1. Anna
Otevřela oči.
Nebo si to alespoň myslela, protože viděla slabou záři bez jakýchkoliv tvarů, nepravidelně tmavnoucí a opět se rozsvěcující. Proč nevidí víc? Pokusila se rozhlédnout, ale krční svaly ji neposlechly. A neslyšela nic, snad jen jakési vzdálené šumění, které mohlo být stejně dobře skutečným zvukem jako výplodem její mysli.
Zkusila mrknout. Víčka ji poslechla, což ji potěšilo. Co se mohlo stát? Zkusila si vzpomenout, ale paměť jí prozatím selhala. Má amnézii? Pokud přijme tuhle myšlenku – uvědomila si, že vhodnější termín bude hypotéza – pokud tedy přijme hypotézu o amnézii, ledacos se vysvětlí. K amnézii dochází po těžkých duševních otřesech – prožila snad něco strašlivého? A mimochodem – ví, kdo ona je?
Zkusila na to přijít ze slov, které se jí v myšlenkách vybavily. Zná slova jako hypotéza a amnézie. Asi něco studovala – není třeba psycholožka? Pátrala chvíli tím směrem, ale bez úspěchu. Žádné odborné znalosti s psychologie se jí nevybavily.
Zkusila to tedy jinak. Kde může být? Myšlenku, že se nachází na onom světě, zavrhla okamžitě; vzpomněla si přitom, že v jakékoliv formy transcendentna nikdy nevěřila. Leží, její smysly jsou omezené a nemůže se hýbat, přitom jí ale nic nebolí. Jediné logické vysvětlení je nemocnice.
To je pevný bod, od kterého se může odrazit k další úvaze.
Je zraněná? Patrně. Jestli ale nemá bolesti, tak musí být na nějakých oblbovácích, které tu bolest tlumí.
Tedy je v nemocnici. Kdo ji asi platí? Další vzpomínka – její zdravotní pojištění určitě za moc nestojí. Aby to z ní ještě nevymáhali. Třeba se uzdraví a hned jí dají tu zdejší péči k úhradě. A nebo se nikdy neuzdraví... Ne, tohle odmítla.
Najednou se v prostoru ozval srozumitelný ženský hlas: „Slečno, slyšíte mě? Pokud ano, mrkněte dvakrát.“
Učinila tak.
„Výborně. Chvilku počkejte, zkusíme vám uvolnit ústa.“ Cítila nějakou manipulaci na krku. „Zkuste promluvit,“ řekl po chvíli hlas.
„Aaa,“ vydala ze sebe. Poznala se – byl to její hlas.
„Výborně. Moc se nevysilujte, všechno vám vysvětlím, pokud se na něco budu ptát, odpovídejte jen ano nebo ne. Rozumíte?“
„Ano.“
„Měla jste vážnou nehodu, jste v soukromém sanatoriu Hospicius v Mostě. Pamatujete se na něco?“
„Ne.“
„Všechno vám řeknu. Jmenujete se Anna Houseková, před dvěma dny jste měla autonehodu. Byla jste v bezvědomí a pro nedostatek prostoru v městské všeobecné nemocnici vás převezli k nám. Máte středně těžký otřes mozku, jinak se vám prakticky nic nestalo, ale na ty dva dny jsme vás zafixovali, abyste se co nejdřív dostala zpátky do kondice. Budeme vás držet ve spánkovém režimu, ale nebojte se, do tří týdnů jste fit. Je tu jen jeden problém.“
„Ano?“
„Stupeň vašeho zdravotního pojištění nekryje hospitalizaci v nemocnici této kategorie. Budete to muset později doplatit hotově. Ale nedělejte si těžkou hlavu, méně bonitním klientům na to poskytujeme dlouhodobé úvěry. Teď vás uspím, probudíte se zítra a už vám zapojíme i oči. Dobrou noc.“
Anna chtěla vykřiknout, že chce co nejdřív vypadnout, ale ústa jí opět přestala poslouchat. Vzápětí ucítila, jak jí údy prochází zvláštní tíha a propadla se zpět do nevědomí.
Při dalším probuzení spatřila strop nemocničního pokoje. Rozhlédla se – tentokrát to šlo. Pokoj byl nevelký, ale byla v něm sama. Za otevřeným oknem se zelenaly lískové keře.
Zkusila pohnout rukama, nohama – tělo ji poslechlo. Posadila se. V tu chvíli ji prudká bolest hlavy málem srazila zpět na lůžko. Ale vydržela. Zavřela oči a chvíli s bolestí bojovala. Ta nakonec trochu polevila.
