První část – Proti své vůli
1. Značkařka
Aprílový podvečer byl pod psa. To, že zrovna lilo jako z konve, Sylvě tolik nevadilo. Víc k vzteku byl výsledek stabilka, ze kterého zrovna odcházela.
Jako každý normál, Sylva kvitovala benefity, které jí povinné psychologické stabilizace přinášely, a ze kterých sleva na zdravotním pojištění byla tím nejmenším. Jenže tentokrát jí psycholožka změnou plánu osobní péče pěkně dožrala.
Měly tichou dohodu, podle které bude Sylva dostávat slevové kupony na stahování videa. Díky tomu se mohla v klidu nořit do plné verze dvanáctisériové ságy Náměstíčka, občas ve zkrácené podobě reprízované na digitálních kanálech. Sylva kdysi viděla seriál celý a teď využila příležitosti projít si jej znovu.
Na konci deváté série byla situace na radnici malého města zamotaná jako nikdy předtím: Obec má potíže se zločinností ilegálních cizinců, vykrádajících obchody místních podnikatelů a šéf zaměstnanecké agentury, která je najala, raději utekl,.Pravděpodobně do Ruska. Starostův milostný vztah k dceři majitele termálních lázní a senátorky se definitivně prozradil. Doris, dcera starostovy ex-sekretářky Karly, se dala k ekologistům. Karla se zhroutila poté, co viděla v televizi, jak její děvče policie sundává z komína jaderné elektrárny, jejíž provoz se ekologisté pokusili narušit.
Otázku, zda to bude mít vliv na Karlinu snahu o získání pozice senátorčiny asistentky, si autoři ponechali na začátek další série.
Jenže na to už se Sylva nepodívá, protože psycholožku dnes neuspokojila výše klientčina BMI. Namísto poukázky na stažení dalších dílů jí přidělila kupony na spinning, dohoda nedohoda.
Komerční tarif na stažení a jednorázové shlédnutí nepřipadal v úvahu. To už může rovnou poprosit Pavla, ať se podívá po skutečných kompaktech. Jenže pro získání zbytku tohoto seriálu by nejspíš musel jít do výměny za některý ze své sbírky historických disků. Dovedla si představit, jak by se tvářil, kdyby mu to jenom navrhla. To už si je může rovnou koupit a po zbytek měsíce jíst jenom za poukázky.
Co pamatovala svoje osobní partnerství, tak s Pavlem vycházeli s penězi vždycky tak akorát a bez větších rezerv. Oba vydělávali o hodně víc než standard, tenhle rok jim to osobní makléř spočítal dokonce na 1,54násobek. Jím navržený potřební plán taky většinou dodržovali. Ale ať dělali, co dělali, na volné použití stejně moc nezbývalo. Pavel dával všechny svoje peníze do videotéky. Sylva se snažila udělat jejich společné bydlení útulnější, a tak většinu svých volných zdrojů rozpouštěla v platbách za pronájem kvalitnějšího nábytku.
Vzpomněla si na včerejší televizní reklamu: Möbelschenker na Chodově inzeruje snížení tarifů na nádherné rozkládací sedačky. Pavel by se při sledování na telky jistě rád rozvalil, tak by mohla… A nebo že by si přece jen udělala malou radost ona a stáhla si ten seriál?
Jenomže ať to utratí za co chce, musela by se na nějakou dobu vzdát nákupu materiálu pro svůj tajný koníček: obnovu místního dopravního značení v podobě, jaká byla na ulicích před utažením kohoutku. To je taky na houby, pomyslela si.
Vlekla se po ulici skrápěné proudy vody, a tvářila se otráveně, dokud jíina křižovatce před diskontem nezastavila světla semaforu. S povděkem si ověřila, že panáček zůstává pořád v podobě, do jaké ho před měsícem upravila: červeně svítící legrační figurka s buřinkou a deštníkem.
Vzpomněla si, že v dokumentaci původního stavu je v protisměru zákaz zastavení. Knihy vezme čert, ten zákaz by mohla doplnit. A nebo jen žlutou čáru? Barva by možná vyšla levněji než cedule, záleží na délce chodníku. To bylo už příjemnější rozvažování.
