K Anně ji pustili v devět. Čas mezi okamžikem, kdy vyběhla z nočního baru, a chvíli, kdy vstoupila do nemocničního pokoje, strávila Sylva převážně schoulená v nepohodlném křesle čekárny ambulantního ošetření, ve společnosti několika bezdomovců, které se nikdo nesnažil vyhodit, a před kterými schovala svoje standardy za gumu kalhotek.
Lékař jí důrazně připomněl, že Annin stav je velmi vážný. Také si ověřil její totožnost, ale návštěvu dovolil; Už se vědělo, že se za zraněnou finančně zaručila, protože ji předem zkásli o pět standardů zálohy. Pro jistotu.
Anna měla ležet pokoji bez nadstandardní péče. Místnost byla rozsáhlá a víc než nemocniční pokoj připomínala sklad odloženého tovaru. Sylva musela projít kolem osmi lůžek, než Annu našla.
Ležela tam zabandážovaná a napojená na přístroje. V poličce nočního stolku měla strčené své věci; jen tak, bez jakéhokoliv zajištění. Do úst jí vedla trubička, oči měla zavřené, rty nehybné. Ale v tuhle chvíli bylo podstatné, co ukazuje malý notebook postavený na desce stolku. Ikona srdce v rohu displeje tepala – Anna tedy žije.
Sylva si přitáhla židli a sedla si vedle postele. Vzala do dlaní Anninu ruku a pohladila její hřbet. V tu chvíli měla pocit, jako by se Anniny dosud nehybné rty mírně zachvěly. Snad tomu tak opravdu bylo, protože několik linek na monitoru také na okamžik poskočilo ze svých, dosud letargických poloh. Možná se jí i jemně pohnula víčka. Ale neprobudila se.
Sylva nevěděla, jak dlouho u ní seděla. Za nějakou dobu ji ale vyrušila sestra – že už toho bylo dost, a kromě toho právě potřebuje židli, na které Sylva sedí. Může přijít zase zítra. Ale předtím, ať se zastaví na pokladně – potřebují dořešit způsob, jakým bude Annina péče hrazena. „Stejně by si vás našli,“ podotkla sestra přátelsky, „a platby keš sou se slevou.“ S těmito slovy vyprovodila Sylvu na chodbu.
Sylva automaticky procházela chodbou, stále ještě bez představy, co bude dělat, až za Annu zaplatí. Teprve, když scházela po schodišti do vstupní haly s pokladnami, vzpomněla si, že tu někde musí ležet také T.
„Ale jistě, ten je na rizikovém oddělení,“ odpověděla jí na dotaz recepční.
„Rizikovém?“ Sylva si stěží představila, že by nebohý spisovatel mohl dopadnout ještě hůř, než chudák Anna.
„Nebojte se,“ uklidnila ji recepční. „To je jen oddělení pro rizikové plátce. Je to támhle, vzadu v suterénu.“
„A, ehm, jsou tam teď návštěvy?“ zeptala se Sylva.
„No jasně,“ odpověděla ledabyle recepční. „Tam může kdykoliv každej.“
T. seděl na posteli se zažloutlým povlečením, v ruce držel karetní list a jakmile Sylvu spatřil, vesele se usmál. Až na pár náplastí a ruku v dlaze vypadal docela zdravě a dobrá nálada mu z nějakých důvodů taky nechyběla, i když už asi musel vědět o přítelově smrti.
Zamával na Sylvu a naznačil, ať se přidá. Hrál karty s marodem na sousední posteli. „Akorát se nám hodíš do mariáše,“ řekl místo pozdravu, shrábl karty a bleskově je rozdal pro tři. Jeho společník zabalený v dece až po krk jen kývl na pozdrav.
