5. Svoboda podivínství
Anna ráno skočila na nákup, nechala Sylvu spát. Když se vrátila, našla ji, jak sedí na svém kufru a něco si píše do bloku. „Co si zapisuješ?“ zeptala se zvědavě a natáhla po sešitu ruku.
„Jen takové hlouposti - o značkách, demonstraci, a tak..“ vykrucovala se Sylva a schovala blok za zády. Anna, silnější v pažích, jí blok jemně vzala, a přečetla si Sylvin poslední zápis. „Teda…“ zamručela pak. „To všechno jsme včera dělaly?“
„No…“ Sylva zčervenala.
„Ale bylo to fajn,“ nadhodila Anna. Sylva chvíli mlčela, než odpověděla: „Jo, bylo to fajn. Z toho samotnýho nemám žádnej špatnej pocit. Ale, nebudeš se zlobit, když v tom nebudem pokračovat? Kdyby se to někdo dozvěděl, …reportéři… a tak. Zavolala jsem si odzdola na singlhostel, už mají volno. Sbalila jsem si věci.“
„Sylvo, na reportéry se musíš vykašlat, jinak se z toho zblázníš,“ oponovala jí Anna: „Podívej se na mě. Vypnula jsem si místní zprávy, na sousedy kašlu, a mám svůj klid. A teď…“ zarazila se, „teď mám tebe - a ty máš mě. Zůstaň tu na nějaký čas, se mnou.“ Anna Sylvu znovu objala, ale ta se jejímu obětí bránila. „Nech mě!“ odstrčila Annu vší silou: „Je to strašně nevhodný, Anno, já se chci stát zase normální - a s tebou by se mi to nepovedlo… Ne, když budem takhle spolu.“
„Sylvo - já tě miluju,“ zašeptala Anna.
„Já nevím, možná taky,“ vzlykla Sylva: „ale fakt to musím udělat takhle.“ Anna zůstala chvíli stát se Sylviným sešitem v ruce, než řekla: „Dobře. Ale když budeš chtít, u mě máš dveře otevřený. Všechny moje dveře.“
Anna podala Sylvě blok s poznámkami. „Díky,“ řekla Sylva. „Nemám tu poslední stránku vytrhnout?“
„Mně je to jedno. Chceš to někomu ukazovat?“
„Tohle ne. Ale jiný věci v sešitě chtěl vidět Markus. Kvůli přestupkovému řízení.“
„No, Markus je sice fajn člověk, ale nebyla bych zrovna ráda…“
Sylva z bloku vytrhla poslední stránku. „Nechám ti ji tady - na památku.“
„Teda,“ Anna zakroutila hlavou, když si list brala: „Ty už stejně nejsi normální - jak vůbec chceš přestat bejt podivínkou? Ale počkej - taky ti něco dám. Možná ti to pomůže.“
„Co mi chceš dát?“
„Jen takovou drobnost.“ Anna se natáhla pro krabici položenou vysoko na nejvyšší skříni. Chvíli se v ní hrabala, než našla svazek papírů spojených svorkami - pomačkaných, ožmoulaných a hustě potištěných z obou stran. „Dobře si to hlídej a nikomu neukazuj.“
„‘Svoboda podivínství,‘“ četla Sylva na titulní stránce: „O čem to je?“
„Tam se dozvíš, proč doopravdy nedají podivínům pokoj. Mimo jiný. Ve Společnosti ti určitě dají krásnou brožurku s jednoduchým návodem, jak se stát zase normální. Tohle ti pomůže, kdybys někdy normální zůstat nechtěla.“
„Díky, ale o to vážně nestojím.“ Sylva podala papíry zpátky Anně, zvedla se z gauče, vzala připravený kufr a začala se obouvat. Anna šla za ní: „Ne, to jsem řekla špatně - kdybys chtěla vědět víc, než ti řeknou ve Společnosti. Něco se prostě neříká nahlas. Prosím tě, vem si ty papíry - vem je jako dárek ode mne, na památku.“ Sylva se podívala Anně do očí - byly v nich slzy. Odvrátila se. „Dobře, vezmu si je,“ řekla. „Jako vzpomínku.“ Papíry vklouzly do její ruky.
Sylva se vyvlekla ze dveří Annina podnájmu. „Lásko,“ ozvalo se zpoza zavíraných dveří. „Přijď v neděli večer do klubu, máme generálku.“
Neohlédla se.
