Předchozí kapitola
Anna nebyla nikde. Nebyla u sebe doma, nebyla v Arše u Pošahaných, nebyla ve Společnosti. Aspoň že na tom posledním místě narazila na Černého, který vyplňoval nějaká lejstra neúspěšnému spisovateli.
Zprávy neviděli, ale hned si je pustili na internetových stránkách televize.
Černý pak Sylvu objal. „To je zlé,“ pronesl vážně. „Rád bych vás uklidnil, ale tohle je velmi složitá situace a já zatím nevím, jaké potíže to může způsobit… ehm, všeobecně.“
„Sylvo,“ promluvil poprvé T.: „Já ti pomůžu, jak budu moct. Mám zkušenosti s obviněními, aktivismem, byl jsem i nepřítelem a v rekvalifikaci. Když budete mít dobré právní a finanční krytí, tak z toho Annu dostaneme.“
„Krátkodobě vám může půjčit Společnost,“ pokračoval Černý. „Dám vám telefon na naší tajemnici, až to bude zapotřebí, ozvěte se - bude o vás vědět.“
Napsal číslo na papírek. „Můžeme také využít aktiv vaší společné firmy, je velké plus, že ji máte. Spojím se s vyšetřovateli, budu Annu zastupovat. Jo,“ zarazil se na okamžik, „a seženu vám Alberta, budete potřebovat právníka k ruce.“ Připsal na papírek druhé číslo: „To je jeho mobil, zavolejte mu.“ Podal Sylvě papír s oběma telefony.
Pak začal zamyšleně přecházet po buňce, mnul si bradu a brumlal: „Pokud je Anna podezřelá z terorismu, je pravděpodobné, že nás budou všechny vyslýchat. Do potíží se může dostat Společnost, také Bertramovo divadlo a tak dále. Musím je všechny varovat, ještě dnes. Čeká nás spousta starostí. Ale,“ povzbudil zničenou Sylvu, „uděláme všechno, co budeme moci.“
Sylva stála, v ruce cedulku s telefonními čísly, Černý procházel kolem ní a znovu si mumlal něco o právních postupech. T. stál tiše stranou.
Podívala se na ně vyčítavě: „A co mám dělat já?“ vykřikla, a rozplakala se. Oba muži k ní přiskočili a snažili se ji uklidnit. „Já budu v pohodě,“ zašeptala Sylva. „Jen nevím - prostě nevím! Musím mluvit s Annou…“ vyslala uslzený pohled k T-ovi.
Viděla, jak se T snad poprvé v životě usmál. „Výborně,“ řekl. „Hned máme plán! Musíme zjistit, kde Anna je. Jestli není doma, tak je buď ve vyšetřovací vazbě, nebo v přípravě na rekvalifikaci. Zajdeme na policii a zjistíme to.“
Sylva cítila, jak se jí vrací krev zpátky do žil. „Hned?“
„Hned.“
„Pane doktore, půjdete s námi?“
Černý se omluvil: „Bohužel, musím za Bertramem. Počkejte.“ Zvedl sluchátko a vytočil číslo. „Půjdete na centrální služebnu?“ zeptal se.
Sylva pokrčila rameny, T přitakal.
„Výborně. Alberte, viděl jste zprávy?“ pokračoval do sluchátka. Ozvalo se souhlasné brebentění. „Ano, ano. Sylva a T. jedou do Pobřežní zeptat se na Annu. Ano, budou vás tam potřebovat. Vyrážejí hned. Za půl hodiny?“ Položil sluchátko.
„Albert vás bude čekat před centrálním policejní služebnou. Adresa je-“
„Pobřežní patnáct, já vím,“ přerušil ho T.
Centrální policejní služebna v Pobřežní ulici byla šedivá desetipatrová krychle nedaleko stanice metra, na hranici bežné a bezpečnostně zajištěné oblasti, se zvláštním vchodem do každé zóny. Dorazili tam před devátou. Hlavní vchod do města už byl zavřený, světlo svítilo nad postranní brankou. Před ní čekal Albert. Pozdravil je.
„Musíme zjistit, kde Anna je a v jaké fázi je řízení s ní,“ naznačil strategii. „Nechte mě jednat.“
Vstoupili do podatelny. Nevelká místnost s pár židlemi byla zakončena pancéřovanými dveřmi s malým zasouvacím okénkem. Na zdi nade dveřmi visel zhasnutý informační panel, reproduktor, širokoúhlá kamera a nápis Přistupujte jednotlivě.
