v nejlepší kondici, jestli vám jde o - vy víte, co,“ mrknul na něj student práv.
Sylva získala dojem, že si Albert vedoucího povozu dobírá úmyslně a dloubla ho loktem do boku. Vedoucí se ale nerozzlobil.
„No, no, nemusíte být hned tak hrr. Já vám věřím.“
„To jsem rád.“
„Víte, ten její odchod z práce nebyl zrovna obvyklý – dokonce i na to, jak se odsud běžně odchází. Včera ráno sem přišla nějaká ženská z ministerstva informatiky a ještě chlap, chtěli s Annou mluvit. Tak jsem je nechal. Ta z ministerstva pak přišla za mnou, a povídala kdesi cosi, a že je Houseková teroristka a že by to tu mohli z fleku všechno zavřít. Tak jsem…“
„Co jste udělal?“ zeptala se Sylva s hrůzou.
„No, co, co, slečno. Propustil jsem ji, co jinýho. Přivedli mi za ni okamžitou náhradu. Tady mají lidi ledajakej škraloup, to si nemyslete, a mně je to jedno. Ale když páni z ministerstva ukážou, to se člověk nemůže bránit.“
„A nevíte, kam šla?“
„No, ta z ministerstva si ji odvedla.“
„To ji jako zatkli?“
„Ale kdepak. Šla dobrovolně, vůbec se necukala.“
„A nenechala tady nějaký vzkaz?“
Vedoucí se zase podrbal, na Sylvu to dělalo dojem, jako že je celá recyklační stanice prolezlá nějakým štípavým hmyzem. „Jo, ano - vy jste Sylvie Koutnerová, že?“ ujistil se.
Sylva přikývla a ukázala svoje doklady.
„Tak chvilku počkejte.“ Zmizel ve dveřích pro personál a vrátil se za několik minut.
„No, tak tady to máte,“ řekl a podal Sylvě natřikrát přeložený papír nadepsaný jejím jménem. Dychtivě ho rozložila a přečetla si chvatně naškrábaný vzkaz:
Milá Sylvo,
doufám, že se Ti tenhle vzkaz dostane. Strašně mě to mrzí - ale neřekla jsem Ti všechno o své minulosti. Před lety jsem do češtiny přeložila pár deexistovaných textů – asi si domyslíš, který především.
DH to vyhmátla a vyřídila mě. Přešla na MI a má teď páky. Musela jsem se s ní dohodnout, že se na nějaký čas uklidím do rekvalifikace. Kdybych na to nepřistoupila, ušije na nás všechny obvinění z terorismu.
Zkuste něco vymyslet s Černým, věřím, že mě odtamtud časem dostanete. Ale nedělejte nic ukvapeného. A dejte si pozor na DH, je nebezpečná. Použij peníze z naší firmy, přidala jsem na účet svoje úspory.
Miluju Tě nad všechno na světě!
Tvá
Anna.
Sylva se dala do pláče. Albert jí objal ramena a odváděl pryč.
„Přišla jste o peníze?“ ptal se překvapený vedoucí provozu.
„Něco takového,“ odpověděl mu Albert. „Nashledanou.“
„Nashledanou. A… hodně štěstí!“
~~~
Úřad pro rekvalifikace měl být umístěn v nové budově ministerstva lidských zdrojů. Vzhledem k převažující klientele ministerstva nestálo jeho sídlo na zabezpečené Letné, ale v parku u Hlavního nádraží. Nevysoká budova, zaříznutá do mírného svahu, působila na pohled docela přívětivě. Přes celou fasádu se táhl nápis: Ministerstvo lidských zdrojů / Centrální úřad práce. Billboardy pokrývající čelo budovy sdělovaly, že zde mají pobočky firmy ProfiHR, Manpowder, Lidské zdroje, Work4Slaves, PragueRecruits a asi desítka dalších. Stovka jiných společností se prezentovala letáky a reklamními panely v prosvětlené vstupní hale.
Sylva s Albertem prokličkovali tím reklamním houštím, za kterým ke svému uspokojení nalezli dvě schodiště oddělená recepčním pultem. Před pultem stál rozcestník s dvěma šipkami. První nesla nápis ÚP a vedla k levému schodišti, druhá s nápisem MPLZ ukazovala vpravo. Vedle recepce visela velká tabule s čísly oddělení ministerstva. Albert se Sylvou se ji jali studovat, nenacházeli ale nic, co by mělo něco společného s rekvalifikacemi.
„Mohu pro vás něco udělat?“ zeptala se recepční. Zdarma přidala profesionální úsměv.
„Hledáme úřad pro rekvalifikace,“ vyhrkla Sylva.