===
Sylva se ubytovala v singlhostelu v areálu bývalých vysokoškolských kolejí. Pokojík tak byl sice samostatný, ale ještě daleko menší, než byl ten Annin. Vchod do budovy hlídal správce a ubytovací řád platný pro podivíny byl drakonický. Návštěvy na pokoji záleží na libovůli vrátného, infomat mimo budovu a provozovat vlastní elektrické spotřebiče lze za poplatek vyšší, než se platí za vypůjčení téhož v půjčovně hostelu. A televizi nelze odhlásit – Sylva zjistila, že se naštěstí dá vypnout.
Zabydlela se snadno, věci vyzvednuté z městské úschovy pokojík sotva zaplnily. Samizdat ‚Svoboda podivínství‘ založila pod štos starých časopisů. Okno pokojíku směřovalo nad zanedbaný park, přitáhla si k němu židli a až do sedmi se dívala z okna.
Večer televizi přece jenom zapnula. Celoměstské zprávy se zabývaly zcela jinými tématy, než byla čtvrteční demonstrace. Ani slovo o Společnosti. Zato o ní… „Čerstvě rozvedená stíhaná aktivistka Sylvie Koutnerová včera změnila adresu,“ zahájila zprávu redaktorka. „Naší televizi se podařilo vypátrat, že strávila noc u dříve stíhané podivínky Anny Housekové, známé svými lesbickými sklony. Mezi oběma ženami došlo ke konfliktu, který ale obě protagonistky popírají.
Dnes se Koutnerová přestěhovala znovu - do singlhostelu Chodov. Toto dvojnásobné stěhování může mít souvislost s trestnou činností, z níž je Koutnerová obviněna. Koutnerová se v minulém týdnu dopustila poškozování veřejného zařízení a fyzického útoku na imunizovaného činitele. Státní zastupitelství je připraveno obvinit aktivistku Koutnerovou z dalších trestných činů, například neoprávněného veřejného působení. Vzhledem k rostoucí agresivitě činů aktivistky Koutnerové budeme její jednání i v budoucnu podrobně sledovat.“
Sylva vypnula televizor. Tak i její kraťoučká promluva na rozehnané demonstraci jí bude přičtena k tíži. Zapochybovala o čistotě pohnutek představitelů Společnosti. Jen ona, nezkušená v kůži podivínky, mohla pro ně provést to, co udělala. Markus nehrál fér - a má teď u Sylvy pěkný vroubek. A ona potřebuje jejich právní pomoc. Bude je muset znovu kontaktovat.
A novináři naštěstí nevědí, co se dělo v noci u Anny - jinak by to určitě vypálili rovnou, Anniny lesbické sklony měli asi z archivu, o každém podivínovi se určitě vede podrobná dokumentace, uvažovala.
Zamyslela se nad tím, co ji čeká. V neděli a v pondělí dopoledne směna, v práci snad nebudou potíže, nic jí nemůžou vytknout, ve skladu komunikuje jenom přes mind control a u oběda se s nikým už týden nebavila. Ale v pondělí večer má stabilizační sezení - co může čekat od psycholožky, která jí v tom tak pěkně vykoupala? Snad by poradila Společnost - jenže ta se sejde až v úterý - a ona by radu potřebovala hned.
Sylva vytáhla papíry od Anny. Svoboda podivínství - a jeho kouzlo, zněl celý titul. Prolistovala samizdat. Všimla si, že dokument má na několika místech ručně dopisované poznámky i celé odstavce - jako by se ho někdo pokoušel doplnit.
Autoři byli skryti před Sylvě neznámými přezdívkami Finder07, Miky a Meky. Sylva se pustila do čtení první kapitoly.
Úvaha začínala slibem: V našem dokumentu vám předvedeme, že podivínství je velmi běžný fenomén. Pokusíme se dokázat, že podivínství nevytváří žádné hrozby vůči společnosti. Samozřejmě se nemůžeme omezit jen na fenomén podivínství. K pochopení, proč tu existuje tak systematické sledování, medializování a omezování podivínů, se budeme zabývat jistými aspekty normality a odchylkami od ní. Konečně se pokusíme ukázat vám nějaké metody, jak se osobně s podivínstvím vyrovnat, i jak zvládnout odlišné chování k vašim blízkým, úředním autoritám a médiím.
Sylva neporozuměla úplně přesně úvodu pamfletu, ale jeho první věty přijala jako slib odpovědí na tu zásadní otázku - o co se má vlastně snažit?
Další věty byly ještě složitější, Sylva se musela zorientovat v několika definicích. Nakonec přijala, že společnosti, tak, jak ji znala, se v dokumentu říká ‚mediánní‘ - ne od médií, ale od jí neznámého průměru nazývaného medián. Současná mediánní společnost se vyznačuje pasivitou. Sylva si vzpomněla na večery strávené s Pavlem u zpráv. Pro normály je standardem pasivní trávení času, pokud možno při televizi, spořádané osobní vztahy. Přitom je třeba se vyvarovat příliš vážného hobby. Každá činnost, které se občan věnuje dobrovolně, z mediánnosti vybočuje a je možným zdrojem podivínství.
