Předchozí kapitola
Markus se v půl sedmé chystal odemknout pronajímanou zasedačku, aby mohl přivítat svou každotýdenní skupinu. Ještě předtím si ale potřeboval vyzvednout pár drobností z kancelářské buňky. V hale bylo živo, v mnoha buňkách se střídali denní a večerní nájemci, takže i kancelářský šum byl v tuhle hodinu o něco hlasitější. Markus si tak, dokud nezabočil do své buňky, nevšiml, že u stolu sedí schoulená a štkající Sylva.
Položil jí ruku na rameno: „Co se stalo?“
„Vyšel mi ten článek…“
„Zmršili ti ho?“
„Ne to ne. Ale -“ Sylva podala Markusovi výtisk, o který byla na stole opřená. Štos asi deseti listů byl nahoře zmáčený slzami. „To za tím.“ Markus nalistoval pátou stránku, kde se lehce čitelný font Sylvina autorského díla měnil v titěrný, do dvou sloupců zalomený text komentářů k článku. Od komentáře první!!!!!! datovaného k 0:00:00 až po poslední vytištěný z 16:45:54 znějící přesně - ať si nabuší, to byly skoro samé invektivy a hrubosti. „A tys to celé četla? Šrajer tě nevaroval?“
„Všichni mě varovali, že nemám číst diskusi. Ale já chtěla vědět, co si lidi myslí. A tohle…“ Sylva se znovu rozplakala.
Markus jí podal kapesník. „Co si lidé o tvojem článku myslí, se z diskuse pod ním nedozvíš. Dívala ses jinam?“ Sylva zavrtěla hlavou. „Tak pojď, něco ti ukážu.“
Vzal ji za ruku a odvlekl nedalekému volnému počítačovému terminálu. Otevřel z menu nejčtenější zpravodajský server Today a kliknul na diskusi článku s titulkem Tragická nehoda na dálnici D3. Komentáře začínaly Zase první! a končily seš podivínskej čůrák.
„Otevři si jakýkoliv článek, dostaneš to samé. Tohle svinstvo nikdo necenzuruje. Jestli se tam objevují nějaké informace, tak je to tak zavalené odpadem, že je z toho stěží dostaneš bez předběžné filtrace.“
„Ale -“ Sylva začala v papírech něco hledat.
Markus ji zadržel. „To nemá cenu. Pojď, vezmi článek na skupinu a přečteš ho tam.“
„To ne – na skupině na mě budete moc hodní, tam se nic nedozvím.“
„Ále.“ Markus jí papíry sebral a vracel de do buňky pro svoje lejstra. „Naše skupina je přece dost různorodá. A jestli chceš kritiku… Zeptej se Klase a uvidíš.“
Sylva se nakonec uklidnila už tím, že přečetla článek nahlas. Většina klientů jí dokonce zatleskala.
Markus pak vyzval všechny účastníky skupiny, aby se o článku vyjádřili. Extravagandista Michal jej několika slovy pochválili, neopomenul ale dodat, že si není jistý, zda má psaní takových článků smysl. Podobně mluvila většina. Buchelovi si navíc dělali starosti, zda takový článek nezpůsobí Sylvě potíže. Jen Klas se podle očekávání do článku pustil s argumentem, že dokud hrozí válka s terorismem, musí se dělat vše pro stabilitu společnosti - a Sylvina činnost společnost destabilizuje.
Nakonec promluvil T. „Myslím, že to Sylva napsala nejlíp, jak mohla. S tímhle vhledem z ní časem bude stejně dobrá spisovatelka jako terapeutka.“ Sylva se až začervenala, ale tohle ještě nebyl konec.
„Kdo si myslíte, že Sylva má na to, dělat skupinovou terapeutku?“ zeptal se Markus pléna. Les vztyčených rukou byl jasnou odpovědí. Sylvu pak nemohlo snést z výšin sebevědomí ani to, že Klas a několik mlčících svou ruku nepozvedli.
Po skupině přišla jako obvykle Anna. Navíc se ukázali Černý, Albert a Bertram.
„No to je milé překvapení,“ uvítal je Markus.
„To víš, novinky se šíří rychle,“ zasmál se Černý.