Albert se k ní otočil, vytáhl navštívenku a úsměv recepční oplatil: „Přesněji máme jednání s osobou, která právě vstoupila do rekvalifikačního programu. Bohužel se nám neozvala a tak ji potřebujeme lokalizovat.“
Zářivý úsměv recepční poněkud pohasl, nicméně odpověděla stále stejně profesionálním tónem: „Oddělení číslo devatenáct, suterén, schodiště úplně vlevo, dveře osmnáct. Pokud vás zajímají naše materiály o rekvalifikacích, prosím.“ Otočila s na pultu stojícím stojánkem s příručkami a letáky tak, aby Albert dosáhl na tituly Maximum z rekvalifikace, Právní status rekvalifikanta a Rekvalifikace: nová příležitost pro deficitní lidské zdroje. Albert si je vzal, pro jistotu dvakrát, jednu sbírku podal Sylvě.
„To oddělení tady nemá štítek,“ ukázal pak na rozcestník budovy.
„Nepruď,“ šeptala mu Sylva, ale recepční byla neodolatelně asertivní: „Samozřejmě, máte pravdu, pane,“ odpověděla nezměněným tónem. „Máte ještě nějaké další přání?“
Albert jen zavrtěl hlavou a vydal se se Sylvou vlevo. Vedle širokého schodiště vedoucího nahoru byly úzké schody do suterénu. Na zdi visela nenápadná cedulka Rekvalifikace.
„Vypadá to, jako by při zřizování ministerstva na úřad pro rekvalifikace zapomněli a tak ho museli šoupnout do sklepa,“ poznamenal Albert, když sestupovali po strmých schodech.
„Co je to deficitní lidský zdroj?“ ptala se Sylva, čtoucí nadpisy na letácích ministerstva.
Albert se na ni ohlédl, přičemž málem spadl ze schodů: „Co já vím?“ zabrblal. „Pracovní právo jsme ještě nedělali. Asi nezaměstnatelný nezaměstnaný.“
Došli ke dveřím s číslem osmnáct. Nad nimi visela tři světla připomínající semafor, ale naležato. Svítila červená. Na dveřích byla cedulka Nevstupujte, dokud se nerozsvítí zelené světlo. Vedle dveří pak zvonek a nápis Zvoňte 2x.
„Krucifix, teď to bude tenký led, s rekvalifikacemi nemám zrovna zkušenosti,“ postěžoval si Albert.
„Ty o nich nic nevíš?“ zděsila se Sylva.
„Ne, to ne – celou noc jsem poctivě studoval. Vím že se rekvalifikace dělí na podpůrné, internační a nadstandardní a pár dalších věci. Třetí stupeň - tomu zatím nerozumím. Chtělo by to mít tady T-ho.“
„A myslíš, že nám řeknou, kde Anna teď je?“
„No, uvidíme. Tak do toho.“ Albert dvakrát stiskl zvonek. Semafor nade dveřmi se přepnul na zelenou. „Jdeme.“
Úřednice, dívka podstatně mladší než Sylva, je přivítala dotazem: „Chcete rekvalifikaci, nebo nabízíte?“
„Hledáme člověka, který je asi v rekvalifikaci,“ řekla Sylva.
„Asi?“
„Na policii nám dali tohle.“ Sylva ukázala hlavičkový papír s adresou úřadu a Anniným jménem.
„Aha. Vyplňte si formulář,“ podala jim papír. Sylva se do něj hned pustila.
„Slečna s ní má obchodní jednání, já jsem její manažer. Rádi bysme ji viděli co nejdřív,“ řekl Albert zdvořile.
„Naši klienti dostávají ty nejkvalitnější služby, což zahrnuje i stabilizovaný denní režim,“ sdělila úřednice. „Podepsáním smlouvy o přijetí rekvalifikace se klienti dostávají do naší péče, a náš úřad tak musí pečlivě zvažovat všechny vnější vlivy, které by mohly průběh rekvalifikace narušit. Samozřejmě, v případě obchodního zájmu se budeme snažit ji pro vás uvolnit co nejdříve,“ doplnila s úsměvem.
Albert se na úřednici roztomile zašklebil: „Četl jsem v letáku, že máte rekvalifikace rozdělené do stupňů. V čem se liší?“
„Ach, to je prosté,“ odpověděla úřednice s úsměvem. „První stupeň je běžné zvýšení kvalifikace v případech, že není zapotřebí speciální péče. Druhý stupeň jsou náročnější kursy, v případech, že osobnost klienta vyžaduje menší péči.“
„Například obnova pracovních návyků?“ nadhodil Albert zlehka.
„Přesně tak. Občas sem přijdou lidé, to byste koukal.“ Slečna za stolkem se vesele zasmála a zamrkala na Alberta.
„No, to si dovedu představit,“ nezůstal pozadu Albert. „A co je ten třetí stupeň?“
„To jsou speciální kursy. Vysoce nadstandardní, se zvláštní podporou. Většinou je pro nás zajišťují externí firmy. Někdy je zapotřebí spojit rekvalifikaci s určitou psychologickou nebo lékařskou péčí, například redukce závislosti, nebo když je pro zvýšení HRI klienta nutná důkladnější restrukturalizace osobnosti..“
„HRI?“
„Promiňte, to je naše úřední hatmatilka,“ zarděla se slečna. „Human resouce index. Stanovuje potenciál klienta na trhu práce. Počítá se z odbornosti a osobnostního profilu. Ale já vás nudím,“ zarazila se najednou.
