Srdce města

Povídka byla napsána v lednu 2010. Pokud je zde nějaká podobnost s děním po tomto datu, jedná se o dílo náhody. V sérii navazujících povídek předchází povídce Křižovatka.

Prolog

 

Langweilův model Prahy jako prostorové zobrazení města je ojedinělým uměleckým dílem a světovým unikátem svého druhu. Model z papírové lepenky na dřevěné konstrukci vytvořil v letech 1826-1837 sluha Univerzitní knihovny v Klementinu Antonín Langweil. Model obsahuje přes dva tisíce budov historického jádra Prahy v dokonalém realistickém provedení se všemi stavebními a zdobnými detaily fasád. Přibližně polovina zobrazených budov byla později v reálné Praze zbořena či radikálně přestavěna. (citace ze stránky www.langweil.cz )

1.

Jen neměl bezdomovecký parčík kolem budovy muzea Hlavního města Prahy rád. Z jedné strany na něj doléhá věčný hluk dálničního mostu magistrály, z druhé strany jej ohraničuje zábradlím hrazená křižovatka ulic Ke Štvanici a Křižíkovy. Oproti jiným rajonům tu bylo o něco víc hluku, o něco víc špíny a k tomu snad nejzanedbanější podchod metra ve vnitřní Praze. Nicméně maximální nevlídnost tohoto prostředí, spolehlivě odrazující středostavovské obyvatelstvo Prahy, dopřávala dostatečný klid jeho klientům. Tak si navykl říkat všem těm zoufalcům bez naděje, opilcům, bezdomovcům, feťákům, pouličním i stánkovým prodejcům, všem kdo právě tuhli ve dvacetistupňovém holomrazu, který Střední Evropě nadělil proud arktického vzduchu od severovýchodu. 

I když by s ním mnozí nadřízení nesouhlasili, Jen říkával, že za takového počasí už není prací policisty dbát na dodržování veřejného pořádku. Zde nastupuje spíš snaha, aby na ulici přímo za bílého dne nemumrzl některý z těch, kdo neměli dost drzosti nebo síly na to, ohřát své zapáchající tělo v předvánočních tramvajích.

Procházel tedy kolem laviček před muzeem a díval se, zda postavy, které na nich leží, nespí příliš tvrdě. Většinou ho znali – bývalého streetworkera, který po zrušení organizace pro pomoc bezdomovcům pokračuje ve stejné práci maskovaný policejní uniformou. A i ti ostatní byli překvapeni, že jim ten poliš po probuzení hrubě nenadává, ale během kontroly dokladů nabídne z termosky trochu horkého čaje, zjevně říznutého něčím podstatnějším.

V tu chvíli se ozve operátorka: výtržnost v budově muzea, Jeníku, já vím, že jsi tam někde poblíž, můžeš to skočit vyřídit? Pošlu tam i autohídku, jenže ti dorazí tak za pět minut. Tak sebou hoď, než tam ten chlap něco rozmlátí.

Jen proběhl kolem vrátnice a přeskočil narychlo natažený špagát s cedulkou zavřeno. Uniformu vrátného nikde nezahlédl. Sluch ho vedl nahoru po schodišti, za sílícím hlukem zápasu, pak do velkého sálu s modelem Prahy. Výtržníka nespatřil, dokud se neprodral davem. Muzejní hlídač ho tisknul k zemi. Na to, jaký byl ten chlápek sušinka, projevoval značnou sílu, zmítal sebou a nepřetržitě hlasitě kvílel. A Jen ho poznal. Byl to jeden z bezdomovců z parčíku, v Praze se objevil teprve nedávno a všichni mu neznámo proč říkají Profesor.

Přiskočil k němu a zkušeným chvatem mu spoutal ruce za zády. Hlídač vstal a pokusil se rozehnat skupinku přihlížejících. Jen zatím pomohl vstát zadrženému. „Co se tu dělo?“ obrátil se na hlídače.

„Vběhl do muzea bez placení, rovnou sem, a podívejte se, co udělal se skříní,“ ukázal vrátný na mohutné tabule skříně, obklopující papírovou miniaturu města. Sklo bylo zapatlané a na jednom místě asi v metrové výši naprasklé, jako by do něj vrazilo beranidlo. „Tohle udělal vlastní hlavou, zničil prachotěsnost skříně a ohrozil model!“

„Co k tomu můžete říct?“ ptal se Jen rozmrzele Profesora: „Když už se kvůli těm mrazům chcete nechat zavřít, tak proč děláte takovou velkou škodu zrovna tady?“

Bezdomovec se zabalil do svého kabátu, jako by mu v přetopené muzejní síni byla zima, odněkud vytáhl špinavý kapesník a pokusil se jím vyčistit zapatlané brýle. „To jsem neudělal schválně. Ale když ono už nežije, z toho mě to popadlo! A já- já jsem ten, kdo za to může, strážníku. Můžete si mě klidně odvést, vždyť já jí vlastně zabil. Už se neozývá, je mrtvé, ubité...“ Jeho hlas se změnil v zoufalé kvílení.

Jen musel bezdomovce podepřít, jinak by se snad na místě zhroutil. „Kdo je mrtvý, koho jste zabil?“ ptal se naléhavě, při vědomí, že tohle bude za pár hodin opakovat do oficiálního protokolu na kriminálce.

Profesor na něj pohlédl zastřeným zrakem: „Přece Prahu. Copak to není jasné?“

2.

Jednání o rozpočtu hlavního města se vleklo. Hodiny nudných referátů, babrajících se ve drobných, několikatisícových položkách, ukolébávaly ke spánku. Těžký vzduch se nechal jen neochotně rozhánět větráky klimatizace. Dřímali jak přítomní radní, tak čím dál tím zoufalejší zástupci veřejnosti, kteří zde hodlali obhajovat své pozměňovací návrhy. Bylo už po sedmé a referent odboru městské zeleně právě vyjmenovával lokality, ve kterých magistrát vyměnil původní kovové odpadkové koše za nové, plastové. Košů bylo asi osm set a referent měl evidentně v úmyslu přečíst jejich seznam až do konce.

Dana si povzdechla. Návrh neziskovky Zelený svět, které předsedala, počítal s miliardovými změnami v magistrátním návrhu rozpočtu. Jestli ale půjde projednávání v tomhle tempu dál, dostane se ke slovu až někdy po půlnoci. Televizní štáby, které jednání znuděně snímaly, si tou dobou už určitě sbalí svá fidlátka a vniveč tak přijde její dnešní outfit, vybraný speciálně pro protlačení přenosu z jednání na program bulvárních televizí: havajské koktejlky s kabelkou od Gucciho.

Koutkem oka zahlédla redaktorku Módní policie Soňu s fotografem. Kamarádka na ní vrhla zoufalý pohled, naznačující, že když už jsem muže s kamerou neprozřetelně vytáhla, očekává od Dany alespoň jakoby neúmyslné pózování. Dana se tedy omluvila svým společníkům z nevládky a vydala se projít na toaletu.

„Za tuhle barvu tě budu muset setřít,“ pozdravila jí Soňa s poukazem na odstín koktejlek.

„To byl přece účel,“ usmála se Dana.

„Kdy se dostaneš k pultíku?“

„Těžko říct. Těch šašků z magoše je tam ještě štos. Poslední bude mluvit Bezděk, pak jdou pozměňovací návrhy. Tipuju, že na mě dojde tak v půl druhé ráno.“

„Hm, tak to už tě natočí jenom automatickej záznam jednání.“

„Nevadí. Jestli chceš, projdu se vám po schodech.“

„Dík. Kdyžtak se tam předkloň, jako že ti něco vypadlo.“

„No jasně. Co bych neudělala pro bulvár.“

3.

„...Strategické dopravní stavby jsou tedy pro Prahu nezbytné jak z hlediska dopravního, tak z hlediska ochrany zdraví obyvatel,“ uzavřel svou řeč ředitel Útvaru rozvoje města František Bezděk. Z řad zastupitelů zazněl potlesk. Ten ale přehlušilo mohutné bučení. Dana se podívala po zdroji zvuku: Vpravo seděli kluci z Greenpeace, jeden z nich si hrál s nevelkou krabičkou, z níž rámus vycházel. Strojek měl asi omezenou výdrž, protože bučení zvolna sláblo.

Už odcházející Bezděk se vrátil k pultíku a trpělivě počkal, než bučení docela ustane. „Praha potřebuje všechny dopravní stavby, které připravujeme,“ zahřímal. „Dobytek,“ ukázal významně do zadních řad sálu, „se může jít pást na venkov.“

„Dobytek teď stojí před náma,“ ulevil si grínpísák, ale jenom polohlasně. O architektu Bezděkovi bylo známo, že o nactiutrhání se soudí rád.

Chvíli po půlnoci dostala slovo i Dana. „Pane primátore, radní, vážené dámy, pánové, dovolte mi představit pozměňovací návrh k rozpočtu číslo devatenáct. Promluvím tu teď jménem obyvatel, kteří v Praze stále ještě žijí, jak pan ředitel útvaru rozvoje trefně poznamenal, jako dobytek. Měření jasně prokazují, že největším zdrojem znečištění města je automobilová doprava, denně obtěžující hlukem a zplodinami statisíce obyvatel města. Každý z nás, kdo jsme v tomto sále, ví, jaký je to problém a drtivá většina z nás má vážný zájem tento problém řešit.

Magistrát už léta buduje takzvaný nadřazený dopravní skelet. Dříve se mu říkalo ZáKoS - základní komunikační systém, a ještě dříve systém roštový. Jmenuji úmyslně tyto socialistické projekty, protože způsob, jakým magistrát míní problém přebujelé individuální dopravy řešit, je stále stejný jako za socialismu. Namísto vnějšího okruhu, který z města dopravu odkloní, buduje dálnice středem města, které sem naopak další auta přitáhnou!“

Dana trochu zmírnila hlas: „Je až s podivem, že na útvaru rozvoje města nebo na dopravním odboru nikdy neslyšeli o takových věcech, jako je dopravní indukce nebo nadlimitní zátěž území. Nechali jsme vypracovat nezávislou odbornou studii, která prokazuje, že městský okruh a systém radiál pražskou dopravní situaci nevyřeší. Namísto toho přitáhnou do města ještě více aut. Uvědomme si, že více aut ve městě znamená více aut v ulicích, více aut projíždějících kolem škol, více aut jezdících i těmi nejmenšími uličkami, více aut parkujících naprosto všude. Výstavbou okruhů Praha svou zoufalou dopravní situaci nevyřeší.