Albert zaklepal na okénko. Za oknem se ozval neurčitý zvuk, ale neotevřelo se. Albert znovu zaklepal. Ozval se další hluk. Panel nade dveřmi se rozsvítil a v jeho horní části se objevil malý nápis Podatelna 23. Další klient č. Zbytek panelu zůstával prázdný a okénko se stále neotevíralo. Albert znovu zaklepal. Za dveřmi se ozvalo zaškrábání a reproduktor nade dveřmi zachrchlal: „Vezměte si pořadí!“
„Ale -“ Albert mírně zaváhal. „Jsme tu sami, není důvod čekat.“
„Vezměte si pořadí,“ zopakoval ženský hlas nekompromisně. „Lístek vám vydá automat u vchodu.“
Sylva přistoupila k naznačenému přístroji. Automat měl na sobě tlačítka s popiskami. Oznámení - méně závažného trestného činu, závažného trestného činu, pohřešované osoby. Žádost o informace - policie, státní zastupitelství, věci v trestním řízení, Jiné - terorismus, právní zástupci, četla Sylva. Žádáme policii o informace, řekla si a zmáčkla patřičné tlačítko. Automat vyjel lísteček s číslem jedna, za několik vteřin se stejné číslo rozsvítilo nad okýnkem, které se konečně otevřelo na celých svých třicet centimetrů.
Za oknem zahlédli neupravenou hlavu úřednice v policejní čepici. „Přejete si?“ zeptala se nasupeně Alberta, který byl nejblíž. „Přistupujte jednotlivě,“ zaskřehotala na ostatní, až Sylva a T. poskočili. „Jsme tu spolu,“ vysvětlil Albert.
„Přistupujte jednotlivě!“ Okénko se zavřelo.
Albert pokynul Sylvě a T., aby poodstoupili a znovu zaklepal. Okénko se za chvíli otevřelo. „Ano?“ zeptala se úsečně úřednice.
„Dobrý večer, potřebujeme vědět, kde je jedna slečna.“
„To jsou pohřešované osoby, máte špatné pořadí.“ Okénko se chtělo zavřít, ale Albert do škvíry strčil propisovací tužku. „Máme důvod se domnívat, že byla zadržena.“
„To je věc státního zastupitelství. Máte špatné pořadí.“ Úřednice přitlačila na okénko, propiska praskla, ale vydržela.
„Chceme se jenom dozvědět, kde je zadržena!“
„Informace o probíhajících případech nepodáváme.“ Úřednice trhla okénkem a vycvrnkla propisku ven. Pak se okénko zaklaplo. Albert na něj prudce zabušil. „Jsem její advokát,“ zařval. „Budu si na vás stěžovat.“
Okénko se poněkud zvedlo. Ven se vysunul malý formulář. „Prosím.“
Albert vzal papír do ruky. „Co to je?“
„Formulář pro vyřízení vaší stížnosti.“ Hlas úřednice byl vyzývavý.
Albert formulář během minuty vyplnil. „A komu ho mám dát?“ zeptal se nakonec.
„Samozřejmě, že mně,“ odpovědělo okénko, „to si neumíte ani přečíst pokyny?“
Albert strčil vyplněnou stížnost pod rám. Listina zajela dovnitř a vzápětí se za sklem ozval zvuk trhaného papíru. „Vaše stížnost byla zamítnuta,“ ozvalo se z okénka. „Přeju příjemný zbytek dne.“
Panel nade dveřmi zhasl, úřednice tím zjevně považovala celou záležitost za vyřízenou.
Albert vztekle kopl do zdi. Pak dvakrát přešel po místnosti, broukaje si něco jako klasický přístup. Najednou rozhodně přistoupil k automatu a postupně mačkal všechna tlačítka. S hrstí získaných lístečků se vydal zpět k okénku a zuřivě na něj zabušil. Okénko se mírně pootevřelo.
Albert do něj vtlačil všechny lístečky - a s nimi, jak si Sylva všimla, nenápadně také dvacetieurovou bankovku.
„Tak poslouchejte,“ zavrčel, než úřednice stačila cokoliv říct: „Jako právní zástupce žádám informaci, kde se nachází pohřešovaná osoba jménem Anna Houseková, která je nejspíš v trestním řízení na státním zastupitelství, protože byla obviněna za spáchání lehkého a závažného trestného činu a je v podezření z terorismu. Stačí vám to takhle?“
Za okénkem se ozvalo klapání klávesnice. „Vaše doklady,“ zahuhlal reproduktor. Albert vsunul škvírou požadovaný dokument. „Vaše taky, jestli jste s hledanou v nějakém vztahu,“ zahučelo okénko na ostatní. Sylva podala do okénka občanku se slovy „Máme společnou firmu.“ T. se odtáhl.
„Dobrá,“ zachrčel reproduktor. „Podíváme se. Říkal jste Anna Housková?“
„Houseková,“ opravil Albert.
„Jistě.“ Zdálo se, že za okénkem konečně probíhá nějaká aktivita. „Slečno Koutnerová, přistupte,“ ozvalo se okénko za chvíli. Sylva vykonala požadované.
„Případ Houseková byl již policií uzavřen,“ sdělilo okýnko. „Dohodou.“
Okýnko vyvrhlo list papíru a definitivně se zavřelo.