„Naopak, je to velmi zajímavé,“ usmál se znovu Albert. „Co všechno děláte pro své klienty, aby se co nejdříve zbavili svého handicapu. Vůbec jsem netušil, že stát pečuje tak dobře o ty ubožáky, kteří se nedokážou sami o sebe postarat.“
„To je přece náplní našeho ministerstva. Dávat lidem možnost znovu se postavit na vlastní nohy…“ Úřednice se na Alberta znovu široce usmála.
„A když vám přijde klient, jak se volí odbornost, kterou si u vás bude zvyšovat kvalifikaci?“
„Liší se to případ od případu. Někdy si klient vybere sám, většinou ale hledáme vhodný kurs, který maximálně zvýší HRI klienta s minimálními náklady. Samozřejmě, pokud klient trvá na jiném kursu, může si doplatit rozdíl.“
„Takže noví klienti se nejprve testují? To zabere dost času, který by už mohli věnovat rekvalifikaci.“
„Ale bohatě se to vyplatí. Počet neúspěšných rekvalifikací se nám daří držet pod pěti procenty.“
„Aha,“ přikývl Albert. „To je nebývalý úspěch, když si představím, s jakými lidmi asi pracujete.“
„Ano, to ano.“ Úřednice se už celá pýřila.
„Tak to mi řekněte,“ naklonil se k ní Albert, „rekvalifikace se nedá předčasně ukončit?“
„To bohužel není možné. Podpisem smlouvy se rekvalifikant podvoluje režimu, který má zvýšit jeho kvalitu jako lidského zdroje. Rekvalifikace musí být dovedena do konce.“
„A když zájemce o nadstandardní kvalifikaci přestane platit?“
„To se nemůže stát. Platba nadstandardu se vyžaduje zásadně předem.“
Sylva se konečně vypořádala s formulářem. „Tady to je,“ podala papír přes stůl.
„Výborně, vteřinku počkejte.“ Úřednice doplnila formulář dalšími údaji a protáhla ho čtečkou. „Hned to bude,“ usmála se na Alberta.
V tu chvíli se rozletěly vstupní dveře a dovnitř vtrhl muž se štosem lejster pod paždí. „Ado, podívej se na tu pitomost!“ vykřikl namísto pozdravu. Hodil na stůl papíry a začal v nich něco hledat. „No, tady, tady a tady,“ šermoval před úřednicí několika listy.
„Promiňte,“ obrátila se úřednice na Sylvu a Alberta: „Můžete na chviličku odejít?“ Vyprovodila je ven, přičemž Alberta vedla jemně za rameno.
„Teda,“ kývla uznale hlavou Sylva a opřela se o zeď naproti dveřím. Semafor znovu zčervenal. „Co jsi zjistil?“
„Že rekvalifikace je maskované vězení, které si musíš předplatit – ale to už víme. A slyšelas' o tom třetím stupni? Prý speciální péče. Houby péče. Internační tábor!“ vyprskl zhnuseně.
„Ale neboj, však si poradíme,“ dodal, když viděl, jak Sylva natahuje.
Sylva si vzala kapesník a vysmrkala se. Sotva to udělala, otevřely se dveře kanceláře, ze kterých přímo vyběhl úředník s lejstry. „Na to se příště vyser!“ zařval do kanceláře a zuřivě práskl dveřmi. Při odchodu se musel protáhnout mezi Sylvou a Albertem a tak o ně zavadil. „Promiňte,“ vyrazil ze sebe vztekle.
„Nic se nestalo,“ odpověděl automaticky Albert, zatímco muž mizel v dáli chodby.
„Můžete dovnitř,“ křikl na ně od schodů.
Úřednice se už na Alberta tak neusmívala: „Klientka, se kterou chcete mluvit, má třetí stupeň,“ pravila rozmrzele.
„Áha,“ odpověděl Albert, předstíraje také zklamání. „No to je pech, že to s ní dopadlo tak špatně. Potřebuje restrukturalizaci osobnosti? Rád bych dokončil obchod, než z ní uděláte poctivku,“ pokračoval šibalsky.
„To se nebojte, rekvalifikace by měla jejího obchodního ducha podpořit!“
„Tak to je fajn. A už má přidělený kurs?“
Úřednice jim podala „Tady máte sjetinu. Slečna Houseková nastupuje dnes na půlroční rekvalifikaci třetího stupně, poskytovanou společností MUS.“
„MUS?“
„Mostecká uhelná.“
„Nastupuje do dolů?!“ Sylva téměř vykřikla.