Déšť konečně přestal, takže si mohla stáhnout kapuci. Ulice před ní byla zaplněná kapotovanými koly s elektrickou podporou šlapání. Sem tam mezi nimi zaduněl postarší náklaďák předělaný na hybrid nebo bioplyn.
Společně s ní čekaly na zelenou dvě babky z vedlejšího vchodu – znala je od vidění. „No, vypadá to hezky – skoro jako za mlada,“ říkala jedna druhé, ukazujíc na čerstvě obnovenou modrou tabuli signalizující přechod pro chodce.
„To víte, město teď na památky dá,“ dodala druhá. Sylva se v duchu usmála – i když se zmýlily v tom, kdo ulici zkrášluje, výsledky se líbí.
Panáček zezelenal, chodci na obou stranách ulice se rozkráčeli. Červená zatím zadržovala pestrý proud vozidel. Sylva si všimla, že ve směsici ultralehkých kapotáží bicyklů a rikš zastavily také tři hřmotné kapky luxusních, fosilními palivy poháněných osobních aut. V téhle čtvrti, obývané drtivou většinou nepříliš movitými normály, nebyla soukromá motorová vozidla viděná příliš často.
Sylva na přechodu podvědomě zrychlila krok. Tahle auta, řízená globálním navigačním systémem, byla vrcholem technické dokonalosti a pro normály se standardním platem byla praticky nedostupná. Sylva znala z dětství zkazky o autech, kterým při čekání na světlech vysadily senzory, po naskočení zelené vyrazily naslepo a najely do kol čekajících před nimi, nebo přímo do chodců na přechodu. Ve zprávách se takové věci nikdy neobjevily, ale na každém šprochu může té pravdy trošičku být.
Když došla na chodník, byla už rozhodnutá pro žlutou čáru. Plech na značky je drahý, červený sprej jí nedávno došel, zato žluté má spoustu. Vylovila z kabely ohmataný blok a poznamenala si volbu. Do malby se může pustit hned večer, jen co budou všichni sedět u zpráv.
Vstoupila do diskontu. Z mrazáku si vybrala generické masové plátky pro dva, za stravenku a půl eura. Pavel neměl menu bez příplatku rád, tak i tady Sylva raději přidávala něco málo ze svého. Samotné jí to nevadilo, i když by těch pár drobných radši dala za plech, šablony a spreje. Ale i s tím, co dokázala ušetřit, zvládla zrekonstruovat už tři ulice kolem jejich domu: teď měly stejně bohaté dopravní značení jako před padesáti lety.
Vzpomněla si na kompakt, který jí nedávno nabízeli v hobbymarketu. Nahrávka obsahovala dávnou televizní reportáž, ve které se poukazovalo na přemrštěné dopravní značení v obcích. Tři až čtyři značky na sloupku každých padesát metrů. Omezení rychlosti, výstraha a ještě dodatková tabulka – a to bez systému automatického řízení! Se současností se to nedalo vůbec srovnávat. Zřejmě i provoz byl tehdy daleko silnější, což jí ale už Martin nepotvrdil – stejně jako Sylvini rodiče se narodil až v nedávno skončeném období izolace terorismu.
Z rozjímání ve frontě jíivytrhl zvuk hádky. Pokladní, kterou znala od vidění, se dohadovala s omšelým chlápkem, který přišel zvenku a chtěl rozměnit na vozík. Ona mu odmítala peníze dát. Nakonec přiběhl muž z ochranky a chlápka z obchodu vyvedl. Když Sylva platila, zvědavě se zeptala, co to bylo zač. „Zdrhlá socka,“ odpověděla prodavačka termínem používaným pro nezaměstnané vyhýbající se státnímu rekvalifikačnímu programu.
„Ale nevypadal na to,“
„To víte, dneska jsou mazaný - někerý si dokonce před útěkem vyměněj peníze. Tenhle ale tak chytrej nebyl. Kdyby zakázali keš, tak je od nich pokoj. Takhle je musíme pořád vyhazovat.“ Sylva věděla, že na platby pod jeden standard v hotovosti se nevztahuje evidenční povinnost. Rychle si spočítala, že socka si letos může nakoupit klidně za čtyřicet Euro bez prokázání totožnosti.
