Předchozí kapitola
Albert přišel za Sylvou po další Markusově skupině. Místopředseda společnosti právě vyprovázel klienty, v sále tak nebyl nikdo kromě nich a bezpečnostní kamery, patrně v tuhle chvíli Markusem dočasně zapnuté.
Albert podal Sylvě obálku, ve které ucítila tvrdé desky knih. „Jsou tam dvě a kompakt,“ zašeptal Albert. „Profesor mi je sice dal už v neděli,“ omlouval se, „ale prostě jsem si je musel proletět. Ta první – Nepohodlné zprávy – popisuje začátek války s terorismem.“
„Tu znám,“ zazpívala Albertovi za zády Anna, která právě přišla. Pokud chtěla Alberta vylekat, povedlo se jí to dokonale. Student práv vyskočil, prudce se otočil, a když zjistil, kdo ho tak vyděsil, zavrčel nelaskavě něco nesrozumitelného.
„Klidně pokračuj,“ vybídla ho Sylvina přítelkyně. „Jako bych tu nebyla.“
„Je to opomíjená práce,“ pokračoval Albert znechuceně. „Mimo jiné uvádí některé docela zajímavé konspirační teorie -“
„Zapomněl jsi dodat kontroverzní,“ podotkla Anna. Sylva ji chytla za paži: „Prosím tě, nech ho chvíli na pokoji.“
„O téhle knize ti řeknu všechno, tak to může zkrátit.“
Sylva ignorovala Annin výpad: „Co ta druhá kniha?“ zeptala se Alberta.
„Já to klidně zkrátím,“ zašklebil se ještě otráveněji. „To druhé je ,Přechod moci'. Zajímavá. Kompakt si projdi sama. Mějte se.“
A odešel.
Vzápětí se vrátili Markus a T. „Teda ten Albert to nějak hnal,“ podotkl tlustý místopředseda. „Co jste mu udělaly?“
„Ale nic,“ zamumlala Sylva ztrápeně.
„Měl prostě naspěch,“ odpověděla Anna.
„To jsem rád. Albert je takový dobrák, škoda dělat si z něj srandu. No nic, tak my půjdeme, užijte si to tu dneska. Dneska je den Sjednocení, a kancly ve dvojce pořádají trance party, tak vás snad nebudou moc rušit.“ Na potvrzení jeho slov se nad nimi ozvaly dunivé beaty.
„Jo, den Sjednocení,“ houkla do vzniklého hluku ironicky Anna.
„Tak to se můžem sjednotit,“ mrkla na ni Sylva.
Markus si vzal kabát a měl se se spisovatelem k odchodu.
„No - počkejte,“ zadržela je Sylva. „Nechtěli byste tu chvilku zůstat? Potřebuju poradit s tím psaním.“
„Takže ses nakonec rozhodla?“ Markusova široká tvář se roztáhla do radostného úsměvu.
„Nechala jsem se přesvědčit. Mám dobrého poradce, ale bydlí v zelené zóně, tak za ním nechci chodit s každou blbostí. A Albert to není,“ dodala, když viděla tázavý Markusův pohled.
„Dobrý nápad, pokecat o tom teď,“ prohlásil zesíleným hlasem T. „Při tomhle rámusu nás nikdo nenahraje.“
Sylva ignorovala Annin výraz, který měl ke spokojenosti hodně daleko. „Radil mi, abych si nejdřív nastudovala nějakou historii. Co si o tom myslíte?“
Poseděli asi hodinu, během které se Anna málokdy zapojila do hovoru. Sylvu to mrzelo, přitom by uvítala, aby jí občas pomohla svým náhledem na věc. Markus i T. jí totiž každý radili pravý opak. Zatímco spisovatel se přimlouval za co největší údernost článku, který by měl podle jeho slov říct to celé pěkně natvrdo, Markus každý jeho nápad zamítal poznámkami jako nepodložené, nebezpečné, to je o ničem, případně tohle už je pobuřování, nebo lakonickým trestné.