Možná se ptáte, vážení radní, jak je možné, že si této skutečnosti není vědom útvar rozvoje města, prosazující stavbu městského okruhu za každou cenu. Odpověď je prostá: Praha se v posledních letech zbavila všech odborných institucí, které mohly vypracovat fundované modely dopravního rozvoje města a propracovat varianty. Ústav dopravního inženýrství a městský památkový ústav byly prakticky rozprášeny. Na magistrátu nezávislý úřad Hlavního architekta se stal jeho odborem a přejmenoval na Útvar rozvoje města. Územní plánování se v Praze nedělá s cílem harmonického rozvoje území, ale je šité na míru politické a developerské objednávce. Namísto věcné debaty o možných alternativách, zametá město pod koberec všechny zprávy, hovořící proti navrženým investicím. Rada se tak chová stejně totalitně, jako komunističtí papaláši, kteří na zdejších židlích seděli před dvaceti lety. To z toho ale, na rozdíl od jejich současníků, neměli žádné vedlejší příjmy.“

Tajemník, předsedající jednání, se po Daně ohlédl: „Mluvte o vašem návrhu, nebo vám vezmu slovo,“ pohrozil.

Dana přikývla. „Návrh, který do rozpočtu předkládáme, a který máte před sebou, říká: Pozastavme stavbu dopravního skeletu, dokud si skutečně nezávisle neověříme, že je jedinou správnou alternativou. Namísto toho dejme pražanům lepší veřejnou dopravu. Uvolněné prostředky věnujme na obnovu vozového parku tramvají, metro na jih Prahy, kde nejvíce chybí, a výstavbu železničních zastávek v centru města.“

Tentokrát se potlesk ozval ze zadních řad sálu. Dlouho ale netrval, Bezděk se vrhl k pultíku jako buldok: „Vážení zastupitelé,“ vysypal se sebe, „základním problémem všech NGO je, že si věci představují jako Hurvínek válku. Tady slečna si přeje pozastavení staveb, do jejichž projektové a investiční přípravy už Praha investovala stovky milionů korun. To nejsou jen projekty. Jsou to výkupy pozemků a řešení budoucí zástavby v dotčených lokalitách. Praha rozhodně není tak bohatá, aby si mohla dovolit plýtvat prostředky na nákladnou přípravu staveb, které se nakonec nerealizují! Je naší morální i technickou povinností ony stavby dokončit.

Pokud jde o Zelený svět, který se zde ohání tím, že mluví jménem Pražanů: Dal jim snad k tomu někdo ve volbách demokratický mandát? Nikoliv. Tito samozvaní mládežníci, mluvící jménem nikoho, jsou tu jen jako obtěžující daň za svobodu projevu. Měli by být vděčni, že je na naše jednání připustíme a že trpělivě vyslechneme jejich pomýlené názory.

Protože jejich názory pomýlené jsou.“ Mávl nad hlavou kopií materiálu, na kterém Zelený svět půl roku pracoval. „To, co označují za studii, je jen na koleně vyrobená snůška dohadů. Cár, který nemá ani cenu papíru, na který jej tito ,ekologové' vytiskli. My máme prokázáno, že tunelové řešení nadřazeného komunikačního skeletu intenzitu dopravy na povrchu nijak nezvýší, protože ta je limitována kapacitou parkování v centru. Tunely naopak přinesou výrazné zvýšení plynulosti a tím dojde ke snížení hlukové a emisní zátěže.

Konečně uvědomme si, že v těch autech, která denně stojí v kilometrových zácpách na našich ulicích, jsou také lidé. Lidé, kteří mají právo na to, abychom jim zajistili včasné, pohodlné a bezpečné dosažení cíle jejich cest.“

Dana chtěla promluvit, ale zasáhl tajemník: „Slečno Merhartová, nemáte slovo. Přejdeme k hlasování,“ oznámil. „Pozměňovací návrh k rozpočtu číslo devatenáct, v písemné podobě máte na stole. Přesuny v kapitole doprava, celkový rozsah změn sedm miliard. Hlasujte prosím. Děkuji.“ Tajemník trochu pozdvihl hlas: „Pro návrh dvanáct, proti čtyřicet osm, zdrželo se šest, čtyři nepřítomní. Návrh nebyl přijat.“

Teprve teď se Bezděk odklonil od mikrofonu. „Jste lhář,“ zasyčela na něj Dana, když procházel kolem ní. Bezděk se jen usmál: „Máš smůlu, huso. Tady nedokážeš nic, i kdyby ses posrala.“

4.

 

 „A tak si ho místo do Bartolomějské odvezli do Bohnic,“ ukončil Jen své vyprávění a napil se z půllitru před sebou.

„Pěkný,“ pokývala hlavou Soňa.

Jenova přítelkyně Dana odmítavě zavrtěla svou blonďatou hřívou. „Pche, opravdoví vrazi města jsou úplně jinde, jednoho znám docela dobře, sedí rovnou na magistrátu. Tohle je ubožák, a zbláznil se proto, že s bezdomovcema město takhle zachází. A ty taky,“ zarazila Jena, který se pokoušel něco namítnout. „To ses aspoň nepokusil zjistit, proč se ten člověk takhle pomátl?“

„Ale jo,“ mávl rukou Jen. „Dal jsem si ho dohledat. Doktor Karel Kuhn, bývalý pracovník magistrátu. Před dvěma lety propuštěn pro nadbytečnost. Soudil se pak s městem, tak dlouho, až přišel o všechny peníze a skončil na ulici. To jen dokazuje, že mentálně vyrovnaný nebyl už předtím, člověk s vysokoškolským vzděláním se bezdomovcem jen tak snadno nestane. Zaměstnanci muzea mi potvrdili, že byl přímo posedlý Langweilovým modelem Prahy. Měl velký zájem podílet se na jeho digitalizaci, ale nedostal se do týmu, práce byla svěřena externí firmě. Do muzea chodíval pravidelně, snad každý týden, měl celoroční předplatné. Trávil u modelu celé hodiny. Přede dvěma roky náhle přestal docházet a objevil se až teď. Strážní ho ani nepoznali, jak za tu dobu sešel. Podle mě se zcvoknul z toho modelu, přece jenom je to úžasná věc a někomu, kdo je posedlý historií to může vlízt na mozek.“

„Stejně, jako lezl na mozek tomu Langweilovi, to je jasný“ podotkla Soňa. „Jak jen někdo mohl být takový cvok, aby lepil jeden papírový modýlek celý život?“

„Co ty víš o Langweilově modelu Prahy?“ podivila se Dana. „Jsem si myslela, že redaktorky bulvárních časopisů nemají muzea v popisu práce.“

„Když ty mě pořád obviňuješ z profesní slepoty. Tohle si náhodou pamatuju ze školního vejletu, víš, protože na magorárnu takových rozměrů se nezapomíná.“ Soňa se rozhlédla po svých společnících: „A co kdybysme tam v sobotu zašli?“

„Do muzea?“ Dana obrátila oči v sloup.

„Vypláchneš si hlavu po tom fiasku s rozpočtem,“ podotkl Jen.

„A chceš zjistit, co se tomu Kuhnovi zavrtalo do lebky, ne? Tak tam to uvidíš na vlastní oči.“

5.

 

Muzeum bylo sice kvůli opravě skleněné vitríny u své největší atrakce uzavřené, když se ale Jen prokázal služební legitimací a nechal se poznat vrátným, byli všichni tři vpuštěni.

Soňa zářila nadšením: „Je úžasnej. Když jsme tu byli se základkou, strávila jsem nad ním celou prohlídku. Ani nevím, jaký jsou tu ostatní exponáty.“

„To je tady?“ zeptala se Dana, když vstoupili do velkého sálu nad schodištěm. Ptát se ale nemusela. Prosklená skříň, zabírající celý střed sálu, si vyžádala její pozornost zcela automaticky a nedovolila jí se po místnosti byť jen rozhlédnout. Kuhnem poškozená přední skla byla zakrytá papírem, takže musela model obejít, aby se mohla podívat dovnitř. Rozhlédla se. Panorámatu Pražského hradu dominoval nedokončený Svatý Vít, na Starém Městě okamžitě poznala Klementinum, kde model vznikl. A pak už jen změť červených střech, mezi které se propadaly kaňony středověkých uliček.

Některé jí přišly povědomé, chyběla ale spousta orientačních bodů. Kde jsou veřejné paláce divadel a ministerstev, stavěné u Vltavy na přelomu devatenáctého a dvacátého století? Kde jsou činžovní bloky široké ulice Pařížské? Polovina domů zobrazených na tomto modelu již nestojí, přitom od jeho vzniku nás dělí pouhé dvě stovky let, pětina věku města. Bude snad za další stovku let další čtvrtina staveb v centru města nenávratně změněna? Dana se vpíjela svým zrakem do uliček, ve kterých kdysi žilo třikrát více obyvatel, než je tomu dnes. Putovala po všelijakých ---strasse popsaných švabachem od jednoho orientačního bodu k druhému a pak se její zrak vznesl podél toku Vltavy k okrajům modelu. Jistě, stavba není dokončena, tvůrce měl bezpochyby ambice zaklenout do svého modelu celou Prahu až po vnější okruh barokního opevnění, zemřel ale příliš brzy. Ale tvar, který model takto získal, barva do ruda vypálených střech, vneslo jí do mysli jednoznačnou představu: Toto je srdce Prahy.

A pak se to stalo. Jakoby se její pohled propadl pod papírovou dlažbu modelu, kamsi do země, neprovrtané kolektory a tunely metra, ale do nitra města samotného. Do jeho srdce, které se ukázalo nebýt jen představou evokovanou náhodnou geometrií nedokončeného modelu. To srdce existovalo, bilo pod opukovou dlažbou a tepalo pohyby obyvatel města. Zatoužila vznést se a rozlétnout se spolu s městem do šíře a stát se místem, kde lidé žijí své životy a své štěstí, sdílejí své osudy na koncentrované ploše, svou radost i strasti, spojeni se svým městem poutem silným, někdy rozporuplným, ale vždy láskyplným.