Sylva se na něj podívala. Pod hlavičkou policie byl vytištěn krátký text:
Anna Houseková
Status: Nepřítel
Režim: Rekvalifikace
Kontakt: Úřad pro rekvalifikace, Ministerstvo lidských zdrojů, Bolzanova 2. Úřední hodiny Po-Pa 9-16.
~~~
„Teď už nemá cenu se o něco pokoušet, úřad otevírá až ráno.“
Seděli na lavičce ve stanici metra Florenc. Albert a T. se snažili Sylvu pokud možno uklidnit.
„Zajdeme tam hned, jak otevřou,“ pokračoval T.
„Ještě předtím bysme se měli zastavit u Anny v práci. Jestli je v rekvalifikaci, tak to znamená, že ji vyhodili - třeba budou něco vědět,“ uvažovala Sylva.
„Co by tam mohli vědět?“ nesouhlasil T.
„Nevím, Mám prostě pocit, že se tam máme zastavit.“
„No, Sylvo, jak myslíš. V kolik?“
„V půl sedmé na Ládví?“
„To by šlo.“
„A já,“ zachmuřila se Sylva, „se budu muset omluvit v práci. Krucinál, krucinál!“ bouchla rukama do plastu sedačky. „Zkurvenej ověřovací režim, teď do něj padám rovnejma nohama!“
„Máš důtku?“ zeptal se Albert. Sylva přikývla. „Tak to je blbý. Nevíš o někom, kdo by za tebe zítra zaskočil?“
„Um-m,“ zakroutila Sylva hlavou.
„Co děláš za práci?“ zeptal se T.
„Skladovou dispečerku v CzePostu. Proč?“
„Máte tam mind-control?“ Její otázku T. ignoroval.
„Máme.“
„Tak to by šlo.“
„Co?“
„Dělal jsem skladníka, mám logistickou kvalifikaci sedmičku, i certifikát na mind-control, řidičák na ještěrku a rok praxe. Zítra jděte s Albertem sami, zaskočím za tebe. Teda jestli to takhle stačí."
„Ty bys…“ Sylva se na T-ho nevěřícně dívala.
„To je maličkost,“ mumlal rozpačitě T. „Nic, co bych nezvládl. Když mi teď předáš směnu a zatelefonuješ šéfovi… A odpoledne mi necháš v práci vzkaz, kde vás najdu. Budete potřebovat každou hlavu.“
„Jo, to by šlo,“ souhlasil Albert.
Sylva uvažovala, jestli se nedá dělat něco jiného. Asi ne. „Dobře. Zavolám do práce.“
Zvedli se a přešli k jednomu z telefonů stojících na peróně. Sylva zvedla sluchátko, vložila průkaz a začala vytáčet číslo k sobě do práce. „Bude tam záznamník,“ vysvětila T.-ovi. „Řeknu, že tam přijdeš místo mě. Nadiktuješ mi číslo dokladu…?“ najednou se zarazila.
„A jméno,“ doplnil ji spisovatel. „Tady máš mou občanku,“ ukázal Sylvě doklad. Sylva na dokument hleděla, dokud se ze sluchátka ozýval chrčivý hlas záznamníku. Potom sluchátko píplo.
„Tady Sylva Koutnerová,“ řekla do telefonu. „Omlouvám se, ale zítra nebudu moct do práce. Posílám plně kvalifikovaného náhradníka podle zákoníku práce,“
„- paragraf šestnáct písmeno b,“ radil jí zezadu Albert.
„- paragraf šestnáct písmeno b,“ zopakovala Sylva do mikrofonu. „Občanský průkaz CZ 12 05 03 83, jméno Bush Kolmajer. Děkuji.“ Zavěsila.
T. na ně chvíli stydlivě koukal. „Tak už znáte mý jméno,“ vysoukal ze sebe nakonec.
Albert chápavě přikývl. „To je drsný, jmenovat se zrovna takhle.“
Sylva se snažila říct něco příjemného. „Normálům by to imponovalo,“ vymyslela.
„Nejsem normál,“ odsekl T. „Pro mě je to prokletí. Proč se mám jmenovat zrovna po prezidentovi, kterýho považuju za počátek všech těch současnějch sraček?“
„Promiň.“ Nastalo trapné ticho.
Albert zasáhl: „To je v pohodě. Známe tě jako spisovatele T. a není důvod, proč to měnit. Žádné jméno jsme neslyšeli. Oukej?“
T.-ovi se viditelně ulevilo. „Oukej.“
„Tak fajn.“ Albert zaregistroval přijíždějící soupravu. „Hele, mně už to jede. Tak jsme domluveni? Zítra.“ A odjel.
„Kam to máš ty?“ zeptal se T.
Sylva ukázala na druhou stranu: „Na Jižnák.“
„Nebude ti vadit, když tě kus doprovodím?“ V T-ově hlase zazněla starost a přátelství. Nebyl v něm ani náznak flirtu.
Sylva souhlasila. „Stejně ti musím říct, co tě zítra v práci čeká.“
Následující kapitola