„Přinesli jsme této mladé dámě zdravici oceňující vysoko její umění novinářské, jakož i četné ctnosti občanské, mezi nimiž statečnost se rozhodně neztrácí,“ zadeklamoval Bertram, uklonil se a podal Sylvě menší kytici.
Sylva se zasmála a kytici přijala. „Díky moc. Sedneme si tady?“ zeptala se.
„Co kdybysme zašli někam ven?“ navrhla Anna.
Bertram přikývl. „Souhlasím, dneska máš velký den! Zajdeme tady kousek na Roh, tam to frčí a dá se tam mluvit bez obav.“
Zábava v restauraci se dařila. Pili víno z vratných petek, jen Bertram do sebe lámal jednu slivovici za druhou. Sylva vzala kopii článku s sebou. Prohlásila, že obsah fóra je tabu, ale jinak článek pitvali od titulku po podpis - samozřejmě v dobrém.
„Jakou jsi měla čtenost?“ zeptal se Albert. „Ukaž!“ nalistoval. „Tři a půl tisíce do půl páté, to není špatné. Dostaneš honorář?“
„No jasně. Podíl z reklamy podle smlouvy.“
„Zatáhne to aspoň tuhle hospodu?“ ptal se pobaveně Bertram.
„Tvou útratu určitě ne.“ Sylva si nalila do kelímku další víno.
„Tak to vás alespoň na jedno kolečko pozvu,“ nabídl Bertram. „Zajdu vám pro další láhev.“
„Škoda, že tu s námi nemůže být - vy víte kdo,“ zaváhala Sylva.
„Tvůj slavný poradce? Navrhuji připít na jeho zdraví!“
„A na tak dlouhý život, aby se ještě dožil možnosti znovu publikovat,“ doplnila vážně Anna.
„To nás bude muset přežít všechny,“ zamumlal pochybovačně Černý.
„Třeba se jednou něco změní,“ nadhodila Sylva.
„Můžeme jen doufat,“ odpověděl Černý. „Nežijeme v nejlepším z možných systémů. Ale jsem na světě dost dlouho, abych viděl, že to, jak to funguje teď, je prakticky nerozbitné. Původní demokracie degenerovala do tohohle stádia, ze kterého se už třicet let nikam nevyvíjí. Právo se prakticky nemění, množství změn v legislativě, které odráží dynamiku ve společnosti, je minimální. Zahníváme.“
„Ale Karle, nemluv tak poraženecky,“ odporoval Markus.
„Markusi, ty to taky víš. Tohle je smrdutý konec západní civilizace. Stoka, kterou můžeme tak akorát lehce čeřit, křišťálové jezírko z ní už nikdy nikdo neudělá.“
„Civilizace nikdy nebyla žádný křišťálový jezírko,“ poznamenal Bertram uštěpačně.
„Pane doktore,“ obrátil se na starého právníka T.: „Nemůžu s vámi souhlasit. Vždycky se dá něco dělat. V mezích možností, třeba jen trošičku, ale ze všech sil posouvat věci správným směrem. To bysme to tu mohli zabalit všichni. Tady Markus se svou prací ve Společnosti – s nejlepší terapeutickou skupinou v Praze. Vy sám, který nám pomáháte daleko víc, než byste měl, ti psychologové, co na nás nekálejí, Sylva, které dneska vyšel úžasný článek, Albert, jediná čistá duše tady u toho stolu, Bertram a jeho divadelní představení balancující přesně na hranici legality, Anna, která v nich hraje ty nejlepší role. My, co děláme, co můžeme, abysme se nestali jen kolečky ve stroji, který nás buď semele na normály, nebo vyloučí jako hovna, odseparuje někam do vězení nebo rekvalifikace, kde by nás pak nechal shnít. A když zjistíme, že tohle všechno nestačí – vždycky můžeme udělat ještě víc.“
„A co jako?“ obořil se na něj Markus. „Půjdeš se podpálit na Václavák? Půjdeš tam podpálit někoho jiného, protože jeden protisystémovej sebevrah je pod rozlišovací schopností médií? A i kdybys stokrát něco předved, dovedeš si představit, jak se tvoje činy budou prezentovat normálům?“
„Řešení je revoluce, kdyby k nějaké došlo,“ zaskřípal T. zuby.