Pak se ale objevily okovy. Pouto spojující srdce města s jeho krevním oběhem bylo zpřetrháno. Jak? Kým? Dana netušila. Pocítila jen tak nekonečný smutek a slabost, že se jí z toho podlomila kolena. Kouzlo se rozpadlo a v Danině mysli zůstala otištěna jediná věta:

Pomoz mi!

Do reality jí vynesly až Jenovy paže, které jí zachytily předtím, než padla na podlahu sálu. Několikrát naprázdno nadechla a vydechla, než ze sebe mohla vysoukat kloudnou větu: „Musím mluvit s tím Kuhnem. Co nejdřív to bude možné.“

6.

Ošetřující lékař, který se znal s Jenem, neměl tenhle týden službu. Jeho zástupce byl neoblomný: „Pacient je na uzavřeném oddělení,“ zdůvodnil jí nemožnost návštěvy.

„Potřebuju se ho na jenom něco zeptat.“

„Z léčebných důvodů nemůže přijímat jiné návštěvy, než rodinných příslušníků.“

„Ovšem. Můžete mu ode mne něco vyřídit?“

„Pokud to uznám za vhodné.“

„Já to risknu. Tvrdí, že někoho zabil. Chtěla bych mu vzkázat, že se mýlí.“

Lékař se ušklíbl: „To se mu pochopitelně snažíme vysvětlit také.“

Dana si povzdechla. „Možná, když mu to vysvětlím sama...“

„Vám bude věřit? Vy jste ho dřív znala?“

Daninu tvář zastřel tajemný úsměv: „Jsem si jistá, že to, co mu řeknu, vezme jako pravdu Boží.“

Lékař přikývl: „Dobrá. Doufám, že se vám podaří ho v jeho bludech aspoň trochu zviklat.“

7.

Kuhn seděl na polstrovaném gauči a tvářil se apaticky. „Tady slečna, ehm – Merhartová, vám přišla něco řict,“ uvedl Danu lékař. Pokynul Daně, aby si sedla na lůžko vedle pacienta.

„Pane doktore,“ oslovila Dana Kuhna. „Mám pro vás důležitou zprávu. Byla jsem u Langweilova modelu.“ Přisedla si blíž. „Musíte mi ale něco vysvětlit. U toho modelu zažila něco hodně divného. Řekněte mi, co vlastně ten model je? Co se v něm ukrývá?“

Na doktorově tváři se objevil slabý úšklebek: „Teď už nic. Je to mrtvé.“

„Ale co, doktore, co?“

Slova z pacientových rtů splývala takřka neslyšně: „Srdce Prahy,“ vyslovily jeho rty.

Do věci se vložil lékař: „Slečno Merhartová, prosím---“

Kuhn sebou prudce škubl: „Vy!“ obrátil se na psychiatra s opovržením. „Nic nevíte! Ale teď už je to stejně jedno...“ upadl znovu do apatie.

Dana mu položila ruku na rameno: „Ne, pane doktore, není. Jestli si myslíte, že jste to – srdce? zabil... To není pravda.“

„Není pravda? Co o tom můžete vědět?“

Dana se zhluboka nadechla: „Nezabil jste ho, protože stále žije. Víte, teď v sobotu, potom, co jste už byl tady, tak to srdce mě zoufale požádalo o pomoc. A já potřebuju vědět, s čím.“

8.

„Než se příště budeš pokoušet vyzvídat na bohnické sedmičce, tak laskavě počkej, až tam bude Peťan. Takhle můžeš být ráda, že si tě tam rovnou nenechali.“

Dana se nechávala klidně plísnit: „Stejně jsem se nic nedozvěděla. Jenom to o srdci Prahy.“

„To je ovšem novina jako hrom,“ utrousil pohrdlivě Jen.

Dana poznámku ignorovala a obrátila se ke třetímu společníkovi u stolu: „Proto jsem tě Vašku poprosila, aby ses dneska zastavil a poradil nám jako odborník.“

Vašek pokrčil rameny: „O srdci Prahy? Tak to bylo to velké tajemství, které jsi nemohla zmínit v mailu?“ Odfrknul si. „Přitom je to taková hloupost.“

„Tak mi řekni, co o té ,hlouposti' víš a já to za tebe dneska zatáhnu.“

„Dobrá, dobrá.“ Vašek skoro zívl. „Srdce Prahy, to je jenom taková pověra mezi náma architektama. Pohádka.“

Dana pomalu přikývla: „Tak právě tuhle pohádku chci dneska slyšet.“

„Fajn, tak poslouchej: Srdce Prahy, teda to s velkým ,S', to je něco jako duch, který dělá z města takové místo, kde stojí za to žít – a pro některé i za které stojí za to umřít. Je zhmotněním jeho kouzla. Bylas někdy ve Florencii nebo v Benátkách? Tahle města mají srdce silné, byť trochu dýchavičné. Paříž, Londýn, Kodaň, Amsterodam, taková města mají své srdce zdravé.“

Dana zakroutila hlavou: „Pořád nechápu.“

„To se těžko vysvětluje, je to vlastně moralita pro architekty, aby nestavěli hnusy. V pěkném městě vznikají spíš pěkné stavby, v ošklivém jde všechno do kytek. No a říká se, že je to silou Srdce města. Ve městech, která mají srdce v pořádku, je údajně síla, která zajišťuje, že celé město roste, rozvíjí se, zkrášluje. Takové město lidé milují a naopak: z té lásky roste síla Srdce města. Samozřejmě, nikdo z architektů tomu otevřeně nevěří, i když mnozí zakládají své návrhy na podobném konceptu.“

„Ale každý architekt tuhle moralitu zná,“ podotkla Dana.

„Přesně tak.“

„A co se v té pohádce stane, když lidi přestanou mít své město rádi?“

„Srdce zeslábne a nakonec zemře. Potom je možné začít město libovolně prznit.“

Jen se kysele zasmál: „Tak v tom případě už to pražské Srdce padesát let ohlodávají havrani.“

Vašek posmutněl. „Kdyby byl ten příběh skutečný, tak máš naprostou pravdu. U nás na památkovém odboru to vidím každý den.“

„Jistě, jistě,“ přitakala Dana. „Ale jen, kdyby Srdce Prahy bylo opravdu skutečné.“

9.

„Tak přece nezemřelo...“

Napodruhé byla Dana přivítána vřeleji. Ošetřující lékař Petr Brouček, kterému Jen říkal Peťan, seděl opodál a jen si něco mumlal o upevňování bludů. Do rozhovoru koordináorky Zeleného světa a pacienta ale nezasahoval.

„Zjistila jsem si, co je to Srdce Prahy.“

Kuhn k ní pozdvihl zrak. „Co vy vlastně děláte, děvče?“ zeptal se, opomíjeje fakt, že Dana už dvacáté narozeniny dost dávno oslavila. Její poněkud zmatená odpověď ohledně práce v neziskovém sektoru jej zjevně potěšila. „A Prahu máte ráda?“ pokračoval v dotazování.

„Ano. Moc.“

„To je dobře. Víte, to, co jste zažila tam v muzeu, se přihodí jen málokomu. Přesněji řečeno jen tomu, kdo je jakýmsi způsobem vybrán. Obával jsem se, že toho nebude již schopné, zoufal jsem si. Nedovedete si představit, jakou radostí mě váš prožitek naplňuje.“

„Ale můžete mi vysvětlit, jak s tím mám naložit já? Srdce Prahy mě požádalo o pomoc, ale já netuším, co přesně je zapotřebí udělat.“

„To proto, že mnoho věcí nevíte.“ Starý doktor se zamyslel. „Možná pomůže, když vám povím, jaký podíl viny na současném tragickém stavu Srdce mám. V městském archivu jsem začínal, když se mi Srdce Prahy ukázalo poprvé. Asi vás nepřekvapí, že nejužší vedení Prahy za minulého režimu o existenci Srdce vědělo a považovalo jej za překážku v přebudovávání Prahy na město poslušných pracujících.

Víte, že síla srdce města pochází z lásky jeho obyvatel? Tehdejší inženýři přišli na způsob, jakým tok této lásky do srdce města přerušit – lidé mohli i nadále milovat Prahu jak chtěli, ale její srdce to neposilovalo. Bylo zjištěno, že čím méně budou lidi v kontaktu s městskými ulicemi, tím více bude Srdce oslabené. A víte, kde máte s městskou ulicí nejmenší kontakt?“

„V metru?“ hádala Dana.

„Ale kdepak, v metru sice nevidíte ven, ale ve vlaku jste chvilku a jinak jste obklopena veřejným prostorem stanic, eskalátorů, na metro se chodí dost daleko pěšky, to je zase plus. Kdepak,“ uzavřel Kuhn, „metro není to, co nejvíce odděluje obyvatele od svého města. Je to tehdy, když po městě řídíte osobní auto. Vaše vidění se zužuje, pozornost se soustřeďuje na spletitou dopravní situaci, v autě si sebou vozíte vlastní mikrosvět, který prostředí města prakticky nahrazuje. Autem se jezdí od domu k domu, takže ten bezprostřední kontakt s ulicemi prostřednictvím podrážek bot je minimální. A co je nejhorší,“ zamračil se doktor, „ti, kdo jezdí po městě auty, hodnotí městské ulice jen podle toho, nakolik rychlý průjezd jim dovolují. Řidiči sledují v městských ulicích jediné dvě hodnoty: Průjezdnost a kapacitu parkovacích míst.“

„Ale chtěl jste mi vyprávět-“

„Ano, zapomněl jsem. Srdce mi dalo sílu, abych koncem osmdesátých let napomohl zrušení projektu Základního komunikačního systému a tím na chvíli zastavil oslabování Srdce Prahy. Také se mi podařilo odstranit informace o existenci Srdce z dokumentů tehdejšího Úřadu hlavního architekta, aby jej nikdo nemohl zneužít.“

„Takže tehdy jste zvítězil?“

Kuhn zavrtěl hlavou: „Moje naděje se bohužel nevyplnily. Nový magistrát koncepci pozměnil, ale setrvačností pokračoval v budování rozestavěného Strahovského tunelu. Tahle dračí setba přinesla plody za pár let. Srdce bylo příliš slabé, než aby mohlo zabránit obrovskému vzestupu silniční dopravy po převratu. Pražané, i ti, kteří své město měli rádi, neváhali začít používat auto jako běžný prostředek k pohybu po městě.“