Sylva na ně zůstala nevěřícně zírat. „Co to... tady vyvádíš? Zabil se ti kámoš, jedna tvoje známá je na áru, druhá ti platí špitál, tak jak se můžeš takhle hodit do pohody?!“
T. se smutně usmál. „Popírání reality,“ řekl mírně, „je jednak základní metodou vyrovnání se s citovým otřesem, jednak prvním z klasických příznaků počínající duševní choroby. To první prodělávám, to druhé si trénuju.“
„Cože?“
„Má milá Sylvo, ježto zdravotní experti v této nemocnici neměli měřítka na to, co jsme včera vyváděli, učinili mne nesvéprávným. A rovnou mě šoupli do perfektního domácího vězení.“
Spisovatel povytáhl rukáv pyžama a ukázal Sylvě masivní elektronický náramek. „Můžu se pohybovat jenom tady po špitále, kdybych se pokusil utéct, tak mě dají na uzavřené oddělení. Ostatně,“ podíval se na Sylvu, „divím se, žes tak neskončila i ty, možná to bylo tím, že ses v tomhle špitálu vyhnula příjmu.“
„Takže teď,“ pokračoval spisovatel klidně, „tady musím sedět a hrát karty, dokud nepustěj žilou všemu mýmu skromnýmu majetku; pak mě nejspíš vyhodí na ulici. Nebo možná přehodnotí svoje závěry a už jako svéprávnýho mě šoupnou do péče psychologa starosty na dole NATO jedna.“
„Ale-“ vyhrkla Sylva, „já se zaručila za tvou zdravotní péči!“
„Krucinál a proč? Tos mohla tušit, že jsem peněžní černá díra.“
„Jinak by tebe – a Annu – z toho lesa třeba vůbec neodvezli. Asi by vás tam nechali ležet, nebo co já vím.“
T. se křivě usmál. „Tak takhle je to. Dobře si to chlapci vymysleli. Teď skrz mě vysosaj i tebe. Jó, sou prostě dobrý,“ povzdechl si a nahlédl do karet. „Barva dobrá?“ zeptal se rezignovaně.
Sylva praštila kartami o pelest. „Ty nezodpovědný-“
„- pako?“ doplnil T. „Promiň Sylvo, že si dělám legraci, dokud můžu. Bohužel mě skutečně znesvéprávnili, takže už není nic, co bych mohl pro sebe nebo kohokoliv jiného udělat. Když za mě na kase zatáhneš sanitku a dnešek, tak ti možná dovolí tu záruku zrušit. Až budu moct, vrátím ti to. Spoj se s Černým, však on něco vymyslí. A s těma kartama jsem to myslel skoro vážně. Jestli chceš zůstat u Anny, tak tady ve městě prej není levnější hotel, než na tomhle oddělení.“
Sylva se na něj podezřívavě dívala.
„Půlka pacientů je tady načerno – vůbec nic jim není,“ vysvětlil T. „Pacienti ve trojce a čtyřce většinou nemají na to, platit ubytovné, takže odsud zdrhnou domů, hned jak se udrží na nohou. A aby se plnily standardy zdravotní péče, pronajímají se ta lůžka pod rukou zdravejm.“
„A ty tu teda chceš zůstat?“
„Musím. Dokud budu solventní, budou mě tu držet.“
Sylva pokývala hlavou. „Tak v tom případě je na čase, abys vyhlásil bankrot.“
T. měl pravdu. Poté, co Sylva na pokladně zaplatila jeho odvoz, sádru na zlomené paži a pobyt na tento den (slabých šest a půl standardu), dovolili jí záruku za T.-ho zrušit. Zeptala se také, zda nevědí, kdo byl jmenován jeho poručníkem. Ani ji nepřekvapilo, že se jím na návrh lékaře na příjmu stala Mostecká Všeobecná.
Zdálo se tedy, že veškerý T.-úv nevelký majetek se tímto nezvratně dostal mimo dosah jeho i kohokoliv z jeho přátel. Samozřejmě, je to další úkol pro našeho profesionálního vytahovače z průšvihů, právního matadora Černého, pomyslela si.
Tím je pro ni záležitost se spisovatelem skončená.
A začíná ta druhá, těžší.
„Slečna Houseková má zdravotní pojištění třetí třídy. Jak je to s hrazením její péče ze strany pojišťovny?“
Pokladní otázku zkonzultovala s terminálem. „To je prosté,“ řekla. „Nijak. Klientka nemá na likvidaci škody nárok.“
„Jak je to ale možné?“
„Vzhledem ke stupni zdravotního pojištění klientky pojišťovna žádné škody vzniklé v souvislosti s touto událostí nekryje,“ zopakovala pokladní jinými slovy předchozí větu.