„Tvoje dílo by mělo odpovídat cíli, s nímž jsi to tvořila. Co jsi cítila, když jsi začínala psát?“ zeptal se T.
Sylva si nalistovala první poznámky, které si zapsala po zničení svého značkařského díla. Přišlo jí, že to bylo neskonale dávno, ale stále cítila odraz toho zmatku a bezmoci, který ji tehdy celou prostupoval. „Chci, aby bylo vidět, že to, jak se podivíni vyrábějí, je špatně a chci tomu pro budoucnost zabránit.“
„V tom případě musíš psát tak ostře a přesně, jak jen to je možné.“
„A chceš zase spadnout do aktivismu, nebo do něčeho ještě horšího?“ zeptal se tvrdě Markus. Sylva zakroutila hlavou.
„Tak musíš psát opatrně, dvojsmyslně, tak, aby ten článek byl na první pohled banální, nikoho neobviňoval a nevzbudil podezření u těch, kteří by jej proti tobě mohli použít.“
„Chci to mít podle pravdy,“ vpálila jim nakonec - a oni v tu chvíli projevili první shodu tím, že se trpce usmáli a pak zcela současně odpověděli: „Tak to se určitě nepovede.“
Nakonec se shodli na tom, že to Sylva musí napsat chytře, a pustili se do debaty o možném formátu. S tím byl také problém. Zjevně nešlo ani o zpravodajství, ba ani o publicistiku. Do zábavních formátů se to také nevešlo. T. prohlásil, že je to takový delší fejeton, na což Markus odpověděl, že mrtvé formáty v úvahu nepřipadají.
Teď konečně promluvila Anna: „Co takhle bloggerský příspěvek? Šrajer to navrhoval jako jednu z možností.“
„Tak tvůj poradce je Šrajer?“ zeptal se Markus udiveně.
T. překvapeně hvízdl. „Myslel jsem, že je už nějakých deset let mrtvý.“
„Pro veřejnost ho umrtvili, živý je ale dost,“ prohlásila Sylva.
Anna se zatvářila zahanbeně. „Jsem se asi prokecla,“ zamumlala.
„To nic," omluvila ji Sylva. "Moc se o tom nešiřte. Jo?“
Markus i spisovatel přikývli.
V tu chvíli dunění party nad nimi ztichlo. Současně se zapnul televizor zavěšený v rohu místnosti. Zahřímalo několik taktů Beethovenovy Ódy na radost, které zanikly v úvodní větě hlasatelky: „Vážení normálové, začíná blok volebního infotaimentu. Za jedenáct dní, v sobotu třetího července, se konají další volby do parlamentů České republiky a Evropského parlamentu. Dovolte mi v pořadí dosavadních preferencí představit volební spoty hlavních stran.“
Anna zabručela: „To se mě netýká, já to vypnu,“ a zamířila k přístroji.
„Počkej,“ zadržel ji Markus. „Zajímalo by mě, co si na nás zase vymysleli.“
„Nechci si zkazit den,“ zabrblala Anna. Ale televizi nevypnula.
Otočili si židle k přístroji, Sylva musela zesílit zvuk, protože shora se opět vrátilo tucání diskotéky; mejdan nad nimi narušilo předvolební zpravodajství jen na několik vteřin.
Televizor zatím zazářil jasnými barvami, které se odrážely od stěn polotemné místnosti. V odstínech převažovala tyrkysová. „Bezpečnost, prosperita, kvalita života!“ doprovodila stroboskop zpívaná melodie. „Naše země, naše civilizace.“
„Kteří to jsou?“ zeptala se Anna.
„Strana prosperity,“ zabručel Markus.
„To jsou ti ve vládě?“
Markus přikývl.