„To jsou tu tak často?“ zajímalo ji.
„Nojo, v poslední době se s nima roztrh pytel. Obcházej prodejny se starejma standardama a zkoušej, jestli jim to někde nevezmou. “
„A odkud je berou? Standardy přece platí vždycky jen jeden rok, pak se musejí vyměnit.“
„No kde asi – v rekvalifikaci. Tam se pět let starý papíry používaj jako oficiální platidlo.“
Sylva pokrčila rameny: „To jsem nevěděla.“
„Nás na to školili.“
Prodavačka natáhla ruku pro Sylvinu platební kartu. „Budou to dvě normální stravenky a čtyři eura deset.“ Protáhla ji kolem transakčního čidla a vrátila majitelce.
„A to na ty uprchlíky nevoláte policii?“
„Dokud něco neukradnou, tak je nehlásíme – jak nevznikne škoda, policii to nezajímá.“
Nákup byl u konce. Sylva se rozloučila a vyšla před obchod. Sociálně nepřizpůsobivý muž už v blízkosti nebyl. Chvíli uvažovala, proč se vlastně někteří lidé rekvalifikačnímu programu vyhýbají – vždyť tím odmítají získat odbornost, která by jim umožnila začít znovu vydělávat. A za co nakupují, když utečou a nemají žádný příjem? Kdyby kradli, tak je policie chytne. Třeba se z kurzů jen jezdí podívat do města a pak se vracejí zpátky.
Došla k chodníku, kde chtěla udělat změnu, a na bezdomovce hned zapomněla. Začala promýšlet detaily plánovaného doplňku. Kolik je to schválně metrů, třicet? Když šla po chodníku kolem plánovaného zákazu, spočítala si kroky. Spíš dvacet; to je na čáru v pohodě.
Zatímco dolaďovala, jak doplní už skoro perfektní dopravní značení v ulici, došla pomalu domů.
Pavel jí laxně pozdravil od televize: „Ahoj miláčku, prosím tě, teď mě neruš – už jdou zprávy.“ Sylva dala zchlazený polotovar do mikrovlnky; Trouba si přečetla čip a nastavila se na pět minut. Sylva si mohla jít přisednout k manželovi.
Záběry policejní akce podbarvené dramatickou hudbou doplňoval vemlouvavý hlas komentátorky: „…policie teroristy lokalizovala v nechvalně proslulém pařížském squatu Facotry. Protože teroristé nereagovali na výzvy k opuštění budovy, byl squat dálkově odstřelen . Následná identifikace DNA potvrdila, že mezi exekuovanými byli celosvětoví teroristé Sony Gedeon, Ali Demal a Google Wather, dále nebezpeční nepřátelé Michael Baptist z Francie, Waren Diesel z Německa, Mecanie Horvátné z Maďarska, a větší množství nepřátel, aktivistů a podivínů zejména z Paříže.“
Kamera se zaměřila na reportérku: „Policejní akcí bylo neutralizováno významné hnízdo nepřátel, kteří se snažili o znovuobnovení teroristického nebezpečí. Francouzská policie je dokázala jako vždy odhalit a zneškodnit. A nyní se přesuneme na zprávy z domova. Zůstaňte s námi i po reklamě!“
Sylva se zvedla. „Pavle, vem si co sníš, já jdu ještě ven. Ani mi moc nenechávej.“
„Zas jdeš blbnout s těma barvama? Měla bys toho nechat a najít si nějaký normální hobby.“
„Ale neboj se, tohle přece není žádný zločin. Jen dělám naší ulici hezčí.“
„Psycholog říkal, že to není zrovna nejvhodnější.“
„A to by mě teda zajímalo proč?“
„Říkal, že když svý hobby děláš pro veřejnost, to jako pro neznámý lidi, tak se tím neupevňuje náš vztah.“
„Já to dělám alespoň pro někoho – a k čemu je ta tvoje videotéka? Za poslední rok jsme se podívali snad jenom na pět filmů!“
„Je to investice! Sestavuju sbírku klasickejch filmů – na půlku z toho se ani koukat nedá.“
„A to je ten rozdíl – moje hobby dělá lidem radost, ty akorát sbíráš nepoužitelný plastový kotoučky! A navíc je ukládáš v bance, aby je náhodou nikdo neukrad – a nebo třeba neviděl,“ dodala jedovatě.