„Jenže -“ Sylva se zamyslela. „Slečna Houseková není zrovna příliš majetná a ani já, jako ručitel, nemám k dispozici zase tolik volných prostředků. Dovedete mi předem říct, jak nákladná bude řádově její péče?“
Pokladní koukla na monitor. „Účetní prognóza jejího zdravotního stavu naznačuje, že to bude v řádu několika set standardů – minimálně.“
„Minimálně?“
„V horizontu půl roku. Pokud chcete, abych vám vypočítala účetní prognózu veškerých následků, moment... Ano. Při predikovaných trvalých následcích bude nezbytná péče... měsíčně dvaačtyřicet standardů včetně všech poplatků a běžných nemocničních služeb. Bez nadstandardu, tedy rehabilitací a ošetřovatelky, dvacet.“
„Ona – bude mít trvalé následky?“
„Vypadá to tak. Prognóza uvádí ochrnutí dolních končetin, následky posttraumatického šoku, nutná antidepresiva a pár dalších drobností. Patrně bude mít potíže mluvit. Promiňte,“ zarazila se pokladní, když viděla, jak Sylva začíná zelenat. „Myslela jsem, že jste se stavem své svěřenkyně seznámena.“
Sylva slabě zavrtěla hlavou.
„No, když jí ručíte, vyjedu vám její kartu.“ Pokladní stiskla tlačítko myši a tiskárna vedle monitoru vychrlila dva listy papíru. „Dáte mi dvě eura.“ pokynula Sylvě. Ta jako ve snách našla požadované drobné a podala je pokladní, která jí na oplátku přesunula oba papíry.
„V klidu si to prostudujte,“ navrhla jí. „Ale řeknu vám,“ ztišila hlas, „za pacienta v takovém stavu bych ručit nechtěla. Měla byste zvážit to, co jste udělala u pana Kolmajera, tedy zaplacení dosavadních léčebných výdajů a zrušení záruky.“
Sylva se s papíry posadila na lavici u zdi haly. Pročítala si je a bojovala s neznámými slovy. Ať znamenala cokoliv, rozhodně to nebylo nic dobrého, což podtrhovalo předběžné vyúčtování zdravotní péče na druhé stránce – do centu odpovídalo tomu, co jí řekla pokladní.
Chvíli nabírala dech. Pak se zvedla a donesla papíry T.-mu. Spisovatel přestal hrát karty a vyslechl si Sylvin výklad k věci. Skutečnost, že se Sylva vzdala ručení za něj, přijal s uspokojením. „Tak to má být. I to, že za Annu chceš ručit dál.“
„Teď od tebe budu potřebovat radu, ty znáš spoustu fíglů, jak ochcávat úřady,“ poprosila Sylva.
„Černý by byl lepší, povzdechl si T., ale i tak něco vymyslíme. Škoda, že mě odsud teď nepustí, hned bych se do toho pustil.“ Na chvíli se zamyslel, něco si broukal, a nakonec Sylvu poprosil: “Máš někde tužku a papír? Napíšu ti, jak bys to mohla zkusit.“
Sylva se vrátila k pokladně. „Tak jsem tady zas,“ hlásila. „Víte, uvažovala jsem o tom návrhu na ukončení ručení a myslím, že to snad ani nebude potřeba. Mohla bych se sejít s někým, kdo se tím výběrem zabývá? Slečna Houseková ani já nejsme zrovna nejmohovitější,“ četla z T.-ových poznámek, “ale zato máme dobrý vztah s jedním kvalitním právníkem, který by myslím dokázal naše závazky vůči nemocnici výrazně zpochybnit. Tím by se platba za péči o slečnu Housekovou mohla výrazně zdržet, neřkuli také zredukovat. Zkrátka, bylo by to celé na dlouhé lokte. Zato když se to napíše na pojišťovnu, tak se to tam mezi těmi horami plateb v pohodě schová.“
Pokladní chvíli váhala, nakonec pokrčila rameny. „Přijďte zítra, to bude někdo na obchodním oddělení – tam si o tom můžete popovídat.“
Sylva se na ni překvapeně podívala – pokladní jí poradila, aniž by naznačovala touhu po nějaké pozornosti. Třeba ji bude chtít zítra, pomyslela si, jinak to přece není možné. Ale – zítra? zítra musí do práce a jestli tentokrát nepřijde, má kromě zkušebního režimu jistý rovnou vyhazov.