Televizor ukazoval záběry digitálně zkrášlené krajiny. Kamera se přiblížila k městu. „Bezpečnost,“ prohlásil neviditelný hlas, kamera sjela do ulice, kde se zastavila u uniformovaného policisty: „Jen Občanská strana prosperity vám zajistí ochranu před terorismem!“ Kamera se opět zvedla a přenesla se o několik kilometrů dál. „Prosperita,“ zopakoval hlas druhé heslo. Kamera pronikla oknem skladovacího areálu a vybrala si jednoho z operátorů: „Trvale nízké daně z přidané hodnoty?“ zeptal se neviditelného tazatele. „Jistě - to zajistí jedině Občanská strana prosperity!“ mrknul levým okem. Kamera se opět zběsile vznesla. Barvy města nahradila zeleň panenské krajiny. „Kvalita života,“ vykřikl nadšeně hlas. Kamera proletěla nad jezerem, zamířila k pláži a přibrzdila před opáleným normálem v plavkách opírajícím se o surf. Ten se usmál a pronesl: „Občanská strana prosperity mi garantuje každoroční dovolenou!“ Kamera se opět vznesla a ve svém šíleném letu vyrazila přímo do oblak. Ještě jednou bylo zopakováno heslo tyrkysové strany, pak obloha explodovala a zčernala. Hlas, který byl dříve nadšený, nyní promluvil zcela jiným, temným tónem, přičemž stejná slova se objevila i na obrazovce: „Varování: Dejte si pozor na ty, kteří své sliby neplní. My to nejsme.“
Celá show trvala dobré dvě minuty. „Sladký kecy,“ okomentovala spot Anna. Nikdo jiný nic neřekl.
Televizor na chvíli ztichl a pak opět explodoval v tornádu zvuků a barev, tentokrát laděných do oranžové. „Jsme Evropská strana stability,“ představil spot mateřský ženský hlas. „Uděláme pro tebe to, o čem jiné strany jen mluví.“
Anna se tázavě podívala na Sylvu. „Hlavní opozice,“ zašeptala Sylva své zmatené přítelkyni.
„Sorry, já to programově ignoruju,“ špitla Anna, ale už byla zticha, protože spot, stylizovaný do podoby kreslené pohádky, pokračoval. „Zajistíme tvoje bezpečí! Ochráníme tě před teroristy!“ Vousatý panáček v turbanu a podezřele baňatém kaftanu vytáhl zápalnou šňůru vedoucí do rukávu a podpálil ji. Obří ruka v uniformě hořící provaz zatípla a dvěma mávnutími namalovala kolem Araba čtvereček, ten pak i s panáčkem slisovala do vodorovné čárky, která nakonec zmizela. „Zajistíme, že cizáci, neschopní a podivínští nebudou ujídat z našeho krajíce!“ Panáček v obleku šaška cinkajícího rolničkami byl další obří rukou převlečen do dělnického, vybaven krumpáčem a cvrnknut k hromadě uhlí, do které se jal nadšeně kopat. „Zajistíme, že schopní a pracovití získají vše, na mají nárok!“ Uhlí zmizelo, kopající panáček byl umyt a postaven k pásu, pak převlečen do saka a pustil se do papírování. Stoly před ním se střídaly, přičemž panáček pokaždé trochu povyrostl. Nakonec se zvětšil tak, že z něj byla vidět jen ruka - ta našla dalšího šaška, obrátila ho vzhůru nohama a vytřásla z něj zlaté mince. „Stabilita, bezpečnost, prosperita! Pro všechny, kdo vědí, kde je jejich místo! Evropská strana stability!“
„Protipodivínský svině,“ zakřípala zuby Anna. „Kdo je tam dál?“
„Ty už nejsou zajímavý,“ poznamenal Markus. „Volební malus je srazí pod jeden mandát. A stejně toho moc neřeknou, protože nemají na to si zaplatit víc než garantovaných deset vteřin.“