„Kurs jí zajistí kvalifikaci svářeče, řidiče vozidla do padesáti tun a elektro padesát. Vidím, že slečna Houseková nemá ani řidičák. HRI jí vzroste o sedmdesát bodů.“
„Ale vždyť studovala vysokou školu!“ Sylva zatnula prsty do držadel židle.
Albert ji chytil za zápěstí. „Klid,“ zašeptal.
„O tom tu není nic,“ odpověděla nevzrušeně úřednice. „Žádné diplomy.“
„Umí anglicky,“ nevzdávala se Sylva.
„V profilu nemá žádný certifikát.“
„Aha.“ řekl Albert. „Smázli jí všechno, co podle jejich názoru nebude potřebovat,“ pošeptal Sylvě. „A je ještě v Praze?“ otočil se zpět k úřednici.
Několik kliknutí myší. „Ano, je v centru pro rekvalifikaci, odjíždí dnes v půl dvanácté zvláštním vlakem z Masarykova nádraží. Můžu vám sjednat schůzku. Počítejte ale, že bude přítomen zástupce firmy.“ Úřednice se otočila k terminálu.
„Nevadí,“ odpověděl Albert. „Potřebujeme probrat jen pár věcí, které nebudou důvěrné.“
Prsty úřednice se rozeběhly po klávesnici. „Máte to vyřízené,“ usmála se. „V jedenáct deset, U Bulhara jedenáct, budou o vás vědět.“
„Děkujeme,“ řekl Albert. „Nashledanou.“
„Prosím – tady máte propustku a, ehm, nějaké naše prospekty.“ Úřednice se natáhla a podala Albertovi vytištěný papír a pár letáků. „Tady je má vizitka, kdybyste něco potřeboval.“
Úřednice se naposledy zářivě usmála na Alberta a vyprovodila je.
Za dveřmi kanceláře se Sylva rozplakala naplno. Albert ji chytil kolem ramen. Sylvina hlava klesla na jeho hruď. „Uděláme, co budeme moct,“ šeptal. „Z těch dolů ji dostaneme! Nevím jak, ale dostaneme.“ Sylvino štkaní zvolna ustávalo. Albert ji pohladil po vlasech. Velmi jemně. Sylva se přesto vysmekla. „Promiň,“ zahuhlal a poodstoupil. Oba se dívali na zem.
Na podlaze, přímo mezi nimi, ležely dva listy papíru. Musel je tam vytrousit ten rozhněvaný úředník. Sylva je zvedla. Jeden papír měl na sobě jen nějaká čísla, druhý ale obsahoval do jisté míry srozumitelný text. Albert ho rychle přelétl očima.
MPLZ 207P/12/2065
V. Změny kategorizace rekvalifikací
Současný systém sice reflektuje náročnost r.p. v r.ú., nerozlišuje ale dostatečně požadavky na umístění klienta do režimu podpůrné, internační a nadstandardní rekvalifikace. To v minulosti vedlo k několika omylům pří přeřazování mezi kursy. Nový návrh tento nedostatek eliminuje. Návrh je následující:
R1: Současný s. 1, pokud trvání nepřesáhne 6 týdnů a r. je plně zdrojovaný z kap. 2.
R2: Současný s. 1 trvající déle než 6 týdnů. Současný s. 2 do 0,5 roku.
N2-a až N2-i: Současný s. 2 nadstandard podle současné oddělené kategorizace spoluúčasti.
N3-a až N3-i: Současný s. 3 - nadstandard na vlastní žádost podle současné kategorizace spoluúčasti
R3: Současný s. 3 - internační rekvalifikace
E2:Neúspěšné R2 a R3 a současný s. 4.
VI. Změny sazeb za úkony spojené s zařazováním do rekvalifikací
Stávající sazby neodpovídají nákladům. Navrhujeme proto zvýšení sazeb o 50-200% podle druhu sazby (viz tab.4). Nejvýznamnější je návrh na zvýšení kauce pro r.n. na 50% kursovného, zatímco kauce u r.p může být na tuto hodnotu snížena.
„To je dobrý - víc než dobrý!“ řekl Albert a jeho smutná tvář se roztáhla do nejširšího možného úsměvu.
„Proč? Ty v tom něčemu rozumíš?“
„Tady se v zásadě píše, že teď se dá člověk v rekvalifikaci přeřadit v rámci kategorie na jinou pozici, když se zaplatí nadstandard.“
„Tomu nerozumím. Co to znamená?“
„Že se dá Anna převést z těch dolů někam jinam. Stačí, když jí zaplatíme kurs, který má certifikát rekvalifikace třetího stupně.“
„Takže víme, jak ji dostat ven!“
„Přesně tak.“
„Hurá!“
Znovu byli v obětí - tentokrát ale tancovali.
Stáli ve vstupní hale u nástěnky s nabídkou nadstandardních rekvalifikací.
„Ale co jí vybereme?“ Sylva začala prohlížet první tabuli. „Co je to CNC?“ zeptala se Alberta.
