Předchozí kapitola
Klause Klofáče probudilo rázné bouchání na dveře bytu. Otevřel jedno oko a zjistil, že je venku bílý den. Zašilhal k hodinkám: tři odpoledne. Zvedl se a pocítil nápor bolesti hlavy – k čertu s kocovinou. Zatracený Ronev, který ho dovedl k tomu zlejt se jako kůň!
Zaslechl další rány. Kdo je tak vlezlej, že ho otravuje přímo doma? Jestli je to ten idiot, co se předevčírem ve světě šoubyznysu definitivně znemožnil, tak s ním vyrazí dveře až na ulici. A nebo… najednou mu projelo zády studené mrazení. Co včera naklepal do toho diskusního fóra? Vzpomněl si – No jasně. Měl to připravené jako vstupenku do světa konfidence a takhle to plácne na kyberprostor! Otřásl se hrůzou a vztekem. Už se nebude nalejvat v barech s netem, nikdy.
Bouchání na dveře neustávalo, ale nedoplňoval ho žádný hlas. Že by to tedy byli … oni? Prokecl citlivou informaci? Ale pro ten případ si snad platí mastný pojištění. Možná měl hned poslat žádost o popření a zahlazení svých příspěvků diskuse, společně s patřičnou platbou. Vyjde to sice draho, ale lepší, než mít oplétačky. Vylezl z postele a došoural se ke dveřím od bytu. Vykoukl ven.
No, tohle je snad ještě horší než policajti.
Co nejoptimističtěji zahalekal „už jdu!“ a rozeběhl se hledat kalhoty. Denisu Hadamczik, před pěti lety jeho milenku a nejcílevědomější mrchu, kterou znal (dodnes proklínal ten den, kdy ho napadlo ji ojet), nebylo radno nechávat čekat příliš dlouho.
Když se vracel ke dveřím, zapnul systém bytových kamer. Pro jistotu - i když rozpálit Denisu tak, aby přišla o svoje sebeovládání, se v posledních letech povedlo jen tomu koncipientskému uchu Dachovi. Moderátorka východopražských zpráv zatím systematicky otloukala jeho dveře násadou od deštníku. Otřel si z čela pot, nasadil svůj úsměv profesionálního hochštaplera a otevřel.
„Ahoj, pojď dál, dáš si něco?“ šveholil kolem novinářky, která ho jen sjela opovržlivým pohledem a namířila si to přímo do obýváku. Promluvila teprve, když si udělala pohodlí v jediném nezabordeleném křesle. „Seš v prdeli i s Ronevem,“ prohlásila mile. „Ale když mi uděláš kafe, tak ti povím, jak se z toho můžeš dostat.“
Klaus suše polkl a přistoupil na hru, jejíž pravidla nastavil někdo jiný: „Kolik kostek cukru?“ zeptal se. „Mám tu někde pravou, co máš ráda,“ zahulákal z kuchyně.
„Dones mi vodu a vše v jednom. Zvlášť!“ přikázala Denisa. Klaus splnil požadované a posadil se naproti novinářce. Zaklel, když si uvědomil, že sám si nepřinesl nic. Podíval se na Denisu, která si do svého šálku pomalu sypala kávový prefabrikát.
„Tak ty sis chtěl otevřít vrátka na ministerstvo informatiky,“ usmála se novinářka. Klaus zavrtěl hlavou. „Můj drahoušek Klaus Klofáč státním informátorem. Tenhle Klaus Klofáč, co tady ve tři odpoledne sedí v nátělníku, lapá po dechu jako ryba na suchu a ani neví, která zrovna bije. To by bylo moc roztomilé!“
Spokojeně upila ze svého šálku. „Naštěstí,“ pokračovala, „jsi nepotřeboval cizí pomoc na to, aby se ukázalo, že na to nemáš.“ Denisa vstala, jala se zvolna procházet po pokoji a nakukovat do různých jeho koutů, jako by si obnovovala jeho dávnou známost.
Klaus ji sledoval z gauče. „Nevím, proč bych měl být v prdeli,“ vypravil ze sebe suše. „Ronev se odkecal, ale já nejsem zodpovědný za jeho úlety! Najdu si jinýho troubu a dostanu ho nahoru. Je to mimochodem stokrát férovější byznys, než ten tvůj! Jo a o místo na MI jsem nikdy žádat nechtěl.“
„Chtěl, nechtěl,“ pozvedla Denisa oči ke stropu, jako by tam mohla najít odpověď. „Kdo ví. Jestli jsi chtěl, tak jsem tě asi předběhla. Podívej!“ vrazila mu pod nos holografickou průkazku ministerstva informatiky. „O morálce mi tu kázat nemusíš, mluvila jsem s Ronevem. Za to,“ přistoupila ke Klausovi zezadu a přejela mu rukou po hrudi, „že jsem mu slíbila vyjmutí z rekvalifikace, která mu, jak víš, od předvčerejšího večera akutně hrozí, mi pověděl moc zajímavé věci o tvém byznysu. Je to přinejmenším vydírání, když se to dobře podá - viděla bych to, řekněme na pět let natvrdo. Takže seš vyřízenej,“ vychutnala si Denisa každou slabiku posledního slova.
Klaus ze sebe vztekle strhl Denisinu ruku, čerstvá pracovnice MI se ale rozhodně nedala vyvést z míry. Pohladila ho po vlasech. „Jenže já tě mám pořád ještě ráda, drahoušku, víš? A tak to prostě nemůžu přenýst přes srdce. Takže jsem přemýšlela, jak tě dostanu z týhle šlamastiky. Peníze, které jsi na Ronevovi vydělal, asi nezachráníme,“ pousmála se zasněně, „ale když poskytneš MI kvalitní informace, možná se přimluvím a třeba neskončíš tak docela na dlažbě. Co tomu říkáš?“
Klaus si představil, u koho asi skončily jeho peníze, neokomentoval to ale raději ani slovem. Namísto toho tupě přikývl.
„Výborně, drahý,“ ozvalo se nad jeho hlavou. „A teď mi řekni všechno, co víš o jisté Anně Housekové.“
„Asi nic, co bys nevěděla sama,“ zavrčel Klaus vztekle. „Přeložila svobodu podivínství a tahá to s tou tvojí obětí Koutnerovou.“
„Hmm, to je dost málo. Ale nevadí, drahý. Když si dáme tu práci, určitě si vzpomeneš na další věci. Čas na to máme. Jenom než začneme,“ nasála nosem vzduch nad jeho hlavou, „nechceš se osprchovat?“
Následující kapitola