Markus měl pravdu. Další tři spoty byly tak krátké, že sotva stačily uvést za jménem strany ještě nejaké další informace. Zelení představili projekt Vítěznou válkou k ochraně našich neobnovitelných zdrojů, neoconičtí liberálové přišli s návrhem snížení DPH o půl procenta a strana solidarity s heslem Bojujeme za rovnost: za sloučení třetí a čtvrté kategorie zdravotního pojištění. Pak se objevilo několik problesknutí s pouhým názvem regionálních stran a bylo po všem. Anna vypnula televizi. „To bylo teda pěkný,“ zhodnotila. „Vy to určitě budete vědět,“ obrátila se na ostatní, „udělala některá z těch dvou hlavních stran něco, co by mělo smysl? Řekněme za posledních deset let.“
Markus pochybovačně pokrčil rameny. Sylva se chvíli zamýšlela. „Ale všichni to o sobě tvrdí,“ prohlásila nakonec najistě. Ekonomický růst, bohatnutí střední třídy, bezpečí, svoboda všech zkusit, co dokážou...“
Spisovatel si odfrknul: „A když to nedokážou, je to jejich chyba.“
Sylva se na něj tázavě podívala: „Kdyby takhle nedrtili podivíny, tak je to přece pravda. Každý, kdo by se dostatečně snažil, by mohl svobodně dělat co chce, pracovat, podnikat, žít si podle svého...“
Anna už od začátku Sylvina projevu nespokojeně koulela očima a když získala možnost skočit Sylvě do řeči, okamžitě tak učinila: „To je ten ten nejpitomější sebeklam současné společnosti!“ vyprskla. „Vlastně druhý,“ opravila se, „hned po tom, že peníze jsou měřítkem všeho. Sylvo, fakt mě mrzí, že ti to musím takhle vytknout, ale je na tobě pořád vidět, jak hluboko pod kůží do nás všech tuhle indoktrinaci voperovali. Já jsem se rozhodla bránit aspoň tím, že jsem odstřihla od té televizní žumpy.“
Sylva se na Annu dívala se zděšením a cítila, že začíná nabírat. Situaci zachránil Markus „Anno, nemusíš být ve svých soudech tak přísná. Tohle jsou věci, o kterých bychom si měli hezky tiše popřemýšlet a potom opatrně předávat dál. A ne to ze sebe takhle zuřivě sypat. Myslím, že daleko zajímavější by bylo, kdybys nám řekla, jak jsi dokázala odpojit doma televizi.“
Anna se zatvářila omluvně: „Rozhodla jsem se před osmi lety, že na politiku kašlu. Na zprávy stejně nekoukám, billboardy nečtu a hlavně: mám televizi bez dálkového zapínání při reklamách první a nulté priority.“
„No, počkej, počkej,“ zarazil ji Markus. „Technicky si ještě dovedu představit blokování zapnutí ze sítě. Ale jak jsi obešla zpětnou kontrolu?“
„Dělal mi to jeden hacker. Panel se hlásil jako zapnutý a vypnutý ručně po náhodném čase od pěti do třiceti vteřin.“
T opět uznale zakýval hlavou. „Hmm, šikovné řešení.“
„Znal jsem taky jednoho takového, kdysi na skupině,“ pokýval hlavou Markus. „Ten byl ovšem sám od sebe imunní vůči reklamě. Nevím, jestli od narození nebo se to naučil, každopádně dokázal ignorovat veškerý bulšit, který se na nás ze všech stran valí. Měl v papírech od psychologa, že si to nepamatuje ani podvědomě.“
„A co se s ním stalo?“ zeptala se Sylva.
Markus se podrbal na hlavě: „Nic dobrého. Mám pocit, že skončil v rekvalifikaci, nebo tak něco.“
„No to já si teď pamatovat budu,“ usmála se Anna.
„No - ani nemusíš. Je to pořád totéž.“
„Mám pocit,“ zamyslel se T., „že ty panáčky jsem už kdysi viděl. Ani bych se nedivil, kdyby to byl ten samý spot, co dávali někdy před dvaceti lety.“
„Tomu bych věřil, že mají už tu drzost recyklovat i volební spoty,“ souhlasil Markus. Sylva měla pocit, že si ten spot možná taky pamatuje z doby, kdy byla ještě malá holka a neměla tušení, kdo jsou to podivíni. Takže asi jo.