Tedy i koníček je nebezpečím. A možná i Pavlův, pomyslela si Sylva s mírným uspokojením.
V prvních kapitolách za úvodem se dokument podrobně zabýval analýzou skupin v současné demokracii - ale z pohledu, který byl pro Sylvu naprosto nový.
Existuje několik kategorií odchýlení se od průměru. Historicky i v současnosti nejvýznamnější odchylkou od mediánní společnosti je příslušnost k elitě - k významné skupině držitelů moci.
Elity zde byly podány suše - bez oné úcty, kterou Sylva cítila, kdykoliv byl ve zprávách jmenován některý mocný nebo pohádkově bohatý člověk. Ve svém denním životě je současná elita od zbytku společnosti už dokonale izolována – životem v ‚bezpečnostně zajištěných‘ čtvrtích, studiem na speciálních školách už od tří let, svými zaměstnáními a stykem takřka výhradně s příslušníky své společenské skupiny. Naopak moc, kterou mají elity nad ostatními společenskými skupinami, zasahuje do všech oblastí a je tak takřka absolutní.
Další odstavec se zabýval nižší elitou - správci moci.
Na hranici mezi elitou a mediánní společností se nachází establishment. Tato dosti široká skupina tvoří jakýsi sanitární kordón oddělující obě společnosti. Establishment se vyvinul historicky ze zbytků střední třídy ztrátou její ekonomické soběstačnosti.
Sylva nasucho polkla, myslela si, že ona je příslušníkem střední třídy - nebo tedy bývala - a tady se píše, že střední třída zanikla. Má pamfletu vůbec věřit? Ale když ostatní zatím sedí… Tato skupina nyní slouží jako zprostředkovatel moci držené elitami, správce a strážce stabilního společenského zřízení.
Příslušníci establishmentu se od mediánní společnosti liší poněkud vyšším materiálním standardem a (přinejmenším navenek projevovanou) maximální loajalitou k elitám. Tato loajalita je stavěna zejména na vnitřním ztotožnění s elitou prostřednictvím služby a nápodoby chování, případně na možnosti získat dostatečné prostředky k tomu stát se skutečně příslušníkem vysněné skupiny.
Sylva obrátila list - po stručném popisu elit a establishmentu přišly na řadu imigranti - dle knížky zdaleka ne tak asociální, jak se tvrdí; menšiny, jejichž existence se popírá, a chudí, procházející státním rekvalifikačním programem - v podstatě jen proto, aby byli izolováni od mediánní společnosti.
Konečně, až na třetí straně, také podivíni. Každý z lidí si jako individualitu nese svou odlišnost od průměru, četla Sylva. A hned za tím varování - co podivínství není: Je třeba jasně odlišit chování podivínské a asociální - a toho druhého se vyvarovat a stíhat jej.
A konečně našla také několik vět o tom, co podivínství je. Ani ji nepřekvapilo, že byly v textu zatržené:
Podivínství je vědomá nepříslušnost k mediánní společnosti. Je to svoboda být jiný - cítit a jednat podle své vůle a ne podle vzorců chování mediánní společnosti. Podivíni společnost neohrožují, ale naopak obohacují, činí ji pestřejší, bohatší.
Sylva přečetla všechny věty nahlas. A ucítila, že její touha po tom být zase normální slábne s tím, jak ji stále zněleji rezonují v uších právě přečtená slova. Vzala tužku a papír a všechny tři věty si opsala do svého bloku. Napila se vody - a teprve po několika okamžicích zírání skrz text pokračovala v četbě. Kapitolu „Společenský status podivínství“, už procházela s důvěrou v samizdat, s pocitem zvědavého spiklence, který právě s tajným posláním nastoupil do vlaku jedoucího až na konec světa.
To, že v dalším odstavci nenechal spis na normalitě suchou nit, bylo povzbuzující: Normalita - tedy co největší blízkost k ideálu ‚normála‘ - je obecně považována za významnou pozitivní hodnotu. Je zřejmé, že minimální odchýlení neelitních občanů od normality je výhodné zejména pro hladké fungování společenského systému. Přidržování se normality je ale výhodné i pro občana - nikoliv však pro nebezpečí pramenící z podstaty samotné nenormality, jako spíš pro její silnou perzekuci… Sylva si pomyslela něco hnusného o úřadech a médiích, ale hned četla dál - další odstavec totiž nesl název proč se podivínství perzekuuje? a důvody v něm přednesené byly stejně pravděpodobné jako nehorázné.