Když oči otevřela, stála u ní zdravotní sestra s podnosem. „Vidím, že si vedete velice dobře,“ prohlásila. „Tak se najezte.“
Anna se s chutí pustila do přinesené polévky a plátku vařeného hovězího s bramborem. Sestra ji celou dobu pozorovala. „Teď si ještě ulevte,“ řekla, když Anna dojedla a ukázala na bažanta pod postelí. Anna i teď poslechla. „Výborně. Lehněte si, zase vás uspíme.“
Anna chtěla odporovat, ale sestra jí pistolovou injekcí vpravila sedativa tak rychle, že se stačila jen svalit na postel.
Další dvě probuzení byla obdobná. Jídlo, vyprázdnění, injekce. Bolest hlavy zvolna ustupovala.
A s tím se Anně navracela paměť. Zatím jen útržky, vzpomínky navozené vůní přinesených květin, nebo obrazem v televizi, stále tiše běžící na nočním stolku. Byla Anna, aktivistka nebo možná nepřítel, na útěku z rekvalifikace, odkud by ji přátelé dostali – nebýt té autonehody.
Vzpomněla si na všechny v autě: Byla tam její milovaná Sylva, ten potrhlý spisovatel, co si říká iniciálou T., a řidič, kterého neznala. Když se na ně ptala sestry, dostalo se jí jen odmítavého vrtění hlavou – o nich prý nic neví.
Překvapilo ji, že ji ještě nenavštívila policie. To jí sestra vysvětlila: Žádné návštěvy, dokud lékař nesvolí – to je služba naší nemocnice, za tuhle péči si přece platíte.
Anna si pomyslela, že takové zásady ji přijdou pěkně draho. „Nemůžete mě přesunout do normální nemocnice?“ zeptala se sestry.
„O tom rozhoduje váš ošetřující lékař,“ odpověděla sestra vyhýbavě.
Třetího dne se lékař ukázal. „Držíte se,“ začal, „ale pustit nebo přesunout vás nemůžeme. Naše nemocnice nemá společné pokoje a Všeobecná má plno. Ano, vím o vaší finanční situaci, právě proto jsem za vámi dnes přišel. Vaše účty jsou už téměř vyčerpány, potřebujeme, abyste podepsala tady ten úvěr.“ Podal jí tužku a papír.
„Ale já se už cítím dobře,“ namítla Anna, i když hlava ji stále silně bolela.
Doktor zavrtěl hlavou: „Nemyslím si, že mi teď říkáte pravdu. Musíte si tu ještě pobýt.“
V tu chvíli zapípal doktorovi pager. „Promiňte,“ omluvil se po podíval se na jeho displej. „Potřebují mě jinde,“ oznámil a zvedl se. „Než se vrátím, obojí to podepište.“
Anna tupě pozorovala zavřené dveře. Nahlédla do papírů, které lékař přinesl. První obsahoval účet za dosavadní pobyt. Nemocnice vyčerpala z jejího konta už sto dvacet standardů. Druhý papír byla smlouva na úvěr hradící další péči. Měla se upsat na dvě stě standardů, z toho jen padesát by bylo za léčbu, zbytek za nadstandard.
Sto padesát standardů za hotelové a lázeňské služby? To tedy ne. Anna vztekle kopla do nočního stolku.
Jeho dvířka se otevřela – uviděla, že uvnitř jsou složené šaty, prádlo a pár letních žabek. Vyhlédla z okna. Už dřív si všimla, že pokoj je ve zvýšeném přízemí a že okno vede do malé zahrady s brankou na ulici.
Branka byla tentokrát pootevřená.
Vzala to jako znamení. Vklouzla do letních šatů – nebyly její, ale padly jí znamenitě. A potom, překvapená tím, že ji hlava najednou vůbec nebolí, přelezla parapet a s pomocí hromosvodu se z nevelké výšky spustila do zahrady.
Doběhla k brance a chtěla se protáhnout ven. V tu chvíli se jí bolest hlavy vrátila s dosud nepoznanou silou. Anna se v křečích zhroutila na pěšinku, držela si hlavu, rvala vlasy, bolest ale nepolevovala a stále sílila.
Následující pád do bezvědomí byl pro ni vysvobozením.
Když se probudila, ležela na svém lůžku a stál nad ní jiný lékař. Rozhodně nevypadal tak laskavě jako ten předchozí.