Hodiny na stěně ukázaly půl desátou. Markus prohlásil, že budou muset jít. „Však víte, blokace videozáznamu z místnosti je jen do deseti večer. Tak abyste měly soukromí alespoň chvilku.“ Sylva s Annou přikývly a popřály jim dobrou noc. Věděly, na co teď těch třicet minut mají.
~~~
Další tři týdny uběhly Sylvě jako voda. Každý večer po práci se zavírala ve svém podnájmu, pravidelně vypínala volební spoty v samovolně se spouštějící televizi a pracovala na svém článku.
Začala studiem knih, které jí půjčil Šrajer. Četla kapitoly o první fázi války s terorismem před čtyřiceti lety. Události prezentované v Nepohodlných zprávách jí vybarvovaly doposud černobílou představu. A barvy to nebyly zrovna laskavé. V půlce knihy pořád ještě nevěřila, že by za rozpoutání války s terorismem stál až do takové míry civilizovaný a demokratický Západ. Ve třech čtvrtinách se cítila zahanbeně – za to, že se tak skutečně stalo. A po přečtení knihy nemohla pochopit, že za časů svobodné demokracie, v těch úžasných, bohatých a bezpečných dobách, mohli lidé svým voleným zástupcům něco takového dovolit.
Pak si otevřela druhou knížku, která jí to vysvětlila. Od konce dvacátého století bylo voličům v demokratických zemích postupně znemožněno rozhodnout ve všeobecných volbách o opravdu závažných záležitostech – zásadní témata se několikrát otevřela těsně po volbách. Politici se dostali do vleku svých soukromých zájmů, často totožných se zájmy velkých firem, které tak postupně přebíraly větší a větší díl moci nad zeměmi Evropy a Severní Ameriky.
Došlo tak jednak k eskalaci války s terorismem, jednak k takzvané definitivní privatizaci. Sylvu překvapilo, že takové věci jako dálnice, zdravotnictví nebo spedice (tehdy nazývaná pošta) byly v době těsně před válkou s terorismem ještě ze značné části pod státní kontrolou. Ještě hlasitě se ozývající občanská sdružení a neziskové organizace – poslední možnost, jak mohli lidé reálně zasahovat do dění – byly umlčeny vyloučením z rozhodovacích procesů na státní i místní úrovni. Opatření, aplikované v průběhu pěti let v celé Evropě inicioval tehdejší doživotní prezident České Republiky a bylo nazváno očištěním demokracie. Rozhodování tak bylo napříště možné výhradně prostřednictvím už po léta zkorumpovaných volených zástupců.
Ve třicátých letech vzniklý systém kontroly společenského statutu odstartoval nebývalou vlnu xenofobie, která šikovně ventilovala napětí související se stavem společnosti a trvající stagnaci životní úrovně. Společnost se prakticky samovolně přetvořila do současné podoby. Sdružení občanů nyní fungují omezeně jako napůl obchodní společnosti, nucené pod hrozbou bankrotu vykazovat trvale pozitivní hospodářský výsledek – tak jako Společnost pro potírání podivínství a jejich firmička S&A. Společenský řád je posledních třicet let stabilizovaný – nezdá se, že by cokoliv dokázalo situaci změnit.
Dokumenty na kompaktu si už ani nečetla. Už tak měla Sylva stejný pocit beznaděje a nejistoty, jako před dvěma měsíci – za časů svého aktivismu. Jestli měl Šrajer tohle v úmyslu, tak se mu to povedlo.
~~~
Psala.
Přepracovala text na základě nových znalostí a podruhé se sešla s Šrajerem. To bylo v pondělí osmadvacátého června.