„Ale -“ Dana se zajíkla, „tohle byly přece následky změny režimu. Máte nějaké důkazy pro to, že je srdce města tak slabé? Mně to v sobotu tedy zrovna nepřišlo.“

Kuhn se trpce pousmál: „Není snad to, jak dneska vypadají pražské ulice, tím nejjasnějším důkazem slabosti Srdce města? Jen jeho těžká slabost je racionálním vysvětlením tohoto marasmu. A kromě toho, časová souvislost je jednoznačná. Viděl jsem, jak Srdce schází v posledních desetiletích a jak se definitivně vytrácí v letech posledních. Přesně od doby, kdy jsem tajemství Srdce Prahy prozradil současnému šéfovi rozvoje města Bezděkovi.“

Daně poklesla čelist. „Tamtomu Bezděkovi?“

Karel Kuhn mohl v Danině tváři číst jak v otevřené knize. „Prosím, nemějte mi to za zlé, bylo to trapné selhání, však vidíte, že jsem poněkud nevyrovnané povahy. Před třemi lety jsem jako zástupce Klubu za starou Prahu podával stížnost na rozhodnutí městského odboru památkové ochrany ohledně tuším Palladia. Bezděk tehdy seděl tam, byl to ten nejžravější kozel, jakého mohli na tuhle zahradnickou pozici dát. Se stížností to dovedl to zařídit tak, aby se vrátila z vyšších míst na jeho vlastní stůl. Byl si tak sebejistý, že si nás dokonce pozval na jednání, kde se nám vysmál do očí. Já se tehdy neudržel a kromě té facky, kterou jsem mu tehdy vrazil, jsem mu také pohrozil tím, že se mu Srdce Prahy pomstí jinak. Slyším ho jako dneska: ,Srdce Prahy, to pohádkové strašidýlko na zlobivé urbanisty?' vysmíval se mi. Řekl jsem mu tehdy, ať si nemyslí, že je to jen povídačka, a jestli má v sobě dost odvahy, ať si zajde někdy večer prostudovat Langweilův model Prahy. To bylo v lednu. V květnu byly volby, současný primátor je vyhrál na celé čáře, Bezděka si okamžitě vytáhl na ÚRM. Za pár dnů se u mě novopečený ředitel útvaru Rozvoje města zastavil a ironicky mi poděkoval jak za sebe, tak za pana primátora. Brzy jsem ucítil, jak Srdce znovu zesláblo. Nevím, co mu udělali, ale muselo se jim podařit něco ještě horšího, než co vymysleli ti před nimi.“

„A to jste s tím tehdy nic neudělal?“

„Ale ano, zkusil jsem to. Ať jsem šel za kýmkoliv, nikdo mi nevěřil. Primátor byl tehdy čerstvě ve funkci, vezl se na vlně popularity a Srdce bylo tak slabé, že jsem jej nedokázal představit nikomu, kdo mi věřil natolik, že se mnou k tomu Langweilovi zašel. Do podzimu jsem byl na úřadě za cvoka a když se rozneslo, jaké povídačky vykládám o Srdci Prahy, dostal jsem výpověď. Za tím byl určitě Bezděk, napadl jsem výpověď soudně, ale nedokázal jsem tím nic a ještě jsem přišel o všechny peníze. Nakonec jsem skončil na ulici.“

„A co myslíte, že se děje se Srdcem teď?“

„Je výrazně slabší, než by mělo být. A slábne i láska Pražanů k městu. Ale -“ v Kuhnových očích probleskla naděje: „Vás si Srdce zvolilo, abyste napravila mojí chybu. Zjistěte, co Bezděk s primátorem provedli.“

„Ale jak?“

„To já vlastně taky nevím. Můžu zkusit něco zjistit. Budu potřebovat některé knihy – napíšu vám seznam. A co nejpodrobnější plány všeho, co se v Praze za poslední tři roky postavilo nebo se chystá k realizaci.“

„Územní plán?“

„Ten taky. Ale hlavně seznam jeho realizovaných změn. A poslední pražskou dopravní ročenku.“

„A co mám dělat já?“

Kuhn se pousmál. „Vy jste chytrá holka. Jistě přijdete na něco, co nám pomůže.“

10.

„Ty změny územního plánu chceš jenom celoměstské?“

„Ne. Prosím tě, vyhledej mi je všechny.“

Vašek se na Danu pozorně zahleděl: „Ty chystáš něco velkýho. Rozjíždíte novou bitvu s magistrátem?“

„Něco v tom smyslu.“

„Půjdete na ně přes územní plán? Na to vám ale nebude stačit ani těch pět právníků, co pro vás dělá...“

„Vašku, nebuď zvědavej.“

„No ale vážně.“ Vašek se zatvářil uraženě. „Zajímá mě to.“

Dana se zamyslela: „A pomohl bys mi ještě o něco víc než obvykle?“

„Musíš mi ale prozradit, o co jde.“

„Chápej, teď nemůžu. Mám nějaké podezření a nechci se o něm šířit, dokud se nepotvrdí.“

„Dobře. Co teda budeš chtít?“

„Potřebuju všechnu insiderskou špínu na Bezděka a primátora. Koho potopili, koho si pozdvihli, do jakých projektů strkali prsty, komu zaplatili za podivný konzultační služby, kdo jim poskytl podivný konzultační služby zdarma. S kým se kdy vyspali, koho otrávili, komu vyhrožovali, kdo vyhrožoval jim. Sebevětší drby, především z období kolem voleb před třemi lety a pokud se týkají dopravních staveb, památkářů a muzea hlavního města Prahy. I kdyby to vypadalo jako fikce, fantazie, nebo dokonce pohádka.“

„Myslíš, že zmanipulovali volby?“

Dana zavrtěla hlavou. „To ne, ale něco tehdy provedli. Hodně velkou sviňárnu, zřejmě dokonale legální.“

„Jakou přesně, samozřejmě nevíš,“mrknul jedním okem Vašek.

„Nemám tušení.“

Vašek vypnul hruď: „Tak v téhle věci se na mě budeš moct spolehnout stoprocentně. Akorát si udělej místo na stole, toho svinstva bude fakt hodně.“

11.

Dana musela uznat, že Vánoce, prožité ve vytápěném nemocničním pavilonu, se na stavu doktora Kuhna projevily kladně ve všech směrech. Pacient už nepřipomínal seschlého staříka nad hrobem, naopak překypoval energií. Dana mu už před svátky poslala požadované knihy a postupně dodávala další materiály.

Ošetřující lékař Petr Brouček Danu před návštěvou varoval. S takovouhle doktora Kuhna z blázince nikdy nepropustí, připomenul, ba dokonce by k němu mohl i jeden pacient přibýt. Ale když vešla ke Kuhnovi, zůstal u dveří a tvářil se, jako že neposlouchá.

Teď před ní Kuhn roztáhl mapu Prahy se zákresem hotových a rozestavěných částí městského okruhu. „Předně děkuji za tu dopravní ročenku, potvrdila mi mé předchozí podezření. Tunely nejsou jen prostředek k potlačení spojení obyvatel s Prahou, i když mají výrazný zesilovací efekt. Jejich geometrická konfigurace současně funguje jako bariéra, která izoluje Srdce umístěné v historickém centru od jiných částí města. Podívejte se na mapu,“ ukázal na plachtu hojně pokreslenou různobarevnými fixami. „Podle informací, které mám, stačí na vytvoření obtížně prostupné bariéry provoz více než padesáti tisíc aut za den. Vedení silnice v tunelu zesiluje efekt dvojnásobně, způsobuje asi nějaký induktivní efekt. Sto tisíc aut denně pak znamená konec. Červeně jsem vyznačil ulice, které jsou schopné odizolovat Srdce Prahy od okolí. Když se podíváte na centrum, tak na východě ho ukončuje magistrála, pro jistotu dublovaná tunelem metra, který taky funguje jako zesilovač. Na západě máte Strahovský tunel, Mrázovku a dálnici Dobříšskou. Na jihu je Jižní Spojka – sice dál od centra, ale zato s nejvyššími intenzitami. A na severu se právě staví Blanka. Až propojí Strahovský tunel s ulicí V Holešovičkách, dostaneme na všech těchto komunikacích intenzity kolem osmdesáti tisíc a Srdce Prahy bude od milionu obyvatel Prahy neprodyšně oddělené.“

„Jenže Langweilův model – tedy Srdce – je v budově muzea Hlavního města Prahy a ta leží východně od magistrály,“ ukázala Dana do mapy těsně mimo centrum obehnané červenými linkami.

Kuhn jako by její námitku čekal „Přesně tak. To je pro mě záhada, kterou jsem dosud nevyřešil. Když se pozorně podíváte, spatříte, že trasy metra B, C a magistrála vytvářejí kolem budovy muzea nevelký trojúhelník. Jsem si jistý, že před čtyřiceti lety, kdy byla realizace metra podstatně blíž než výstavba dálničního okruhu, to tak bylo úmyslně navrženo, aby se oslabilo spojení Srdce města s pražany. Proč ale teď magistrát izoluje přednostně centrum a nestaví spíš příhodnější východní sekci městského okruhu přes Malešice, stále ještě nechápu. Budu potřebovat další materiály, především o Moskvě.“

Dita přikývla. „Seženu, co budete potřebovat.“

„Děkuji vám, děvče. Jsem si jistý, že od vyřešení celé záhady jsem vzdálený už jen pouhý krůček.“

12.