„Lásko, nepřeháněj: V trezoru mám jen ty vzácný kousky, zbytek je přece tady ve skříni. A tahle sbírka jednou udělá radost nám!“
„To jako, až ji prodáš?“
„Jo. A tou dobou budou tvoje značky dávno v čudu.“
„To se ještě uvidí,“ odsekla Sylva, vzala brašnu s malováním a vyrazila na pustou ulici.
===
Zrovna dokreslovala konec žluté čáry, když zaslechla Pavlův ustarané volání: „Sylvo, musíš toho hned nechat!“
„Proč, děje se něco?“
„Bylas v místních zprávách. Označili tě za podivína. Víš přece, co to znamená!“
„Za podivína? Ale já… přece značky opravuje kdekdo. Za to podivínství ještě nikomu nedali.“
„Tak se koukni na zprávy, jestli mi nevěříš. Teď to nech a pojď domů.“
===
Dokud nezapnuli televizi, Sylva pochybovala. Přepnuli na kanál opakující místní zprávy, pravidelná reportáž o podivínovi dne na sebe nenechala dlouho čekat.
Záběr ukazoval reportérku přede dveřmi jejich domu: „V naší čtvrti se vyskytl nový podivín,“ sdělovala: „Je jím devětadvacetiletá Sylva Koutnerová, bydlištěm Fialková dvanáct. Ptáte se, co je na ni podivné? Zatímco pracuje jako skladová distributorka, po večerech poškozuje historické dopravní značení. Instalací falešných replik narušuje historickou hodnotu původního značení a uvádí v omyl účastníky silničního provozu.
Její aktivita je na hranici trestného činu obecného ohrožení. Aby nebyla odhalena, provozuje svou nebezpečnou činnost skrytě, v době večerních zpráv. Proto také nebyla dlouho identifikována. K odhalení došlo teprve díky podnětu bdělého normála, který vyhlédl na ulici právě v době zpravodajství a dotyčnou poznal.
Po vyhodnocení Kounterová zaujala místo dosavadního místního podivína, Albrechta Durmana, který své jednání s pomocí psychologů nedávno znormalizoval. Proto opakuji: Sylva Kounterová, Fialková dvanáct, třiatřicet let, blond vlasy. V práci předstírá výkonnost, ale ve skutečnosti klame řidiče. Dejte si pozor v ulicích Fialkové, Zvonkové a Hlaváčkové. A dejte si pozor na ni! Pro kanál Praha-Jihovýchod Denisa Hadamczik.“
„Seš vyřízená, a já s tebou!“ zabědoval Pavel. „Víš, jak se teď na nás bude koukat celej vchod? Podivínka v domě! A v práci mě roztrhaj!“
„Ale to vůbec není pravda, co tam o mě říkali,“ oponovala Sylva: „Vždycky jsem se držela původních projektů.“
„Jo, akorát jsi místo normálního panáčka dala na semafor týpka s kloboukem, a namísto svislýho zákazu jsi tam frkla žlutou čáru.“ Pavel zvedl blok, ležící pod televizí: „Nemysli si, že to nevím, když si všecko zapisuješ do tohohle cancu!“ a vrazil jí blok před obličej.
„Ale to přece nic neznamená, ten panáček s kloboučkem je hezčí.“
„Mně se neomlouvej, chytili tě na to, a jim to nevymluvíš. Teď tě budou každý den sledovat – co tebe, nás budou sledovat – a jestli se nebudeš chovat slušně aspoň měsíc, tak se toho podivínství nezbavíš!“
„Ale přece nebude tak zle. Ty špatný značky opravím a psycholog mi pomůže. Zapnu terminál a objednám se na zítra.“
„To udělej. Jen aby to ale k něčemu bylo.“
Následující kapitola