Z tohoto setkání odcházela málem s brekem. Vypůjčili si na Maríně loďku, slunce svítilo naplno, Sylva litovala, že tam nemůže být Anna a Šrajer jí vyčetl náhradu přímých citací ze Svobody podivínství větami z obou nových knih (to neumíte zformulovat něco vlastního?) a důrazně jí doporučil zmíněné části upravit. Dal jí také třístránkovou specifikaci formátu bloggerský příspěvek, ze které vyplynulo, že bude muset celý článek přepsat ještě jednou. K tomu přihodil adresu blogu czech-sight.com, aby si ho prošla. Když končili, měla pocit, že by staříka nejraději utopila.
T., který text viděl v úterý, byl ovšem navrženými úpravami zklamán a rozhodně se zasazoval o vrácení některých vět, které Šrajer právě vyškrtl. Markus doporučoval, aby ten článek pro jistotu učesali ještě víc. Anna s Šrajerem souhlasila do posledního písmene, ale byla něžnější, takže se Sylva ani nerozbrečela, ani nikoho neuškrtila. Jen řekla, že autorem článku není Koutnerová a kolektiv a že už to s nimi dál řešit nebude.
Byla pak večer rozložená natolik, že kazila celé milování s Annou; ani jedna z nich z toho ten večer nic neměla. Ale nakonec i s pomocí rad svých přátel přepracovala článek znovu a upravila ho do fazóny bloggerského příspěvku.
~~~
V pátek znovu diskutovala s Šrajerem. Dle zásady „pod svícnem bývá tma“ si sedli do baru sousedícího s budovou ministerstva vnitra. Jednu jeho stěnu tvořila plazmová obrazovka přenášející fotbalový zápas, hluk uvnitř byl tedy nepopsatelný. Sylvu překvapilo, že i dobře situovaní příslušníci establishmentu jsou schopni se opít jako zvířata. Šrajer poznamenal, že jejich svědomí je pod větším tlakem a proto ten alkohol potřebují ještě víc než normálové.
Na téhle schůzce Šrajer Sylvu poprvé výrazněji pochválil. Poukázal jen na pár drobností a prohlásil, že příště už to možná bude i finální verze. Šrajer také řekl, že se nyní pokusí opatrně zatlačit. Zná někoho, kdo zná hlavního komunitního bloggera Czech-sightu. Tak by se článek na blogu mohl objevit, aniž by prošel preventivní cenzurou. Ale musí se počkat, až se uklidní situace kolem voleb.
Sylva byla ten den víc uvolněná a tak si stačila všimnout, že fotbal prokládající volební spoty na televizoru tady, uvnitř zelené zóny, nabízejí pod hlavičkami stejných stran docela jiné programy, než v případě vysílání pro normály. Kupříkladu daně se měly ve všech těchto programech zvýšit, aby bylo na platy ve státním sektoru. Šrajera, ke kterému s tímhle zjištěním přispěchala, to překvapilo – přesněji řekl, že je pro něj nové, ale že ho nepřekvapuje.
~~~
V sobotu proběhly volby. Sylvě neunikly dojemné obrázky z voleb na obtížně dostupném venkově, kde bylo třeba nasadit speciální autobusy s mobilními infomaty. Každý má možnost dát svůj hlas a ovlivnit tak budoucnost své země, opakovali donekonečna moderátoři i reportéři.
Účast byla vysoká – obvyklých pětadevadesát procent normálů. Ostatně, proč nejít vyjádřit svůj názor, když vám obě nejsilnější strany vyplatí hned po odvolení celý jeden standard, který za váš hlas dostanou ze státního rozpočtu: samozřejmě jen, pokud budete volit správně. A když už se vám tam nechce chodit osobně, stačí volební právo delegovat na zaměstnavatele: zmíněný benefit vám přijde s příští výplatou.
Ve volbách zvítězila favorizovaná strana prosperity, která si tak prodloužila svou vládu o dalších sedm let, následována velmi těsně stranou stability – dost možná, že příště je porazí. Třetí strana – solidarita – se ani tentokrát do parlamentu nedostala přes standardní desetiprocentní práh.