„Obráběcí stroje.“ Albert leták prohlédl. „To není moc dobré, nabízí ho přímo MPLZ. Hm. a jen druhý stupeň. Tohle by ale šlo,“ ukázal hned vedle.
„Pasířství?“
„Speciální kovářské páce. Je to trojka, to se nám hodí. Nabízeno firmou Neumanns-schmiedetechnik.“
„Anna sice není peříčko, ale že by dělala kováře?“ zapochybovala Sylva.
„Cokoliv, co ji dostane z dolů.“ Albert zatím studoval podrobnosti. „Cena ujde, chtějí padesát standardů,“ brumlal si. „Trvání kursu dva měsíce… nějak málo na třetí kategorii. Ubytování v penzionu… to to asi prodraží… aha - v Linci.“ Zašklebil se. „To je spíš drahá dovolená v retrostylu, krytá státní dotací.“
„Takže taky ne,“ uzavřela Sylva.
„Musíme najít trojku bez internace a ubytování, aby ji pustili domů,“ uvažoval Albert.
„A aby to nestálo svět,“ doplnila Sylva.
Rozhlíželi se dál. Sylva zakrátko našla další nabídku. „Podívej se: zakázkový design počítačů. Vhodné pro založení vlastní firmy,“ četla. „Parametry: stupeň tři, docházkový. Kursovné šedesát standardů - to by mohlo být ono.
Ale ne!“ vykřikla nakonec.
„Co?“ otočil se k ní Albert.
„Vzhledem k práci s internetem nutný status normála.“
„Zas tak snadné to asi nebude,“ pronesl Albert chmurně. „No, hledej dál.“
Pročítali další a další reklamy. Drtivá většina kurzů byla druhého stupně. Kurzy třetího stupně pak byly buď internační nebo měly nesplnitelné požadavky: společenský status normála nebo příliš vysoké vstupní HRI.
„A co tohle?“ Sylva ukázala na nápadný list vytištěný na luxusním papíře.
Albert přečetl název: „Oxford professional translator's course for advanced speakers. Třetí stupeň, docházkový. No status restrictions or certificate requierements - je to i pro podivíny a nechtějí žádné certifikáty. To by šlo, viď?“
Sylva kývla.
Albert ještě jednou prošel celou nástěnku. „Je to asi jediný možný kurs,“ uzavřel. Znovu se sklonil k letáku. „A sakra.“
Sylva nahlédla Albertovi přes rameno. „Co se děje?“
„Ten kurs stojí čtyři sta standardů.“
„Čtyři stovky? To nevydělám ani za rok!“
Albert se otočil od nástěnky a znovu zahlédl v Sylviných očích slzy. „Neboj se, nějak to dohromady dáme. Pojď si s tím někam sednout, uvidíme, co se s tím dá dělat. Když tak ti půjčím z kapesného.“
~~~
Infomat byl zabudovaný do výklenku v domovní zdi. Sylva se vmáčkla do nepohodlné sedačky, na miniaturní pultík rozložila občanku, potvrzení o vzniku firmy S&A, prospekt k rekvalifikačnímu kursu angličtiny pro Annu a list papíru, na který jí Albert napsal stručné pokyny, jak sestavit platební příkaz.
Annu na kurs přihlásili ještě na úřadu pro rekvalifikace. Úřednice už s Albertem neflirtovala, naopak vyjádřila podivení nad tak zvláštním řešením jejich obchodní záležitosti. S pomocí menšího všimného (dva lístky na koncert Clockwork Orange) ale všechno proběhlo tak, jak si představovali. Po zaplacení kursu se zastaví s potvrzením o platbě, obdrží pro Annu propustku a budou si ji moct v rekvalifikačním centru vyzvednout. Pokud se jim to ovšem nepovede, bude přihláška neplatná a Anna musí nastoupit na pozici v MUS.
Záchrana Anny z rekvalifikace se tak zredukovala na až dětsky snadný úkol: sehnat do hodiny čtyři sta standardů.
Přesunuli se tedy k nejbližšímu infomatu - přesněji k centru komplexního bankovního a e-governmentového odbavení - který stál na ulici zrovna proti vchodu na ministerstvo. Protože bezpečnostní systém znemožňoval práci s terminálem za přítomnosti více osob, počkal Albert stranou a Sylva se pustila do transakcí.
Vrazila občanku do čtečky, zadala přístupový kód a přepnula se do bankovní aplikace. Menu jí nabídlo účty, ke kterým měla přístup: občanský neúročený u Erste Czech (s pár desítkami Eur, snad ani půl Standardu to nedalo), účet náhradních plnění Erste Benefit (plný poukázek na knihovnu od psychologa - nějak v poslední době není čas tam chodit), účet zdravotního pojištění třetí kategorie Erste Normal Health (poctivě placený), osobní spoření Erste Safety pro případ sociální nouze (ne tak poctivě placené), pojištění spotřebitelských úvěrů Consumer Bank CL Basic (prázdné), dvousetstandardový úvěr Erste Base Company na založení firmy S&A (s první splátkou), účet Bussiness Deposit se základním jměním firmy S&A a další komerční účet Bussiness Economy s běžnými aktivy.