„Tahle společnost nemá potenciál k nějaké revoluci,“ zasyčel Markus. „Dokud bude co jíst a co srát do hlav, tak tu k žádný revoluci nedojde. A navíc: Jakou revoluci si představuješ? Chceš zavést komunismus jako se o to pokoušeli před sto padesáti lety? Demokracii podle novověkého Švýcarska? Na to musí být společnost připravená, vládnout se musí tak, aby to ostatní alespoň pasivně uznávali! Chceš dát moc do ruky normálům, kteří mají v hlavě akorát tak ty televizní blafy? Nebo těm sviním, co dělaj pro establihment? Nebo těm ještě větším sviním, Alberte promiň, co maj' prachů jak šlupek díky vlastnictví podílu na některý z těch všivejch korporací!? Nebo ji chceš převzít sám?“ Markus už řval, že to muselo být slyšet nejmíň u obou sousedních stolů.
„Tak dost!“ zarazil je Černý: „Nehulákejte tady na sebe jako na buzerplace!“
Markus se trochu ztišil: „Promiň T, ty mě vždycky vytočíš, když začneš s tímhle. Já uznávám strategii do your best, vždyť to tak dělám. Ale ty to přeháníš. A jednou na to dojedeš tak, že už tě nikdo z nás z průšvihu nevytáhne.“
„Markusi, když ty nikdy neuznáš, že to naše co můžeme je prostě málo. Musíme se vzdát pohodlí a jít do toho tvrdě!“
„Tobě se to povídá, když nic nemáš,“ poznamenala k T-ovi Anna. Sylva se přidala: „Myslím, že jeden každý z nás má něco, za co dost dlouho bojoval, aby alespoň tohle mohl mít - tak, jako já mám Annu - a jen tak se toho nevzdá, ani ve jménu snahy o lepší svět.“
„T.,“ poklepal spisovateli na rameno mohutný Bertram. „Uznávám, že jsi tu jediný, kdo ten boj za lepší svět nedělá jako vedlejšák. My ostatní vlastně se jen snažíme bránit dalšímu zhoršování. Ale my řešíme takové ty přízemní věci, jako kde bydlet a co jíst, ty nějak ne. Sice tě to šlechtí, ale vidíš sám, stejně jsi ničeho výrazného nedocílil. Máš jen ten svůj nevydaný román a pár přátel, kteří tě až příliš často tahají z bryndy.“
„Mně to stačí,“ poznamenal T a chtěl pokračovat, jenže Sylva už toho měla dost: „Je tu ještě někdo, kdo nemá boj za lepší zítřky jako vedlejšák!“ vykřikla. „Hádejte, kdo.“
Všichni se na ni obrátili. „No přece Albert! Tatík ho finančně jistí a tak může dělat co jen se mu zachce!“
Albert se začervenal až za ušima. Atmosféra u stolu se viditelně uvolnila.
„No, zatím bude stačit, když se z Alberta stane dobrý právník,“ zastal se oběti Sylvina žertu Černý.
„A bude dělat his best," doplnil Bertram. "Sylvo, koukej, jdou večerní zprávy - třeba tam o tobě něco bude!“
Ztišili se a přesunuli svou pozornost na zpravodajství. Někdo jej dokonce zesílil, takže nemuseli lovit smysl vět z hospodského hluku. Zprávy ze světa a z domova Sylvin článek nezmiňovaly. Až zprávy městské, které moderovala Denisa Hadamczik a při jejichž začátku celý podivínský stůl spontánně zabučel.
„Praha,“ zahájila moderátorka první zpravodajský vstup: „Podivín Robert Ronev se svým nehorázným jednáním při předvčerejším zasedání vlády zařadil mezi aktivisty. Poslední divácké hodnocení kvality televizních pořadů navíc prokázalo, že jeho show a klipy jsou pohoršlivé a nevalné kvality. Televize se hodlají výsledku tohoto průzkumu přizpůsobit a nebudou dále Ronevovy performance vysílat. Změna Ronevova statutu přinese také změnu na postu podivína na Zahradním městě. Horkou kandidátkou je bývalá aktivistka Sylvie Koutnerová, která dnes ráno umístila na internet pobuřující a tedy patrně protizákonný článek právě na téma podivínství. Zda Koutnerová neporušila zákon, budou v brzké době zkoumat úředníci ministerstva informatiky. Na Pohořelci se ráno srazila tramvajová…“
Sylva schovala hlavu do dlaní. „Už zase mě má v presu,“ zaúpěla.
