pátek 18. září 2020

Můj imaginární kamarád

Mít v dětství imaginárního kamaráda není věc, ke které byste se v dospělosti hrdě hlásili. Jsou ale výjimky a, přiznávám se, já jednoho takového mám. Je to docela zvláštní společník. Přidal se k mně až skoro v dospělosti a moc toho nenamluví. 

Vlastně ani já toho s ním moc nenapovídám, jsme spolu ale skoro vždycky, když si na kole vyrazím ven. Jede vedle mne, když je potřeba předjet kolonu, zařadí se za mne, ale potom už se zase posadí metr vlevo, jako natruc řidičům, kteří jízdu dvou cyklistů vedle sebe nesnášejí. Naštěstí pro nás oba je ale imaginární, takže ho řidiči nevidí. Někteří ho tak nějak vytuší a vyhnou se při předjíždění i jemu. Svému imaginárnímu kamarádu jsem dal jméno: Říkám mu Boční odstup, křestním Odstup.

Držíme spolu dlouhá léta, a jak jsem říkal, je to tichý chlapík. Nedávno si mi ale postěžoval. Když totiž jede vedle mne, nezřídka se stává, že skrz něj některé předjíždějící auto na férovku normálně projede. Dlouho jsem si myslel, že mu to nevadí, protože brzy potom se zase objeví a další auto už zpravidla objíždí i jeho. Takže jsem si z toho, že při jízdě po rušnější silnici umírá častěji než minecraftí youtubeři ve jmenované hře, nedělal vůbec hlavu. Evidentně jsem ale přehlížel závažný problém, který s tím můj kamarád má.

Odstup mi pověděl, že pokaždé, když ho těsně předjíždějícím auto odpraví, skončí před branami Ráje v oddělení příjmu zabitých cyklistů. Tam asistent svatého Petra, pomocný anděl Babrael, kontroluje duším papíry, zda mohou vstoupit dovnitř. Odstup musí vždycky vysvětlovat, že on není duše živého člověka, ale že je tvorem vzniklým z imaginace někoho, kdo ještě nezemřel, a že ho má poslat zpátky na Zem. Babrael ho už sice osobně zná, stejně ho ale musí poslat do internačního tábora v přednebí mezi sporné cyklistické případy, než dostane potvrzení shora. A to vždycky nějakou dobu zabere, na zemi to možná vypadá jako minutka, v přednebeské internaci je ale čas zpomalený, aby se nápor duší stíhal, takže reálně Odstup tráví v internaci vždycky několik hodin až dnů.

"A to je takový problém?" ptám se ho. Aspoň si ode mne odpočine, myslím si, to přece nemůže být na škodu.

Odstup se na mne otráveně podívá, a vysvětlí, že v té internaci musí poslouchat lamentace duší opravdu zabitých cyklistů, kteří tam sedí, protože jejich nárok je sporný. Policie jim totiž při nehodě nespravedlivě přiřkla zavinění a tak musí být jejich případy přezkoumány dvoustrannou komisí za účasti zesnulých dopravních policajtů z Nebe i Pekla. Ta komise se schází jen zřídka, takže tam dva až tři takoví sedí pokaždé, když tam Babrael Odstupa pošle. 

"A ty jejich historky jsou pěkně deprimující, to mi teda věř," zesílí Odstup svůj tichý hlas. A pokračuje: "Zkrátka a dobře, už toho věčného padání do internace mám plné zuby. Jestli to takhle půjde dál, tak se na tebe vykašlu. Ať si tě pro mne za mne natěsno předjíždějí všichni."

Což by mi tedy radost opravdu neudělalo. Zeptám se proto, co mám jako dělat.

"No, poslouchej, brácho," říká mi můj imaginární kamarád: "jeden nápad bych měl. Už seš dost starej na to, abys měl místo imaginárního kámoše holku. Věděl bych o jedné a věř mi, určitě bude spolehlivější než já. Jmenuje se Zákonná povinnost." A zmizí, aby mi ukázal, že své varování myslí vážně.

Takže mi nezbylo, než ho vzít za slovo. 

A myslím, že je na čase, aby se tahle holka konečně objevila a jsem si jistý, že neudělá radost jenom mně.