Podivíni se nestaví proti společnosti - daleko spíše se snaží stát mimo společnost - a to je zjevně věc, kterou jim normálové všech vrstev (mediánní, establishmentu i elit) nemohou tolerovat. Mediánní společnost byla padesáti lety paranoii vychovávána k nenávisti ke všemu odlišnému, establishmentu na podivínech vadí, že komplikují zaběhnutý řád věcí.
Elity pak vidí nebezpečí ve snaze podivínů vykročit stranou z mediánní společnosti. Svým nestandardním chováním se podivíni dostávají mimo naprostou kontrolu elit - kontrolu názorovou, politickou, a často i mimo kontrolu ekonomickou - mimo kontrolu, které během padesáti let války proti terorismu podléhá celá mediánní společnost.
Z hlediska ostatních segmentů společnosti tak existují vážné důvody pro to, podivíny co nejvíce potlačovat - a také se tak děje.
Mne nepotlačíte - pomyslela si Sylva.
Na druhou stranu, establishment využívá existence podivínů v mediánní společnosti pro ventilaci poměrně vysoké míry frustrace normálů. Chudí, rekvalifikanti a imigranti jsou jako cíl méně vhodní, protože jsou od mediánní společnosti značně izolováni. Naopak podivíni, žijící přímo mezi normály, jsou jako zástupní nepřátelé velmi vítaní.
Tak oni podivíny potřebují, aby si na na nich normálové mohli vylévat vztek? Sylva uznala, že něco pravdy na tom bude. Dokud neviděla Pošahané a nepoznala Annu, viděla podivíny přesně tak: jako odpad, se kterým si žádný normální člověk rozhodně nemůže zadat.
Pokračovala čtením kapitoly „Podivíni mezi sebou“. Dozvěděla se, že pokud činnost podivínů není směřována primárně na masovou spotřebu normály a tedy nekonkuruje například uměleckým elitám, toleruje se. Umělecké skupiny podivínů pro podivíny existují ve všech větších evropských městech - to vysvětlovalo existenci Dávno Pošahaných a snad i Společnosti pro potírání podivínství. Kapitola končila nedlouhým seznamem organizací sdružujících podivíny, evropských i specificky českých. Poslední organizace byly dopsané tužkou, podle data před čtyřmi lety - dokument zřejmě nebyl zrovna aktuální. Dávno Pošahaní byli mezi nimi.
Kapitolou o komunitách podivínů končila první polovina spisu. Sylva obrátila list na titulek ‚Jak řešit své podivínství‘. A zůstala stát hned na prvním odstavci, v jehož prostředku čněla z textu další zatržená věta:
Musíte se rychle rozhodnout, zda hodláte přejít zpět do mediánní společnosti, své podivínství si ponechat a tajit, nebo zůstat i navenek podivínem. Toto rozhodnutí je vždy jen na vás. Úřady sice definují váš oficiální společenský status, vy ale rozhodujete o způsobu, jakým budete žít.
Sylva odložila papíry. Svalila se na postel a zírala do stropu. Tušila, že tuhle větu v dokumentu najde. A věděla, že teď nemůže číst dál - dokud se opravdu nerozhodne.
Našla ve věcech jediný prášek na spaní a zapila ho vodou z kohoutku. Spánek ale nepřicházel. Sylva se snažila vzpomenout na dobu, která skončila teprve před týdnem - když žila s Pavlem, koukala na klasické seriály, nosila každý den ze supermarketu menu pro dva a užívala si jasné barvy čerstvě renovovaného dopravního značení.
Tyhle vzpomínky byly ale nyní šedé. Překrýval je strašák hypnózy, hlavy stovek lidí křičící „Jsme normální“ a černovlasá dívka nesoucí svazek papírů a říkající každá činnost, které se občan věnuje dobrovolně, z normality vybočuje. Ta poslední vzpomínka pak dodala: Miluju tě. To je svoboda být jiný - podle své vůle…; a Sylva se roztřásla, cítila ta slova, jako by ji strhávala do propasti, kterou se náhle nepadá, ale letí vzhůru.
Otevřela oči, a notnou chvíli zírala do tmy. Sáhla na noční stolek, kde ležel dokument. Dotyk ohmataných papírů jí přinesl jednu chabou jistotu - jistotu, že do pondělního odpoledne, kdy má další stabilizační sezení, už bude vědět, co udělá. A že se na to bude muset řádně připravit - ať to bude cokoliv.
Následující kapitola