Černý ji povzbudivě poplácal po rameni: „Na ten článek vás nedostanou, nebojte. Jedině ten status, když teď je Ronev aktivista.“
„Jak tě vůbec můžou mít za podivína na Zahraďáku, když už čtvrt roku bydlíš někde jinde?“ zeptal se překvapeně Albert. „Vždyť ty se tam podivínem už ani stát nemůžeš!“
„Taková malá sviňárna. Dokud žije, tak může být podivínem všude, kde měla pobyt,“ usadila ho Anna.
„Tak to je docela smůla, ne?“ zašklebil se Albert smutně.
Sylva se na něj zpříma podívala, pak se rozhlédla po ostatních a vítězoslavně prohlásila: „A víte co? Podivínka nebo ne - mně je to jedno!“
Za svou poslední větu sklidila tento den už druhý potlesk.
~~~
Druhý den ráno měla Sylva v práci při přihlašování vzkaz:
Udělujeme vám důtku dle bodů 68 a 76 pracovní smlouvy. Dostavte se v 15:25 k projednání.
Albright Šivák, 2nd. class HR manager
Sylva zaklela. Během celé směny pak byla roztržitá – uvažovala. Není pochyb, že jí budou mlátit o hlavu ten článek. Na Markusovu radu se svých potíží v zaměstnání dotkla jen velmi opatrně. Ale co jsou ty dva body? Že by zase podivínství? Ale to jí přece ještě nepřiklepli. Může se pokusit nějak se z té důtky vymluvit? Bohužel neměla za celý den čas se do své smlouvy přes terminál podívat, spedice byla zahlcená náhle dorazivšími zpožděnými zásilkami. Běhala s lejstry mezi kontejnery a byla čím dál tím vzteklejší.
Personální šéf měl skutečně u sebe výtisk jejího článku. Díval se na Sylvu s výrazem tak kamenným, až měla pocit, že ji hypnotizuje. Teprve po dost dlouhé době promluvil: „Vždycky říkám, že pracovní smlouvy by se neměly psát tak drobným písmem. Víte, co jste udělala?“ zeptal se, celkem laskavě
„Ehm, předpokládám, že jsem porušila pracovní smlouvu,“ řekla Sylva zdvořile.
„Přesně tak. Dopustila jste se porušení hned dvou bodů, raději vám je přečtu.“ Naklonil se k monitoru. „Bod šedesát osm: Publikování v celostátně přístupných médiích je dovoleno pouze po předchozím schválení textu zaměstnavatelem. A bod sedmdesát šest: Zaměstnanec je povinen nesdělovat veřejně jakékoliv informace získané během výkonu své práce, pokud se týkají jeho zaměstnání nebo zaměstnavatele. V případě oslovení médii je povinen odkázat na tiskového mluvčího firmy. Proč si sakra,“ otočil se k Sylvě, „přiděláváte potíže takovými blbinami? Mohla jste to sem přinést, tiskový odbor by vám to po drobné úpravě schválil a měla jste svatý pokoj.“
„Já-“ zakoktala se Sylva, „já jsem zapomněla.“ Rozhodně nehodlala mluvit o tom, že si ty drobné úpravy dovede docela dobře představit. Vynechání maximálně tří vět, no jistě, že ví kterých.
„Myslím,“ pokračovala už rozhodněji, „že jsem byla korektní. Formulace status aktivistky mi v práci způsobil určité potíže je jemná až dost. Mohla jsem také napsat, že po zhoršení statutu mě ve firmě CzePost, kde pracuji, vydírali, abych přistoupila na zkušební režim s navýšením úvazku a donést ten návrh smlouvy na úřad práce.“
Šéf se lehounce pousmál. „Máte dobrý smysl pro humor. Pokud byste tam napsala to druhé, tak už jste na dlažbě.“
„A vy tu máte inspekci. Co kdybyste to pojal jako příznak loajality k firmě?“
Šéf se zamyslel. „Jste potížistka.“
„Nemyslím, že bych firmě nějak uškodila. Ani jsem vás nejmenovala. Kdybyste článek schválili dodatečně, tak mi žádnou důtku dávat nemusíte.“
„To nepřipadá v úvahu. Formálně jste se provinila, důtka vám zůstane. A dejte si pozor, už zase jste kousek od podmínečného propuštění. Jedno drobné provinění – a jste ve zkušebním režimu.“
Sylva strnula. Každý zaměstnanec znal dobře pravidla režimu zkušební doby a podmínečného propuštění. Je to práce bez nároku na dovolenou, možnosti výměny směn a limitu nařízených přesčasů. To, že za přesčasy není žádný příplatek, je už jen malou třešničkou na dortu. Sylva se od své zkušební doby hodně snažila, aby v tomhle režimu už nikdy nebyla.