 

„Dano, já tě varoval.“ Vašek s pobavením sledoval, jak Dana listuje v tlustém spisu, který před chvíli přistál na jejím stole. Dívka jen kroutila hlavou: „Tak tohle všechno o nich po magistrátu koluje?“

„Asi je toho mnohem víc. Tady najdeš jen věci, které mi kdo byl ochotný svěřit.“

Dana listovala v materiálu: „Vlastnický podíl v auditorské firmě kontrolující organizace zřízené magistrátem – jako bych to nevěděla... Soukromá sbírka velkoformátových erotických fotografií zaplacená odborem PR jako propagace přírodních krás Prahy – směšné... Co je tohle: bývalý milenec zabetonovaný zaživa do základů tunelu Blanka? “

„Chtělas i pohádky, máš je mít. Jen si to prostuduj, je to jediný existující exemplář. A je to fakt kvalitní čtení,“ pochválil se Vašek. „Vidět to Bezděk, odloží mě tak na osm let do chládku.“

„Vašku díky, to je super práce. Jsou tam nějaké drby o tom, jak se stal Bezděk šéfem URMu?“

„To ví každý, primátor ho tam vytáhl hned po zvolení.“

„No to jo, ale za co?“

Vašek začal listovat v sešitu: „No, to těžko říct. Tehdy spolu pekli dost věcí, počkej, dal jsem to zvlášť, jo, tady to je: První kauza: Odstranění památkové ochrany na zanedbaných budovách Apolinářská jedna, Soukenická dvacet pět, Mikulandská-“

„To není ono. Co tam máš dál?“

„Druhá kauza: Primátor – tehdy tedy ještě budoucí – doporučil muzeu Hlavního města Prahy firmu pro projekt digitalizace Langweilova modelu Prahy a zadotoval to dost slušnou částkou ze svého. Ta firma byla kontrolovaná Bezděkem, papírově patřila nějaké holce, o které se tvrdilo, že je Bezděkova milenka. Takový malý tunel, skoro bezvýznamný, na kulturu bylo v městské kase vždycky málo peněz. No a pak jsou kolem toho ještě nějaké drby, ty nejsou nijak zajímavé.“ Vašek obrátil list. „Jako třetí tu máme projekt Open-“

Dana, která pečlivě naslouchala od okamžiku, kdy zaznělo jméno tvůrce muzejního modelu, mu skočila do řeči: „Počkej, jaké drby? Něco k tomu modelu?“
Vašek se neochotně vrátil o stránku zpět. „No prosím, tak ti to přečtu celé. První fáma: Při převozu zpátky do muzea se prý model poškodil natolik, že ho firma musela vyrobit celý znovu podle právě zdigitalizovaného podkladu. Druhá fáma: V muzeu prý ukazují repliku, protože opravdový model Bezděk sbalil a udělal z něj kolejiště pro synka. Třetí fáma: Opravdový model dal Bezděk instalovat do místnosti 0025 ve sklepě magistrátu a chodí v něm osobně zamačkávat do země historické budovy, které nechal strhnout v reálu. Dano, jsi v pořádku? Kam to koukáš? Já jsem tady!“

Dana, zírající náhle do prázdna, na něj konečně zaostřila: „Vašku, to je prostě paráda! Tohle je ta stopa. Místnost 0025 ve sklepě magistrátu!“

„Ale ta fáma je nesmysl, místnost 0025 je kotelna. Řekneš mi konečně, o co jde?“

„No jasně: Zajedeme si do Bohnic a já ti představím někoho, kdo ti to celé vysvětlí.“

13.

„Slečno Merhartová, je mi to skutečně nesmírně líto, ale doktor Kuhn byl před necelou půlhodinou propuštěn.“ Doktor Brouček byl ztělesněním rozpaků.

„Ale – kam mohl jít? Vždyť nemá ani kde bydlet.“

„To bohužel nevím. Ti pánové, se kterými odjel, mi tvrdili, že dnešním dnem nastupuje u památkářů na magistrátu. Tam někde přece dřív pracoval, ne?“ mumlal Petr stále nerozhodněji, když viděl, jak Dana střídavě bledne a rudne. „Chápejte, musel jsem to udělat. Magistrát je zřizovatelem léčebny, vyhrožovali mi vyhazovem.“

„Mluvíte o Karlu Kuhnovi, o tom architektovi z Klubu za starou Prahu?“ ujišťoval se Vašek.

Dostalo se mu dvojhlasného ,Ano'.

„A kde jsou jeho věci?“ pokračovala Dana v dotazování. „Doktor Kuhn pro mě dělal nějakou studii, mohl mi jí tu nechat, nebo mi alespoň něco vzkázat!“

Doktor Petr Brouček se ošil. „No, vzkaz sice nechal, ale, ehm, z klinického hlediska je právě tento vzkaz zjevným důkazem toho, že se svých bludů doposud nezbavil.“

Dana mávla rukou: „To já vím, že to rozumnému člověku nebude dávat smysl. Můžete mi prostě říct, co mi vzkazuje?“

„Nechal vám dopis. Máte štěstí, že se za vás Jen zaručil, jinak bych vám ho nedal. Prosím.“

Dana vzala roztřesenou rukou list papíru popsaný takřka nečitelným Kuhnovým rukopisem:

Slečno Dano,

Nejspíš jsem na to přišel. Odcházím s tím ,laskavým' pánem z magistrátu a pokusím se o nemožné. Pokud do několika hodin selžu, je vše na Vás.

Objevil jsem, že Srdce města není nedělitelné. Existuje část, která se stará o kontakt s obyvateli města a právě tato část byla Srdci odebrána. Mohli jí zničit, ale já jsem přesvědčen, že jí dokonale izolovali a využili pro vlastní prospěch. P. by jinak (alespoň zpočátku) nemohl být tak populární. Srdce Prahy je spojené s LM. V dokumentaci o jeho digitalizaci jsem našel zprávu o tom, že vznikla ,testovací' replika části modelu zahrnující Pražský hrad. Jsem přesvědčen, že právě tato část byla nahrazena.

Pátrání začněte v muzeu, LM vám pomůže. Odhaduji, že chybějící část bude někde v centru města, v místech kde jí oba mají pod stálou kontrolou. Nablízko jí pocítíte, tak jí můžete najít.

Pokud se vám podaří umístit chybějící část na původní místo, zvítězíme.

Věřím, že si poradíte.

S nadějí Váš

Karel Kuhn.

Vašek jí četl přes rameno: „Ty tomu rozumíš? Kuhn dělal u nás na odboru. To ho jako vzali zpátky? Vždyť máme už dva roky stopstav! A on věřil, že Srdce Prahy skutečně existuje? A LM, to je Langweilův model?“

„Když ti řeknu, že je Srdce Prahy reálné jako ty nebo já, pošleš mě do háje, nebo mi ještě trochu pomůžeš?“

„Záleží na tom, s čím.“

„Vezmeš mě k tobě do práce a zakročíš, kdybych se opravdu zbláznila.“

„Jestli to není teď, tak ti asi začnu věřit. Ale v kanclu touhle dobou už nikdo nebude. Neradí ti v tom lístečku, abys své pátrání začala v muzeu na Florenci?“

„Následuj můj instinkt,“ usadila ho „Máme slušnou šanci, že doktora Kuhna najdeme sedět třeba za tvým stolem. Začínám si být jistá, že chybějící část modelu je taky u vás: v místnosti 0025.“

„S tím odchodem je to výborný nápad,“ vmísil se do debaty psychiatr: „Vypadněte, nebo si vás tu nechám!“

14.

Do budovy Nové radnice se dostali snadno. Vrátný je ani nezaregistroval. Aby se dostali do horních pater, použili Vaškovu kartu. „Stejně budu mít průser,“ drmolil architekt, zatímco Dana brala schody po dvou. Do dveří s nepatrným nápisem ,Odbor památkové péče' vpadla první.

„Dobrý večer,“ pozdravila, jako by se nechumelilo. „Nebyl tu před chvíli doktor Kuhn?“

Vašek sledoval, jak její přímost zapůsobila na jediného přítomného, staršího referenta Kostrbu. „Ano,“ odpověděl automaticky, „je to asi dvacet minut.“ Teprve teď se na Danu zadíval jako na zjevení: „A vy jste sakra kdo?“

Vašek vykročil kupředu: „Dobrý den pane Kostrbo, to je Dana, studentka architektury. Znáte doktora Kuhna z KSP? Prý tu dneska nastoupil. Neviděl jste ho náhodou?.“

Kostrba pokrčil rameny: „Byl tady, ale jen chvilinku. Nechal si tu věci a pak si ho vzal Bezděk. Šli někam ven.“

„Oslavit setkání starých přítel?“ nadhodila Dana provokativně. Odpovědí jí bylo tlumené zakašlání obou architektů. „To je dobrej fór,“ poznamenal tiše Kostrba.

„Pane Kostrbo,“ zeptala se Dana najednou: „Věříte na Srdce Prahy?“

„Proboha, neberte jí vážně,“ varoval Vašek.

Referent se zarazil: „To je hodně zajímavá otázka,“ pravil rozvážně. „Především proto, že přesně na totéž se mě před půl hodinou zeptal doktor Kuhn a já se od té chvíle snažím přijít na správnou odpověď.“

„Budeme potřebovat vaši pomoc,“ vysvětlila neurčitě Dana. „Jestli tedy věříte, že Srdce Prahy skutečně existuje.“

„To ještě nevím. Ale pokud nejdete daleko, budu to řešit cestou.“

„Asi spíš hluboko. Navštívíme místnost 0025.“

„Tu, ve které Bezděk šlape po cizích bábovičkách,“ upřesnil Vašek.

„Rozšlapat pro změnu nějaké bábovičky jemu,“ dodala Dana.

„Tak v tom případě,“ usmál se Kostrba, „jsem váš.“

15.

Dana to cítila. Prve, jak skoro běželi nahoru na půdu magistrátu, jí to muselo uniknout. Nyní, při pomalém sestupu, kdy se snažili, aby je na chodbách úřadu nikdo nezahlédl, jí ale začal prostupovat. Nejasný tlak, svírající ze všech směrů. Jako by plavala těsně pod hladinou, protože shora jí nic netlačilo. Měla dojem, že když povyskočí, může se zase volně nadechnout. Podivila se, že takový pocit neměla nikdy předtím, když tu docházela na řadu (většinou marných) jednání s úředníky magistrátu.

Rozhlédla se po svých společnících. Vašek před ní našlapoval opatrně, nakukoval za rohy a třásl se vzrušením. Budil dojem osmiletého chlapce vypravivšího se do spíže za zakázanými sladkostmi. Kostrba se naopak vlekl přímo bezstarostně, jako by procházka potemnělými chodbami magistrátu byla jeho oblíbenou kratochvílí po skončení každodenního přesčasu. Došla k závěru, že tihle dva architekti netuší vůbec nic.

„Kde je ta místnost?“ zašeptala Vaškovi, který se právě snažil vykouknout nenápadně na schodiště k východu z budovy.

„Dole, musíme technickým schodištěm. Nesmí si nás všimnout vrátný.“

Na rameno jim poklepal Kostrba: „Znám lepší způsob: Pojedeme paternosterem.“

„Jenže ten do mínus jedničky nejede,“ odsekl Vašek. „Tam je jenom smyčka, vyveze nás to zase nahoru.“

„Jsou tam údržbářské dveře,“ namítl Kostrba.