Přepnula formát výpisu z Eur na Standardy a začala uvažovat, jak ty čtyři stovky seskládá. Občanský účet snese malé přečerpání - tak desítku. Poukázky by teoreticky mohla střelit v knihovně - ale na to nemá čas, stejně je to pár šupů. Ze zdravotního pojištění a úvěru se nic vybrat nedá. Na sociálním spoření je nějakých třicet standardů, které může vybrat. Běžný účet S&A je skoro prázdný, toho půl standardu tam každopádně musí nechat, nějaké drobné stahování z účtu se vždycky objeví.
Zbývá základní jmění - čtyři sta standardů vložených před měsícem - a jak Sylva viděla, tady jsou ještě Anniny tajné úspory: sto sedmdesát pět standardů. S těmi může manipulovat, s Annou mají stejné podpisové právo. Albert jí potvrdil, že základní jmění firmy lze dočasně snížit na dvě stě standardů. V případě nutnosti může firmu dokonce protáhnout konkursem. Takže může převést základní jmění na aktiva firmy a ty pak poslat na vzdělání spolumajitele.
Celkem má k dispozici šest set patnáct standardů. To bude stačit, dokonce nebude muset rušit firmu.
Přepnula se do aplikace obchodního rejstříku a začala sestavovat návrh na snížení základního jmění firmy S&A. Vyplnila formulář, podepsala se na touchpad automatu a odeslala požadavek.
Monitor si vyžádal chvíli trpělivosti. Anna o databázích mnoho nevěděla, ale tušila, že bankomat si teď povídá s registrem občanů kvůli jejímu ověření, s obchodním rejstříkem a bankou. To musí zabrat nějaký čas, říkala si, takže ji nijak neznepokojovalo, že její transakce trvá už víc než minutu.
Horší bylo, že operace skončila neúspěchem. Nemáte oprávnění provést tento příkaz, napsala aplikace obchodního rejstříku. Ke změně základního jmění firmy S&A potřebujete držet minimálně 50,0% vkladu do základního jmění. Váš vklad činí 34,8%.
Sylva zalapala po dechu. Anna vložila své úspory do základního jmění firmy - a tím je vlastně celé zablokovala! Proč to udělala zrovna takhle? Zmáčkla tlačítko podrobnosti o společnosti S&A. A dech se jí zastavil podruhé.
Držitelkou kontrolního balíku 65,2% jejich firmy už nebyla Anna, ale Denisa Hadamczik.
Sylva vyběhla z infomatu s výtiskem poslední vlastnické struktury firmy S&A. Beze slova ho podala Albertovi. Ten jej přelétl očima a pochopil.
„Já ji zabiju,“ pronesla Sylva chladně. „Tentokrát to asi doopravdy udělám, jen co se mi ta mrcha dostane pod ruku. Ona zničí všechno!“
Albert se ji pokusil uklidnit. „To budeme řešit později, teď někde musíme sehnat ty peníze.“
„Máš nějaký nápad?“
„Začneme běžným úvěrem.“
„Už jeden splácím,“ pokusila se odporovat Sylva.
„Zkusíš to u jiné banky,“ nadhodil Albert. „Doporučuju MiniShare, ti se moc neptají, na co ty peníze potřebuješ, a přitom to ještě nejsou lichváři.“
Anna se vrátila do infomatu a vyťukala patřičnou volbu. Zpočátku to šlo dobře. Vyplnila několik aplikačních formulářů a čekala na ohodnocení. Když jej zahlédla, znechuceně půjčku zrušila.
„Co je?“ zeptal se Albert.
„Mám nízký rating, nabídli mi jen sto padesát,“ zakroutila hlavou Sylva. „Máš tip na nějaké ty lichváře?“
Albert se odmítavě zašklebil: „To bych nezkoušel. Oškubou tě jak slepici. Může se pak taky stát, že v rekvalifikaci skončíš i ty. Víš co, zkusím to sám.“
„Jako že budu splácet tvůj úvěr?“
„Uvidíme,“ pokrčil rameny Albert, vystrčil Sylvu z výklenku a vecpal se tam sám.
„No vida, tak mně půjčí,“ zahlaholil za několik okamžiků. „Vyplním ten příkaz a jdeme si pro povolenku,“ pokračoval vesele.