Ledaže – je přece v nemocnici. A od nehody jí pořád třeští hlava. Sice to už ani nevnímá, bolest se dávno otupila svou jednotvárností, ale...
„Děkuji,“ odpověděla. „Zítra tu určitě budu. A prosím, můžete mi říct, jestli teď na příjmu někdo je?“
O třicet minut později byla ve stavu nemocných, lehčí o patnáct euro za ambulantní vyšetření a pět eur příplatku za pohotovost, ale v ruce vítězně třímala kopii neschopenky potvrzující, že aktuálně nachází ve stavu klinicky nemocných a tudíž opravdu nemůže nastoupit na pondělní směnu.
Zaplatila si hospitalizaci v ženském pokoji naproti T.-mu. Půjčili jí povlečení a nemocniční župan, ostatní si koupí v kantýně.
Pokoj byl stejně rozlehlý jako ten, kde bydlel T. a také tak přeplněný. Hlouček pacientek štěbetal u stolu, jiná skupinka sledovala pozorně řvoucí televizor. Nevěnovaly jí pozornost.
Zabrala jednu volnou postel. Věděla, že musí zatelefonovat Černému a nechat vzkaz v práci – ale únava po skoro probdělé noci jí podlamovala nohy. Postel, dosud nerozestlaná, lákala. Natáhne se jen na pár minut, pak zajde k tomu telefonu. Její další myšlenka patřila Anně, ale byla už hodně nezřetelná.
Když se probudila, viděla skrz malé okno, že se venku šeří. Televize stále běžela a kruh, který ji sledoval, spíš zhoustl, než že by se ztenčil.
Nad Sylvou se sklonila žena neurčitého věku a rozplizlé postavy. „No to je dost, že ses probrala, chrníš tu celý vodpoledne. Seš tu na špitále, nebo na hotelu?“
Sylva na ni unaveně pohlédla. „Na obojím,“ prohlásila neurčitě. „Ale promiň, teď musím k telefonu. Nevíš, kde je tu terminál?“ zeptala se.
Žena na ni překvapeně pohlédla. „Nahoře, u vchodu vedle kantýny. Teda,“ pokračovala zamyšleně, „ne že by mě zajímalo, co tady děláš, ale...“ Poslední slova už říkala prázdné posteli, Sylva už byla dávno na chodbě.
Kontakt se zaměstnavatelem se omezil na odeslání informace na magnetické pásce lemující okraj neschopenky. Zkusila zavolat na vrátnici, jestli omluva dorazila. Odpověděl jí obligátní záznamník. Sylva do něj z neschopenky přečetla formulku o pracovní neschopnosti, a hovor ukončila.
Teď Černý.
Právník se ozval až po delším vyzvánění. „Nemám moc času, prosím, buďte stručná,“ upozornil ji; ale pak poslouchal, dokud mu Sylva všechno v pár větách nevyložila.
„Je to pěkný malér a nemám z vás zrovna velkou radost,“ odpověděl pak šeptem, jako by nemohl mluvit před někým v místnosti. „Navíc nejsem odborník na zdravotní pojištění. Zkuste se tam dohodnout na něčem rozumném. T.-ho budu řešit s Markusem, možná se tam za pár dní ukáže. Pokud jde o vaše záležitosti, tak tam není nic nového. Vy mi zavolejte zítra večer, tak v osm - jak jste to zařídila s tou pojišťovnou.“
„A co Anna? Co mám dělat pro ni?“ zeptala se Sylva
Chvilku bylo ticho. „Kromě toho pojištění zatím nic. Přijedu, až se probudí. Už musím končit, nashledanou,“ zašeptal do telefonu a zavěsil.
Když se Sylva vrátila do pokoje, ignorovala všechny pokusy spolubydlících o seznámení. V kantýně si koupila hygienický set a čisté prádlo, tak se mohla protáhnout sprchou v umývárně na konci chodby. Voda byla vlažná právě tak, aby ji nemohla považovat za studenou.
V pokoji zhltla v téže kantýně koupenou bagetu, zapila ji vodou z umyvadla – a ani ji nepřekvapilo, že i tentokrát usnula neobyčejně snadno.