„Zavřené.“

„Otevřené.“

„Tak dobrá, zkusíme to,“ utnula debatu Dana. Vzápětí zjistila, že tlak, který jí předtím svíral, zmizel.

16.

Paternosterem prošli bez problémů. Dveře do suterénu byly buď otevřené, nebo je otevřel Kostrba, který jel v první kabině. Dana jela takovým výtahem poprvé. Nestandardní výstup dvířky kryjícími se s vstupem do výtahu jen pár vteřin jí vyhnal tep do nebetyčných výšin.

Následovali Vaška dlouhou chodbou technického podlaží, dokud nedorazili k rozcestí.

„Nesmíme se splést,“ nabádal je Kostrba, „podzemí je prý propojené s protější budovou městské knihovny a možná i s Klementinem.“

„Já tu nikdy nebyl,“ mumlal nejistě Vašek.

Dana chtěla navrhnout, ať si hodí korunou, ale v tu chvíli se bolest v její hlavě ozvala s novou silou. Jako by v něm bylo tisíce hlasů tlačících se do její hlavy a způsobujících prudkou bolest. Všechny ty hlasy jí ale lebku opouštěly jedním směrem. „Tudy,“ ukázala vlevo. „A neptejte se mě, proč to vím.“

Vedla je nyní s jistotou. S tím, jak se blížili k cíli, se bolest v hlavě stupňovala až do okamžiku, kdy jí Dana přestala vnímat. Jakoby se v ní protrhla neviditelná clona bránící plynulému pohybu. Nyní už cítila jen nepřetržitý tok slov, útržků vět a myšlenek, proudící její hlavou směrem kupředu.

Zkusila některé z nich zachytit. Jdu po chodníku v čerstvém sněhu... podívej se, jak se ty střechy blýskají... měli jsme štěstí, že tam nebyla kolona... pěkně jsme si zasáňkovali... konečně jsem si v té tramvaji sedla... jéžiši to je krása, ale vždyť je to jenom činžák... dobrej nápad jet na to až do IMAXu...

Ale taky: už tam sakra naskočí ta zelená?... takovej hnusnej bezďák... proč mají lidi v metru pořád tak kyselý ksichty?... jak dlouho mi tahle zkurvená čtvrť ještě poleze na nervy?... v tomhle sajrajtu se nedá ani dejchat!... jak mi ten hajzl přidá, koupím si auto a odstěhuju se někam ven...

Ze myšlenek jí vyrušil Vašek: „Dano, vždyť tys tu pětadvacítku přešla!“

Zastavila se. Dveře číslo 0025 se štítkem ,Kotelna' měla po pravici. Myšlenky proudící skrz její hlavu ale nesměřovaly do nich. Ukázala prstem: „Fámy nemusejí být vždycky přesné. Tamhle.“

Proud cizích pocitů jí dovedl ke dveřím číslo 0027. Automaticky položila dlaň na jejich zaprášenou kliku, jenom zkusit, jak ztuha půjde dolů. Když se zaprášené dveře neslyšně pootevřely, notně jí to překvapilo.

17.

Dveře se otevřely do malé předsíňky, zakončené dalšími, tentokrát prosklenými dveřmi. I ty byly pootevřené, takže až na chodbu dolehly tlumené hlasy zevnitř. Dana se protáhla dovnitř a přisála oko ke škvíře v prosklených dveřích, její společníci jí následovali. „Je tam nějaká velká vitrína,“ zašeptal vzrušeně Vašek, tisknoucí se na Danu, aby škvírou také něco zahlédl.

Dana ji viděla taky. Zařízení zabíralo skoro celou místnost a ze všeho nejvíc připomínalo hranatý bazén se skleněnými stěnami, postavený na půlmetrový piedestal. Stěny vitríny sahaly až do dvou metrů, takže nebylo vidět, co je za ní. Zato bylo jasné, kam míří všechna energie, ze které se Daně mohla rozskočit hlava.

Přes skla bylo vidět jen to, že vitrínu naplňuje jakési modravé kouřmo. Když se Dana podívala pozorněji, mohla rozeznat velmi líný pohyb a občasné, velmi slabé, modravé záblesky. Povrch dna vitríny nebyl z téhle vzdálenosti rozeznatelný. Zato bylo zjevné, že se s obsahem často manipuluje. Na vitrínu vedlo několik žebříků, nad skly pak byla na kladkách zavěšená plošina, kterou šlo posouvat podle potřeby. Mimoto nahoru vedlo několik dalších ramen ukotvených porůznu ve stropu, zakončených světly nebo zdálky nerozeznatelnými nástroji. Některá sloužila jako jeřáby, jiná se zjevně dala ovládat na dálku. Na jednom z nich, přímo nad prostředkem modelu, viselo něco plochého, červeného, asi půl metru dlouhého. Dana uhádla, že půjde o chybějící kousek Langweilova modelu Prahy.

Vitrína bránila v pohledu do místa, odkud vycházely hlasy. Dana poznala, že ten, kdo mluví teď, je Bezděk.

„...dokonale odřízli. Teď slouží nám. To, co vidíte před sebou, je naše srdce Prahy.“

Druhý hlas patřil Kuhnovi: „Ukradli jste ho, znásilnili! Jste sprostí zloději! Městovrahové!“

Bezděk urážky s klidem přešel. „Kuhne, vy se mýlíte, k žádné krádeži nedošlo. My jsme jenom dali smysl něčemu, co předtím nedávalo žádný užitek.

Víte, co mě na tom původním srdci vždycky tak štvalo? Že tou energií, kterou od pražanů nasbírá, tak strašlivě plýtvá na to, aby se město nerozvíjelo. Chápete, jaký je to nesmysl, bránit rozvoji, investicím, výstavbě?“

„-A rozdělit všechny zbývající proluky a parky developerům, a pod okna domů v ulicích, co k nim vedou, tak nalejt dvojnásobný počet aut.“

„Kuhne, jste mimo. Každý pozemek ve městě je potenciální stavební parcela!“

„Proboha, Bezděku, chápete vůbec, co je to mezní zatížení oblasti? Že tvář města ovlivňuje lidi v něm? To tu chcete nakonec mít ocelové jeskyně, co v nich lidi budou žít jako krysy, aby se nakonec v krysy změnili? Město ví, že to, co děláte, je neúnosné. Proto se vám brání.“

„Bránilo. Dobře víte, že už víc než dva roky slouží Srdce nám a ne my Srdci. A to jen díky tomu, že jste mi prozradil, v čem se skrývá. Ten starý model hloupého knihovního sluhy! Mohlo to napadnout každého, ale musel by předtím věřit. No a vidíte, já tu víru měl. Srdce se mi ukázalo stejně jako vám. Otevřelo se mi tak moc, že jsme si mohli dovolit vyrobit tuhle repliku. Umíme ale víc: To, s čím srdce plýtvalo na stagnaci, my umíme nasměrovat na rozvoj.“

18.

„Krucinál,“ ulevila si šeptem Dana.

Vašek byl už klidný. „Hm, tak srdce asi vážně je, když ho ani tenhle android neváhal využít. Co budeme dělat?“

„Podíváme se blíž. Nejdřív si ale zavolám pro pomoc.“ Vytáhla mobil a vytočila Jenovo číslo. Chvíli šeptem hovořila do mobilu. Když hovor skončil, odpověděla na nevyslovenou otázku obou společníků: „Bude tady do patnácti minut.“

Zatímco Bezděk dlouze mluvil ke Kuhnovi, Dana pootevřela druhé dveře tak, aby se jimi mohli všichni protáhnout do místnosti. Nehlučně, jako myšky, se připlížili k vitríně. Vylezla po jednom z žebříků a opatrně nakoukla přes mléčné sklo. Teprve teď viděla, že uvnitř je také model Prahy. Tenhle ale nenesl rudou barvu střech Starého Města. Byl stvořen v technicistní šedi narychlo připravených papírových modelů. I měřítko bylo jiné, takže při rozměrech osm krát deset metrů dokázal model obsáhnout celou Prahu až po okrajové čtvrti. Bloky historického centra se v něm slévaly v nevýraznou skvrnku kdesi uprostřed, dominantu už netvořil chrám svatého Víta, ale shluky výškových budov, rozházených porůznu po zjevně převýšeném reliéfu města. Mnohé z nich Daně nic neříkaly, stály na místech, která, pokud věděla, nebyla dosud zastavěna.

Vašek, který drze vylezl za ní a dost nešetrně jí namáčkl na sklo, jí v tom utvrdil: „Vidíš ty věci navíc?“ zašeptal. „To není ani v územnímu plánu!“ Ještě chvilku přísným pohledem skenoval šedavou plochu modelu. Nakonec si odplivl: „To není model Prahy, to je její developerský sen!“

Kuhn zatím vzdoroval: „Teď konečně chápu, jak jste se dostali na tyhle pozice. Ale to sakra nevidíte v jakou hrůzu se pod vaším vedením tohle město mění?“

Do debaty s vložil třetí hlas: „Pane Kuhn, chápejte, nám je v zásadě úplně jedno, jak bude město vypadat. Může vypadat tak, jak si přejí stavební podnikatelé, může vypadat tak, jak si přejí ekologové, může vypadat i tak, jak si přejete vy. Pod jedinou podmínkou: Že tím, kdo jej k té budoucnosti povede, budeme my. Když nám to zajistí zdravé Srdce, tím lépe pro vás.“

„Primátor,“ zašeptal Daně do ucha Vašek. Dana naznačila, ať je zticha.

„Právě proto se snažíme apelovat na vaší zodpovědnost,“ pokračoval Bezděk. „Vždyť potom, co se vrátíte na magistrát, budete moct klidně pracovat na větší památkové ochraně pražských staveb. Za sebe vám můžu slíbit, že co si navrhnete, to vám za památku vyhlásíme. Třeba Libeňský most, když si to budete přát.“

Oni ho tu na něco potřebují, napadlo Danu. Cizí myšlenky jí stále proudily hlavou a komplikovaly rozumné uvažování. Slezli dolů a pustili se nalevo. Chodbička mezi modelem a zdí byla prázdná, museli být až za dalším rohem. Dana šla první. Opatrně se podél modelu posouvala dopředu, dokud nemohla vyhlédnout za další roh.