„Pokusila jste se utéct, to pro vás není dobrý výsledek. Budeme vás muset zařadit do rizikové kategorie.“
„Jak to,“ zakoktala Anna. „Výsledek čeho?“
„Našeho kategorizačního testu dlouhodobě komatizovaných pacientů. Rozumějte, vaše situace je trochu jiná, než se můžete domnívat. Teď právě je vaše tělo v umělém spánku a váš mozek je napojený na náš virtuální realizátor.“
„Nerozumím vám. Jsem vzhůru, chodím, vylezla jsem, ehm z okna...“
„Virtuální realita. Podívejte se.“ A zmizel.
„Vidíte? Nejste ve skutečném světě,“ ozvalo se z druhé strany lůžka. Lékař tam stál, jako by k ní odtamtud mluvil celou dobu.
„Takže tahle luxusní nemocnice...“
„Neexistuje. Ležíte na JIPce Mostecké Všeobecné, v subprime oddělení. Máte mnohočetná těžká zranění. Naštěstí váš mozek není vážně poškozen, takže vás můžeme probudit alespoň do virtuální reality. V reálu byste těžko mohla třeba i jen promluvit – natož šplhat po hromosvodech.“
„A proč mě tedy nenecháte normálně spát?“
„To má dva důvody. Jedním z právě nich je rehabilitace vašeho mozku. Dopadl celkem dobře, zvlášť ve srovnání s tím ostatním. Je ale mírně otřesený a tak mu pomalé procvičování děla jen dobře. Druhým důvodem byl právě onen kategorizační test, který nám umožňuje poskytnout vám i v komaitzaci péči přesně na té úrovni, kterou po probuzení budete ochotna zaplatit. V něm jste si ovšem zrovna nejlépe nevedla – jak jistě chápete – když jste namísto zaplacení účtu prostě utekla.“
„No a co?“
„Takže vás převedeme na oddělení rizikových plátců. Chápejte, nemůžeme si dovolit riskovat a věnovat vám nadbytečnou péči. Také to znamená, že ukončíme veškeré úkony nad rámec vašeho pojištění. A to, jak jistě tušíte, toho zrovna moc nepokrývá.“
„A-“ Anně skoro selhal hlas: „Jak na tom vlastně jsem – v tom reálu?“
„Nebudu chodit kolem horké kaše. Měla jste obrovské štěstí, že jste přežila a za to, že jste vůbec přežila, poděkujte hlavně své kamarádce.“
„Sylvě?“
„Ano. Slečna Koutnerová za vás zaplatila všechny akutní operace a díky jejímu chápavému přístupu jste mohla získat péči přesahující rámec vašeho pojištění.“
„Aha. A jak jsem na tom tedy teď?“
„No, dohromady jsme vás poskládali, ovšem máte porušenou míchu. Obnova nervových propojení je možná formou implantátu, ten je ale dosti nákladný – ty nejlevnější stojí kolem dvou tisíc standardů. Ani jedna z vás nedisponuje takovými finančními prostředky, to už jsme si ověřili.
Pokud byste se v našem testu zachovala správně, zahájili bysme s vámi dlouhodobý rehabilitační program zahrnující dopěstování chybějících nervových spojení. Časem byste patrně získala zpět možnost hýbat rukama a možná ovládat i nohy. Každopádně byste nakonec mohla opustit nemocnici s maximálně třicetiprocentním postižením – to už je na život v domě s pečovatelskou službou a práci u počítače.
Vzhledem k vašemu chování v testu se ale nemůžeme pustit do tak riskantního kroku, dokud nebudeme mít zajištěné jeho financování. Vše tedy závisí na tom, nakolik obětavá bude vaše přítelkyně. Případně, pokud máte nějaké další zdroje, o kterých nám není známo…“
Anna nasucho polkla. „To nemám.“
„Samozřejmě, budeme slečnu Koutnerovou dále kontaktovat, a pokusíme se ji přesvědčit, aby poskytla prostředky alespoň na část vaší rehabilitace. Ale jisté je, že veškerou nadstandardní péči vám odteď poskytujeme jen, pokud bude zaplacená předem.“
„A abych nezapomněl,“ dodal ještě lékař: „Chtěla s vámi mluvit policie, tak budete mít ještě jednu návštěvu. Potom vám virtuální realitu odpojíme, její použití k jinému účelu, než zhodnocení bonity klienta je taky nadstandard. Tak zatím dobrou noc,“ řekl.
Pokoj zhasl.