Mimochodem, ty opravdu nepříjemné práce tady ve skladu dělala právě zhruba třetina zoufalců, kteří nějakým řízením osudu ne a ne z ověřovacího režimu vybřednout. Prostě dobrý management lidských zdrojů, zamračila se Sylva na svého personálního. Nahlas ale řekla: „Tak to vám pěkně děkuju.“
„Budete si to pamatovat?“
„Budu.“
„Tak jděte.“ Personalista se zahrabal do papírů.
„Když se zase stanu podivínkou, vyhodíte mě?“
Šéf vzhlédl. „Kvůli tomu článku?“
Sylva přikývla.
„Ne, za zhoršení statutu na podivína další důtku ani ověřovací režim nedostanete.“
„Vážně ne?“
„Berte to jako příznak loajality k zaměstnanci, kterého brzy přeřadím mimo svůj rajon. Tak na shledanou.“
Překvapená Sylva se nezmohla na jediné slovo.
„Vy jste ještě tady? Tak jděte!“
Sylva se dala na ústup.
„A proboha, než zase něco provedete, přečtěte si aspoň vaší pracovní smlouvu!“ křikl personální šéf k pomalu se zavírajícím se dveřím.
~~~
Tenhle večer byl konečně po dlouhé době klidný. Sylva byla ráda, že ji Anna nikam nepozvala a tak ho bude mít skutečně jenom pro sebe. Seděla ve svém podnájmu a uvažovala, zda by časem nemohla dělat víc pro Společnost. Měla by skutečně na to, dělat jednou terapeutku skupině? Zvládla by to s Annou finančně, kdyby se vybodla na práci ve skladu?
Budík ukázal půl osmou a zapípal. Docela by ji zajímalo, jestli ji nakonec oznámkovali tím podivínským statutem. Zapnula zprávy a čekala na Denisu Hadamczik - dnes poprvé bez obav – co víc jí může udělat, než o ní na obrazovce říct nějaké pitomosti?
Ale místní zprávy uváděl někdo jiný, muž s jmenovkou Klaus Snotcher. Začal informací o tom, že známý podivín Robert Ronev po svém extempore na slavnostním vládním zasedání definitivně opouští veřejné vystupování a stahuje se do ústraní. „Autorstvím provokativního článku si status podivína zajistila bývalá aktivistka Sylvie Koutnerová. Tato žena, zodpovědná za dubnový skandál s dopravním značením, se nyní pokouší o prezentaci své verze o tomto případu v kyberprostoru. Na našich obrazovkách se s kauzou budete moci seznámit v rámci dalšího dílu dokumentárního pořadu Podivínské příběhy, který vysíláme dnes ve dvacet jedna hodin.“
Sylva polkla, ale nakonec nad tím mávla rukou. Tohle mohla čekat. Další zpráva jí ale zmrazila krev v žilách.
„Status nepřítele byl přidělen dlouholeté podivínce Anně Housekové pracující v metropolitním recyklačním centru. Housekové byl prokázán překlad nebezpečných zahraničních textů, které Houseková v českém znění šířila v podivínských komunitách. Houseková je také v šetření, pokud jde o podezření z přípravy teroristického útoku. Ačkoliv obvinění dosud nebylo vzneseno, případem se intenzivně zabývá policie a pracovníci Ministerstva informatiky. Anna Houseková je současně spolumajitelkou firmy S&A, jejímž druhým podílníkem je již zmíněná podivínka Sylvie Koutnerová. Jak jsme se dozvěděli z dobře informovaného zdroje, aktivity firmy jsou také pečlivě prověřovány.“
Poslední věty televizor reprodukoval k Sylvě už obuté a utíkající pryč.
Následující kapitola