Teprve teď viděla Kuhna, jak sedí přivázaný k vysoké židli čelem k modelu. Nad hlavou se mu sklánělo jedno z jeřábových ramen, v tomto případě zakončené jakýmsi obráceným akváriem ze stejně špatně průhledného skla, jakým byl obehnán model v místnosti. Bezděk stál těsně za ním, v jedné ruce držel ovladač spojený kabely s podestou modelu. Primátor seděl zabořený do pohodlného křesla poblíž stěny sálu.

Vašek, který byl hned za ní, do Dany lehce dloubl: „Jestli ti jde o chybějící kousek Langweila, tak ten visí právě nad prostředkem modelu. Stačí ho popadnout a zmizet.“

Dana ho zadržela: „Počkej! Musíme zachránit taky doktora Kuhna.“

„Fajn. Tak ty zkus rozvázat Kuhna a já z druhé strany seberu ten model. Mimochodem, kde je ten tvůj kolega?“

„Co já vím, asi se zdejchnul.“

„No, jen aby. Hodim na něj oko.“ Vašek se tiše odplížil dozadu.

Kuhn na židličce zatím zůstával neoblomný: „Ne. Pod vaším vedením pracovat nebudu.“

Bezděk mluvil skoro znuděně. Dana věděla, že tento muž se dovede dokonale ovládat a pokud si dovolí uvolnit nějaké emoce, tak je to jedině v okamžiku, kdy už to mocného architekta nepoškodí: „Musím vám to snad znovu vysvětlovat? Věřte mi, Kuhne, kdyby se potom, co jste křísnul hlavou do ostění v tom muzeu, nezhoršila stabilita i zde, nechal bych vás v tom blázinci hnít navěky. Bohužel si to nemůžeme dovolit a tak vám přináším nabídku: Dejte svou přítomností tady to staré srdce trochu do kupy, aby nám běželo i naše zařízení, a budete mít od nás klid.“

Kuhn se suše rozesmál: „Mám dělat anténu vašemu srdci potom, co jste to pravé jste zabili a vámi ukradený zbytek Langweilova modelu přestal fungovat!?“

„Dobrá,“ Bezděkův hlas ztvrdl: „Je tu ještě jedna možnost, ta vás ale potěší poněkud méně, než naše dosavadní velkorysost. Jako vy se můžete obejít bez nás, my si bez vás taky poradíme. Pracovní smlouvu jste ještě nepodepsal. Pokud zde nemíníte pracovat dobrovolně, nechám vás zatknout za pokus o vloupání do budovy magistrátu. Tři roky ve vězení by mohly napravit váš smysl pro realitu.“

„Pane architekte,“ oslovil Bezděka Kuhn a v těch dvou slovech zaznělo opovržení, jaké jen muže cítit čestný muž vůči svini. „Možná že přišel čas na to, abych já napravil smysl pro realitu vám.“

Bleskovým pohybem uvolnil ruce spoutané v zápěstích, odrazil se od vysoké židle a vyšvihl se na lávku, vedoucí přes celý model právě k Langweilovu zlomku.

19.

Odkopnutá židle srazila Bezděka na podlahu. Ten ale neváhal ani vteřinu a stiskl tlačítko na svém ovladači. Lávka, po které se Kuhn plazil, se prudce rozpohybovala. Kuhn se převalil a málem z ní spadl, na poslední chvíli ale udržel rovnováhu. Kousek Langweilova modelu se ale ocitl mimo jeho dosah.

Dana také neváhala. Jako stín se připlížila k nic netušícímu Bezděkovi a vytrhla mu z ruky ovladač. „Pane Kuhn, pozor!“ zavolala a zmáčkla tlačítko stop. Lávka se zarazila asi metr od vzdálenějšího okraje modelu.

„Držte hlavu co nejvýš, nebo vás to sežere,“ vykřikl náhle Kuhn. Dana se podívala dovnitř. I přes mléčná skla viděla, že někdo vlezl do modelu. Modravé kouřmo kolem jeho postavy mu dosahovalo až po prsa, v jeho blízkosti vířilo a houstlo. Poznala ho: „Vašku, opatrně!“ vykřikla a nervózně sledovala, jak mladý architekt opatrně kráčí směrem k Langweilovi, zavěšenému asi dva metry nad plochou modelu. V jednom okamžiku zavrávoral a ponořil se do mlhy. Vzápětí vykřikl bolestí. „Drž tu kebuli nahoře, pitomče,“ vřískla po něm zděšeně.

Tahle nepozornost se jí nevyplatila. Bezděk jí udeřil a sebral jí z ruky ovladač. Vzápětí poslal lávku na opačnou stranu modelu, přímo proti Vaškovi.

Zůstala otřesená jen vteřinu. Skočila znovu po Bezděkovi, ale dokázala jen to, že jí přimáčkl zády ke skleněnému hrazení modelu. Uvolnila si ruce a začala Bezděka škrtit. Koutkem oka zahlédla, že primátor stále sedí v křesle a vytřeštěně sleduje rvačku.

„Tak mi sakra pomoz,“ řval brunátnějící Bezděk na primátora. Primátor ale seděl jako přimrazený. Dana věděla, že stačí udržet stisk ještě pár vteřin a Bezděk se bezmocně svalí na zem. Než se ale tak stalo, něco jí udeřilo přes paže. Bezděk se jí okamžitě vyvlékl. „Tohle tě přijde draho,“ zasyčel. Ohlédla se po neznámém útočníkovi. Kostrba od ní odskočil jako uštknutý. „To jste památkář?“ štěkla po něm zuřivě. Přitom se snažila odplazit z Bezděkova dosahu.

„Je mi to moc líto,“ blekotal Kostrba. „Ale podmínkou přežití na tomhle úřadě je jedině bezmezná loajalita.“

Bezděk se o ní nezajímal. Namísto toho zuřivě manipuloval s ovladačem lávky ve snaze setřást z ní Kuhna a Vaška buď přimáčknout ke stěně nebo donutit, aby se shýbl. Rozpohyboval také jeřáby s manipulátory. A ten se zavěšeným zlomkem Langweilova modelu vytáhl až ke stropu.

Doktor se plazil ke středu lávky a vyhýbal se útočícím jeřábovým ramenům. Při jednom z průjezdů pod zlomkem Langweila se pokusil jej zachytit, ale nedosáhl na něj. Vašek se zatím snažil, aby ho ramena jeřábů nebo lávka nesrazily pod hladinu mlhy, která už zhoustla tak, že nebylo vůbec vidět dolů. Z modelu se ozývalo nepěkné plastikové křupání, jak mladý architekt dupal po developerských věžáčcích. Dana odkopla Kostrbu, který se po ní neohrabaně sápal, vyskočila na nejbližší žebřík a jala se šplhat nahoru. Lávka právě projela kolem ní, švihla sebou, aby na ní dosáhla, ale povedlo se jí to jen zčásti, nohy jí zůstaly viset ve vzduchu. Vytáhla je nahoru okamžik předtím, než Bezděk přirazil lávku k ostění modelu.

Teprve teď si jí Kuhn všiml: „Tak to jste vy, slečno? Já věděl, že si povedete dobře.“

Lávka s sebou znovu škubla. „Nejsme zrovna ve skvělé situaci,“ podotkla jízlivě. Zvenku slyšela, jak Bezděk přikazuje primátorovi, aby zavolal svou ochranku. V hlavě jí pak zněly statisíce dotyků radosti i žalu, koncentrujících se nad modelem s ještě větší intenzitou. Představila si, že by z té lávky spadla do té mlhy dole a děs jí roztřásl natolik, že se při dalším trhnutí lávky opravdu málem pustila.

Doplazila se Ke Kuhnovi. „Ten kousek Langweila musíme dostat mimo plochu ohraničenou ostěním,“ zašeptal starý architekt. „Společně se k němu dostaneme, já vás budu jistit, abyste nespadla dolů.“

„A co potom?“

„Opatrně ho vyháknete a slezeme s ním mimo vitrínu. Ale nesmíte ho poškodit, je vám to jasné?“

„A vy si jako myslíte, že se mi z téhle plošiny, co lítá sem a tam, povede odvěsit ten model tak, aby se nepoškodil? Nechcete raději vymyslet něco jiného?“

Podívala se dolů. Vašek zřejmě stačil zdemolovat značnou část modelu, zdálo se ale, že prohrává. Mlha už měla hustotu a barvu výfukového plynu. Jeden z jeřábů vzal Vaška do hlavy a ten teď vrávoral směrem ke kraji. Bezděk poslal lávku týmž směrem. „Vašku, pozor!“ vykřikla Dana. Bylo ale pozdě. Vašek se neshýbl dostatečně rychle a spodní okraj lávky ho zasáhl do temene. Dana se ho pokusila zachytit, ale těžké tělo jí proklouzlo mezi rukama a zmizelo v mlze.

A právě v tom okamžiku se zastavila lávka i všechny jeřáby.

20.

Chvíli bylo skoro naprosté ticho. Dana se nechápavě zadívala na Kuhna.

Pak se ozval opět strojově klidný Bezděkův hlas: „Tak máte po legraci, naše ochranka už je tady. Teď oba opatrně slezete z lávky a nebudete dělat už žádné hlouposti.“

Dana se rozhlédla kolem. Skrz mléčné sklo bazénu viděla siluety alespoň desítky mužů, podle všeho po zuby ozbrojených. Vše je ztraceno, pomyslela si, z tohohle průšvihu už se nedostaneme. Mlha pod nimi zřídla natolik, že mohla zahlédnout siluetu Vaškova těla, ležícího na poničeném modelu někde u Klánovic. Fragment Langweilova modelu pak visel nahoře, dobré tři metry od lávky. Ale co budou mít z toho, když na něj se štěstím dosáhnou?

Kuhn jí chytil za ruku. „Už to mám,“ zašeptal. „Celou dobu jsem se mýlil!“

„A v čem sakra?“

„Ten model byla jenom dekorace. Viděla jste, co udělal ten ubohý mladík? Rozšlapal ho skoro celý, ale na síle bazénu to neubralo. Ani ten hajzl proti němu nezakročil, když mu ten model demoloval.“

„No a jak to teda je?“

„Tohle místo je nádoba. Sbírá emoce pražanů pomocí úlomku Srdce z Langweilova modelu, nic víc a nic míň. Podstatné jsou její stěny.“

„A co tedy můžeme udělat?“

Pošeptal jí to.