Za minutu ale zvadl. „Hm, tak tohle taky nepůjde.“
„Proč?“
„Anna je pro banku bezpečnostní riziko. Na rekvalifikace půjčují jen normálům.“
„Nemůžeme si půjčit na něco jiného?“ navrhla Sylva. „Můžeme to třeba převést přes můj účet a nikdo nebude vědět, že to bylo na rekvalifikaci.“
„Bohužel,“ zamračil se Albert. „Všechny občanské půjčky jsou účelové. Nesmíš ji použít jinak, než jak uvedeš při podpisu smlouvy. Oficiálně to je kontrola korupčního jednání, ale docela pochybuju, že to je tak striktní kvůli tomu, zvlášť proto, že to opravdové mazání jde docela jinudy. Ale já něco vymyslím.“
„Nemáme moc času, už je půl jedenácté,“ upozornila Sylva
„To stihneme,“ mávl rukou Albert. „A co firemní úvěr?“ nadhodil.
„Už nejsem jednatel,“ zatřásla hlavou Sylva.
„A Společnost?“
„No jistě!“ v Sylvině hlasu zazněla opět naděje: „Černý mi dal číslo na Raškovou a že prý se přimluví.“
„Ale čtyři sta standardů,“ rozhodil rukama Albert: „Pochybuju, že dají takovou částku.“
„Zkusit to musíme,“ rozhodla Sylva. Sedla si k terminálu a vyťukala číslo, které měla napsané od Černého.
„Společnost, Rašková,“ ozvalo se ze sluchátka. Sylva se představila. „Asi vám volal doktor Černý, že možná budu potřebovat jistou půjčku. Bohužel, jde o víc peněz, než asi -“
„Promiňte,“ přerušila Sylvu tajemnice Společnosti. „Pan Černý a já se moc omlouváme, ale pokud jde o slečnu Housekovou, nemůžeme se teď nijak angažovat. Došlo k jistým komplikacím, ehm, ekonomického rázu…“ hlas utichal.
„Skutečně nám nemůžete pomoct?“ žadonila zoufale Sylva.
„Tenhle týden určitě ne. Byl na nás povolán audit, jsme teď mírně, ehm, paralyzovaní. Možná bych vám mohla slíbit nějakých sto, sto padesát standardů do pondělka.“
„To už bude pozdě,“ zašeptala do sluchátka Sylva.
Hlas účetní se stal trochu vřelejším. „To mě mrzí, ale já vám opravdu pomoct nemůžu.“
„Tak to se nedá nic dělat,“ pípla Sylva. „Nashledanou,“ a položila telefon.
„Tak teď už o nikom nevím,“ prohlásila Sylva zdrceně. „Nevím, nevím, nevím!“
Albert stál opřený o zeď domu vedle infomatu a držel se za čelo tak, aby si ochránil obličej před pražícím dopoledním sluncem. Po ulici chodily desítky lidí, nikdo přitom nevypadal příliš nešťastně, což situaci Sylvě ještě zhoršovalo. Kdyby bylo aspoň hnusně, pomyslela si.
„A co tví rodiče?“ navrhl Albert znenadání. „Nikdy jsi o nich tedy nemluvila, ale jestli třeba -“
„Ne.“ zarazila ho Sylva nekompromisně.
„Máš pro to nějaký důvod?“
„Není čas ti to vykládat,“ řekla Sylva. „Z nich ty peníze prostě nedostaneme - i kdyby je měli.“
„No, dobrá, dobrá,“ krčil rameny Albert. „Někde ty peníze ale vzít musíme!“
„Už asi není šance.“ Sylva začala nabírat. Sbohem Anno, skončíš na šachtě, pomyslela si.
„Já vím, kde ty peníze seženeme,“ řekl Albert náhle.
Vstoupil do výklenku infomatu a vystrčil Sylvu ze židličky. „Mám na kapesném alespoň pět stovek.“
„To pro nás nemůžeš udělat,“ křikla za ním Sylva.
„Se svými penězi můžu dělat co chci,“ odpověděl jí přes rameno. Vytáhl Sylvinu kartu a vložil do čtečky svojí.
Sylva už neprotestovala. Věděla o Albertově zajištění a tušila, že čtyři sta standardů pro něj nemůže být žádný problém.
Albert si to samozřejmě myslel taky.
A byl nepříjemně překvapen, když zjistil, že se mýlil.
„Tati, to jí nemůžeš udělat,“ škemral Albert do svého mobilu. Sylva z hovoru slyšela jen jeho slova, ale dovedla si představit, co znamená bouřlivé bzučení u Albertova ucha. Albert měl sice značné kapesné, byt a napěchovaný účet, všechny platby nad sto standardů ale schvaloval jeho otec. Albert se tak musel pokusit přesvědčit rodiče, že je dobrý nápad zaplatit čtyři sta standardů na odpuštění rekvalifikace nepříteli, který do češtiny přeložil nebezpečný samizdat.
A zjevně se mu to nepovedlo. „Ne, ona neprovedla nic špatného, je tam neprávem,“ pokusil se Albert zakřičet do telefonu, aby byl přerušen další smrští frekvenčně ořezaného rachotu. „Ale když to neudělám já, tak nikdo jiný. Zkoušeli jsme všechno!“ Albert se ohlédl na Sylvu a pokusil se povzbudivě usmát - místo toho se jen zašklebil. A odkloněním hlavy od telefonu dokázal, že se hlas jeho otce ve sluchátku stal slyšitelným i pro Sylvu.