Ustavení nové vlády šlo snadno: volební bonus pro vítěze zajistil straně prosperity pohodlnou dvoutřetinovou většinu a tak byla nová vláda ustavena už v pondělí večer – až na jednu obměnu způsobenou pokročilým věkem stejná jako předtím.
Záznam ze jmenování vlády vysílaly v úterý všechny televize - malá úlitba za to, že jim pak pět let nemluví do toho, co mají vysílat, poznamenal T. na krátkém posezení po skupině. Anna pak přístroj vypnula a tím byly volby definitivně uzavřeny.
~~~
Ve středu sedmého července přinesla Sylva Šrajerovi dopracovaný článek. Schůzka, kterou si dali v rychlém občerstvení na holešovickém nádraží, svou délkou přesně odpovídala době vypití jedné tamní předražené kávy. Sociolog článek přečetl, vyřešili spolu tři poslední připomínky a Šrajer článek schválil. Zbývalo jej vydat - to bude muset Sylva sama, ale ví už přece jak.
A tak se i stalo. V pátek devátého Sylva pomocí webového formuláře uploadnula svůj článek na CzechSight. Odpovědí jí bylo okénko sdělující, že bude brzy vyrozuměna o vydání nebo nevydání příspěvku. Autorský honorář bude vyplacen v případě publikace podle návštěvnosti příspěvku na základě smlouvy, se kterou Sylva odesláním automaticky souhlasila.
Sylva si na víkend raději vzala zvláštní směny, aby se nemusela tolik nervovat. Každý večer pak s Annou chodily do S&A kontrolovat mail. V neděli obdržela Sylva zprávu, že příspěvek vyjde, pokud souhlasí s drobnými redakčními úpravami. Nebylo jich mnoho a Sylva je obratem akceptovala. A ještě ten večer byla odměněna stručným oznámením, že její článek Podivínkou proti své vůli vyjde v úterním vydání blogu přesně o půlnoci.
~~~
Anna se Sylvou seděly u webového terminálu v budově, kde měly kancelář S&A a Společnost a čekaly na půlnoc. Potemnělá hala bzučela šumem běžících počítačů; lidí tu ale bylo jen pár, nejbližší seděl šest kójí daleko. Zatím pily víno a sledovaly na monitoru televizní kanál. Večerní program zvolna končil, bylo za pár minut dvanáct a právě zahájený reklamní blok předjímal pravidelné půlnoční zprávy.
Ve druhém okně byl otevřený web CzechSight s hlavními pondělními články: Kritickým hodnocením posledních protiislamistických opatření USA, připomenutím třiceti let Londýnské dohody (vracející bezpečnostní opatření na státních hranicích zpět před Shengen) a článkem o zapomenutých přírodních rezervacích.
Reklamy dozněly, odbila dvanáctá. Sylva obnovila úvodní stránku blogu. Anna jí nahlédla přes rameno. Článek byl tam! Hned pod titulem, v prostředním sloupci, mezi analýzou poslední změny kategorizace zdravotního pojištění a polemiky s plány nového ministra informatiky na automatizované zpracovávání zvukových záznamů z pouličních kamer. Na pozadí brebentilo televizní zpravodajství ze světa.
Klikly na článek a Sylva pozorně pročetla celý text. Byl v pořádku – bez jakýchkoliv úprav – tak, jak ho Sylva schválila k publikování. Než článek dočetly, objevil se v diskusi pod ním čtyři komentáře. Sylva na ně chtěla kliknout, ale Anna ji zadržela: „Až si nalejem.“ Dolila poslední víno z první krabice.
V nastalém tichu zaslechly zřetelný hlas Denisy Hadamczik: „A nyní se podívejte, jakou ostudu vyvedl na slavnostním zasedání nové vlády podivín Robert Ronev.“
„Tak tohle teda ne.“ Sylva se natáhla k počítači a vypnula ho.
„A co diskuse?“
„Ta nám neuteče. Teď otevřem druhou krabici vína.“
Následující kapitola