To nemůže vyjít.“

„Když to nevyjde, aspoň jim tu naděláme ještě větší nepořádek.“

„Dobrá. Už tak jsme v tom průšvihu dost hluboko.“ Chytila Kuhnovu ruku pevněji: „Tak zlomte vaz!“

„Nápodobně.“

Dana zvedla hlavu. „Dobrá, dobrá, vzdáváme se,“ pronesla hlasitě. „Jdu dolů první, tak mě prosím nezastřelte.“ Odpovědí jí bylo několikanásobné kovové cvaknutí. Zajímalo by jí, jestli ty zbraně zajišťovali, nebo odjišťovali. Opatrně se na lávce postavila. Kdyby teď Bezděk lávku rozpohyboval, spadne do modelu. Jenže se potřebovala natáhnout. Udělala tři kroky směrem k Bezděkovi, obklopenému pěticí ostrostřelců. Ohlédla se po Kuhnovi. Starý architekt zdánlivě nezměnil polohu. Jeho svaly byly ale napjaté. Byl připravený.

Pokračovala směrem ke kraji modelu. Metr od lávky a půl metru vně modelu byla na dlouhém rameni zavěšena skleněná krabice podoby obráceného akvária, vyrobená ze stejného skla, jako ostění. Schůdky dolů byly kousek na opačnou stranu, Bezděk ale zjevně nemínil usnadnit jí slézání tím, že by k nim lávku přisunul. Tím to bude věrohodnější, pomyslela si.

Když došla ke kraji, natáhla se ke schodišti a zavrávorala. Muselo to vypadat jako zoufalý pokus o znovunalezení rovnováhy a zabránění pádu do nádoby. Muselo, protože jinak by jí v tom zabránili. Poklesla jí kolena, udělala rychlý krok po hraně ostění, mávla rukou po závěsu akvária a učinila to, co bylo zdánlivě proti všem zákonům fyziky a setrvačnosti: Sklouzla po něm tak, že se rameno prohnulo, kleslo asi o metr a vychýlilo se ze svého závěsu. Ne však předpokládaným směrem, tedy od modelu, ale právě naopak. Skleněná bedna, na které Dana visela, vletěla plnou vahou do stejně skleněného ostění.

Ozvala se tříštivá rána, ve které jako by bylo zakleto tisíce vzdechů. Tabule praskaly jedna za druhou, až z celého ostění zbyly jen žebříky a hliníkový rám. Miliony emocí uložených v radničním rezervoáru, ukryté v cárech kouřma, se vydaly na cestu ven. Zuřivá kletba, kterou pronesl Bezděk, v jejich hlasech zcela zanikla.

21.

Dana visela na rameni jeřábu těsně nad zemí. Ráda by se pustila, ruce jí ale odmítaly poslechnout. Stejně jako oči, které se nechtěly otevřít. Její hlavou se řítil proud myšlenek a emocí, ještě tisíckrát silnější než ten, který cítila do té chvíle. Ještě než se skla rozbila, stačila si všimnout, že Kuhn to taky dokázal. Vyskočil rameno nesoucí zlomek originálu Langweilova modelu a tím s ním otočil o devadesát stupňů. Fragment Langweilova modelu se ocitl bezpečně mimo výseč danou zničeným ostěním.

Proud cizích pocitů zvolna ustával, otevřela oči. Samotnou jí překvapilo, že má v zorném poli Bezděka. Že by si ten skok naplánovala až do té míry, aby po jeho skončení viděla, jak se ředitel URMu bude tvářit?

Bezděkova pozornost ale nebyla určena jí. Zíral kamsi stranou, do míst, kam doktor asi odsunul fragment Langweilova modelu. Ohlédla se a tentokrát jí údy odmítly poslechnout jiným způsobem. Rozplácla se na podlaze sálu a zůstala na ní sedět.

Kuhn, sedící v místě, kam ho vymrštilo rameno jeřábu, držel v náručí úlomek Langweilova modelu. Kouřmo, které dřív zaplňovalo bazén, se nyní materializovalo v šedomodrý vír, rotující asi metr nad úlomkem. Vír rotoval stále rychleji a zářil světlem, které se z modré stávalo stále jasnějším, bílím. Světla v místnosti pohasla. Vír samotný na sebe vzal podobu nejasné postavy plovoucí ve vzduchu. Zářil tak, že si Dana musela zaclonit oči dlaní.

„Deux ex machina,“ vydechla ohromeně.

„Konečně jsem svobodná,“ promluvila postava jasným hlasem. Obrátila se k Daně a na okamžik se téměř zhmotnila. Dana měla dojem, že v odlescích záře na okamžik vidí štíhlou ženskou postavu, vysokou a vznosnou, vyvolávající dávno zasuté vzpomínky na Staré pověsti české. „Děkuji ti za vše, co jsi pro mne udělala. Jdi pomoci svému příteli.“

Teprve teď si Dana vzpomněla na Vaška, ležícího v modelu. Nohy už jí poslechly, doplazila se k němu a uchopila za ruku. Vašek otevřel oko a slabě se usmál: „Byla to... trochu velká síla,“ zamumlal.

„Ale tys to zvládnul.“

„Jen tak tak. A tamhle je... Srdce Prahy?“ ukázal na zářící postavu. Dana přikývla.

„Tak to za to vážně stálo.“

22.

„Ty!“ ukázala postava na strnulého Bezděka. Ředitel ÚRM se chvěl, ale stál pevně. „Moc, kterou jsi uzurpoval, je nyní zpět v mých rukou. A nyní se tě táži: Komu jsi zaprodal své vlastní srdce, žes musel rozbíjet cizí?“

Bezděk, přestože vyděšený, se stále ještě držel: „Ty jsi Srdce Prahy?“ zeptal se hlasem, chvějícím se jen slabě.

Postava pokynula Bezděkovi, ať přijde blíž. Poslechl. „Jsem to, co ty postrádáš!“ zahřímala hrozivě.

Teprve teď Bezděk ztratil nervy. „Seberte mu ten model! Rozšlapejte ho, je to jenom kus papíru!“ přikázal ochrance. Žádný ze sekuriťáků se ale k vyplnění příkazu neměl. „No tak dělejte, zničte tu věc, co tam stojíte jako solné sloupy!“ Několik mužů z ochranky se pokřižovalo, jeden poklekl a začal se polohlasně modlit.

Srdce Prahy natáhlo světlem prozářenou paži k Bezděkově hrudi. „Ty, kdož srdce už nemáš, žádné nepotřebuješ!“ pravilo, a na ta slova se architekt František Bezděk bezhlesně sesul k zemi.

Pak se postava Srdce Prahy rozhlédla po dalších přítomných, jako by někoho hledalo. Nakonec se obrátilo se k východu z místnosti. Dana se podívala tím směrem. Ve dveřích stál Jen a v každé ruce držel jednoho provinilce: Kostrbu a primátora. „Co s nima uděláme, veliteli?“ zeptal se klidně, jako by stál před svým představeným a ne před věkovitou silou přesahující moc jakékoliv lidské autority.

Srdce ukázalo na Kostrbu: „Ten ve tvé pravé ruce je nikdo. Služebník, přiklánějící se vždy k té nejdůraznější autoritě. Nyní, když prohlédl až za dno věcí, bude městu sloužit dobře. Propusť ho!“ Jen uvolnil sevření pravačky a referent se z místnosti vypařil takřka rychlostí světla.

Primátor, povzbuzený propuštěním Kostrby, si dodal odvahy: „Vážené Srdce města, stejně jsem na tom i já. Jsem nevinný, všechno spáchal Bezděk, bylo by kruté trestat i mne za jeho chyby.“

Srdce jej začalo přitahovat k sobě: „Za cizí chyby nikdy netrestám, červe věrný jen sám sobě! Cítím v tobě sebelásku a touhu ovládat.“ Primátor se ve snaze zastavit svůj pohyb zachytil rámu ostění, až si pořezal ruce, musel se ale pustit. „Nedokážeš mi odolat,“ proneslo Srdce mrazivě, „já tě ale zahubit nemíním.“

„...a co mi tedy chceš?“

„Věnuji ti dar. Obdržíš ode mne věrnou a hlubokou lásku k Praze. Tak silnou a oddanou, že jí v budoucnu žádným svým činem nebudeš moci zradit.“

„Ne! Já... To mi nemůžete udělat. Nechci!“ V primátorově hlase znělo zoufalství.

„Je mi líto. Poklekni!“ Postava ukázala rukou a primátor se sklonil. Potom Srdce Prahy položilo dlaň na jeho temeno, které se na okamžik projasnilo. Když se paže zdvihla, primátor vstal jako opařený. Pomalu se rozhlédl kolem sebe, ve tváři vepsaný dosud neviděný, měkký výraz. „Děkuji ti, paní. Až odejdeš, dám tu věci do pořádku.“

„Tak je to správné,“ postava pozdvihla paže. „Vy, kterým neměla být prozrazena má podoba, zapomeňte na tuto událost. Jen má láska ať s vámi zůstane.“

Postava založila paže. Záře, která jí obklopovala, pohasla. Sál zaplavilo studené světlo zářivek. Jejich zmenšené obrázky se promítaly do stovek odlesků ve střepech skla z rozbitých vitrín.

23. Epilog

„Takže tobě se dala poznat jako kněžna Libuše?“

„No tak si ze mě už nedělejte srandu. Já samozřejmě vím, že Libuše Prahu nezaložila.“

„Ale protože jsi romantická duše, personifikovalo se ti srdce Prahy takhle hezky.“

„No, tak se Jene přiznej, jak se Srdce zjevilo tobě, když jsi mu říkal ,pane veliteli'.“

„To vám tak budu vykládat. Nejdřív se Vašku přiznej ty.“

„Nebudu vám to tajit. Já jsem pohlédl do tváře Petra Parléře, který stál za urbanistickou koncepcí, definující Prahu po téměř pět stovek let. No a co ty?“

Jen zakroutil hlavou. „Nemám tucha, o čem mluvíte. Ale mohli byste mi konečně vysvětlit, co tam dole dělal plukovník Rybář, legendární velitel nedávno zrušeného útvaru vnitřní kontroly města.“

Konec