„Tak já ti teda řeknu, co udělám,“ hřímal telefon: „Nejen, že ti nedovolím plýtvat penězi určenými na tvoje vzdělání pro nějakou nepřátelskou krávu, ale rovnou ti povídám, že už mám toho celého tvého bratříčkování s podivíny tak akorát dost!
Takže poslouchej. Já těch čtyři sta standardů použiju na to, abych ti zaplatil poznávací zájezd po Spojenejch státech, po kterým dokončíš svoje studia taky v USA. A odjedeš tam hned! Jinak ti okamžitě seberu byt, ruším tvoje stávající stipendium, vracíš se k nám do vily a od prvního nastupuješ u mě ve firmě jako účetní! Práva budeš studovat při zaměstnání, abys neměl čas na ty svoje úlety! Je ti to jasný?!“
Albert byl tak v šoku, že vůbec nepostřehl, jak Sylva slyší každé slovo. „Jasné,“ pípl do telefonu a zavěsil.
Teprve teď se podíval na Sylvu. „Asi nemusím nic vysvětlovat,“ řekl, když spatřil její zoufalý výraz. „Je to v háji, peníze jsme nesehnali. A navíc asi budu muset odjet. Tatík mi těmi Státy hrozil pravidelně, nemyslel jsem si ale, že to udělá. Promiň.“
„To není tvoje chyba, nemusíš se tvářit tak zdrceně,“ odpověděla Sylva. „Snad něco vymyslíme odpoledne nebo zítra. V pět vyzvedneme T-ho a ten na něco přijde.“
„Ale - otec mě posílá pryč!“ zaskuhral Albert nepřítomně. „A já tam budu muset!“
Sylva se podívala na hodinky. „Víš, co ti poradím? Vybodni se na tatíka a jdi dělat někam, kde si na ty práva přivyděláš sám. Zkus se nad tím zamyslet.“
„Sylvo, ty to nechápeš, tohle nemůžu-“
„Ne teď. Máme strašně málo času. Nedá se vymyslet něco jiného?“
Albert seděl na židličce infomatu a kroutil hlavou. Uplynula minuta.
Sylva viděla, že teď musí jednat ona. Zkusila se soustředit. „Alberte? Jestli mi chceš pomoct, tak se seber! Kolik můžeš vybrat?“
Albert se nejprve nehýbal, ale pak několikrát kliknul na dotykový monitor. „Asi sto deset standardů,“ odpověděl bezvýrazně.
„Tak počítej se mnou: Ty máš sto deset. Já čtyřicet. Sto padesát mi půjčí.“
„Přece-“
„Třeba mi je půjčí!“ přerušila ho vztekle Sylva. „To jsou dohromady tři stovky. V pondělí mi Společnost půjčí zbytek. Sto standardů na čtyři dny dostanu třeba od samotného ďábla.“
„Oni ti je nedají.“
„Pusť mě k terminálu a řekni mi číslo na nějaké lichváře!“
Bylo tři čtvrtě na jedenáct a Sylva měla na občanském kontě čerstvě převedené své sociální spoření, sto deset standardů od Alberta a sto padesát získaných od MiniShare - výhradně na vlastní osobnostní rozvoj. Teď držela v ruce sluchátko a komunikovala s robotem na druhém konci linky. Vzali první cashcall službu v seznamu, na porovnání sazeb nebyl čas.
Sylva se proťukala nabídkou finančních služeb k té pravé.
„Pro překlenovací úvěr bez ručitele stiskněte jedničku,“ pravil se umělý hlas v telefonním sluchátku.
Sylva stiskla patřičné tlačítko.
„Zadejte cílovou částku,“ pokračoval se hlas. Sylva stiskla tlačítka jedna, nula a pět. „Samozřejmě, sto pět standardů není problém. Přejete si hotovost? Ne - v tom případě uveďte číslo účtu. Vaše peníze budou na místě do tří minut. Souhlasíte?“
Sylva stiskla ano.
„Děkujeme za využití služeb firmy AllCall. Upozorňujeme, že poplatek za zprostředkování úvěru činí deset procent částky a denní úrok včetně daní činí žádná celá padesát devět procenta. Přejeme vám příjemné použití vašich peněz a hezký den.“
Sylva nyní viděla, že má na běžném účtě možnost vybrat neuvěřitelných čtyři sta pět standardů. Albert jí podal papír s číslem účtu firmy Oxford English a identifikací Anniny rezervace. Zadala potřebné údaje a třikrát je zkontrolovala. Pak stiskla enter a nechala si výsledek transakce vytisknout.
Anna měla zaplacený rekvalifikační kurs v Praze.
Nepočítaje Albertovy peníze, měla teď Sylva dluh dvě stě padesát standardů.
A bylo za pět minut jedenáct.
Následující kapitola
